ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5200.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5200/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po Z. N., zemřelé dne 20. února 2002, za účasti 1) F. N., zastoupeného advokátem, 2) P. N., a 3) H. S., obou zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. D 190/2002, o dovolání F. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2007, č. j. 17 Co 396/2006-119, takto:
I. Dovolání F. N. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Z. N., zemřelé dne 20.2.2002 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Semilech dne 8.3.2002, č.j. D 190/2002-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Z. S., notářka se sídlem v S. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 27.11.2002, č.j. D 190/2002-28, rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno s vnoučaty zůstavitelky H. a P. N., jako s osobami, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici zůstavitelky“. K odvolání F. N. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.3.2003, č.j. 17 Co 45/2003-45, toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 15.12.2003, č.j. D 190/2002-63, rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno s vnoučaty zůstavitelky H. a P. N., jako s osobami, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici zůstavitelky“. K odvolání F. N. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10.3.2005, č.j. 17 Co 209/2004-82, toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 13.2.2006, č.j. D 190/2002-91, rozhodl, že „v dědickém řízení bude nadále jednáno s vnoučaty zůstavitelky H. a P. N., jako s osobami, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici zůstavitelky“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zemřela se zanecháním závěti a listiny o vydědění pořízené dne 21.6.1999“; že „uvedená listina byla napsána na stroji, zůstavitelkou vlastnoručně podepsána a dále podepsána třemi svědky, a to D. K., V. H. a V. H.“; že „závětí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek svému bratrovi F. N., a pro případ jeho dřívějšího úmrtí ustanovila univerzální dědičkou svou neteř E. H., dceru F. N.“; že „uvedenou listinou současně vydědila děti svého zemřelého syna F. N., a to H. N. a P. N., protože o její osobu neprojevovali zájem a v době její nemoci, a vzhledem k jejímu věku, jí, v rozporu s dobrými mravy, neposkytli potřebnou pomoc“; že „závěť zůstavitelky i listina o vydědění jsou neplatné, s ohledem na skutečnost, že dva svědci ze tří, tedy V. a V. H., nemohou, s ohledem na ustanovení §476f obč. zák., působit při pořízení závěti jako svědci, a není tak splněna podmínka daná ustanovením §476b obč. zák.“; že „za daného stavu, vzhledem k neexistenci závěti a listiny o vydědění, nastupuje dědění ze zákona, kde podle §473 odst. 2 obč. zák. jsou v první dědické skupině povolána k dědění vnoučata zůstavitelky H. a P. N., tedy děti syna zůstavitelky F. N., zemřelého 17.5.1992“.
K odvolání F. N. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19.2.2007, č.j. 17 Co 396/2006-119, usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 13.2.2006, č.j. D 190/2002-91, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „po doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako soud prvostupňový o neplatnosti závěti a listiny o vydědění z 21.6.1999“; že „rozhodnutí v této věci není popřením projevu poslední vůle zůstavitelky, jak bylo namítáno“; že „tato vůle zůstavitelky nebyla předmětem dokazování“; že „rozhodnutí je výsledkem zjištění, že závěť zůstavitelky a listina o vydědění nemá zákonem vyžadované náležitosti, což má za následek jejich neplatnost“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal F. N. dovolání. Namítá, že „již soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“; že „tento závěr poměrně podrobně rozvedl v odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podal“; že „ačkoli této námitce odvolací soud přisvědčil a v rámci odvolacího řízení se pokusil doplněním dokazování tuto vadu prvostupňového řízení odstranit, dle názoru dovolatele tuto vadu řízení ani odvolací soud ne zcela odstranil“; že „v tuto chvíli není jednoznačně zodpovězena otázka zda pan V. H. a pan F. N. jsou osobami blízkými ve smyslu ust. §116 obč. zák. a zda je tedy i pan V. H. jako svědek v řízení předložené věci vyloučen“; že „prováděné dokazování před soudem prvního stupně formou velmi krátkých, v podstatě jednovětých odpovědí F. N., P. N. a H. N. na jedinou otázku soudní komisařky, dle názoru odvolatele mnoho jasna do věci nepřineslo a vztah mezi F. N. a V. H., jako vztah mezi osobami blízkými, jednoznačně nepotvrdilo“; že „ani v řízení před odvolacím soudem nebylo dokazování v tomto směru doplněno tak, aby na shora položenou otázku dalo jednoznačnou odpověď“; že „se dosud žádný ze soudů, jenž tuto záležitost projednával, důsledně nezabýval otázkou dalšího podpisu na předmětné listině, v níž je obsažena závěť a listina o vydědění zůstavitelky, kterým je podpis pověřeného pracovníka Obecního úřadu B.“; že „tato osoba byla nadevší pochybnost přítomna pořízení a podpisu závěti a rovněž se na tuto listinu podepsala“; že „tak byly po formální stránce splněny všechny požadavky pro to, aby tato osoba byla za svědka závěti uznána, a proto je dalším svědkem pořízení závěti formou popsanou v ustanovení §476b obč. zák., který splňuje tam předepsané náležitosti“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
H. S. a P. N. navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
F. N. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 61, ročník 2005). Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z obsahu dovolání F. N. (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K námitce dovolatele, že „se dosud žádný ze soudů, jenž tuto záležitost projednával, důsledně nezabýval otázkou dalšího podpisu na předmětné listině, v níž je obsažena závěť a listina o vydědění zůstavitelky, kterým je podpis pověřeného pracovníka Obecního úřadu B.“; že „tato osoba byla nadevší pochybnost přítomna pořízení a podpisu závěti a rovněž se na tuto listinu podepsala“; že „tak byly po formální stránce splněny všechny požadavky pro to, aby tato osoba byla za svědka závěti uznána, a proto je dalším svědkem pořízení závěti formou popsanou v ustanovení §476b obč. zák., který splňuje tam předepsané náležitosti“, je vhodné připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdo 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998, podle kterého, svědkem ve smyslu ustanovení 476b obč. zák. je jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání F. N. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání výše jmenovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a), §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu