ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5313.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5313/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P., spol. s r.o. zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 12/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2007 č.j. 16 Co 182/2007-82, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 14.1.2005 u Okresního soudu v Šumperku domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 500.000,- Kč s 2% úrokem od 25.3.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný jako jednatel žalobce dne 14.7.2003 sám sebe jmenoval do funkce ředitele žalobce a že \"jako jednatel se sebou jako zaměstnancem\" uzavřel manažerskou smlouvu, v níž sjednal měsíční mzdu 40.000,- Kč a odchodné pro případ odvolání z funkce ve výši 500.000,- Kč, ačkoliv žalobce v té době nevyvíjel žádnou činnost, neměl žádné zaměstnance a ani je nepotřeboval. Dne 1.8.2003 byl žalovaný z funkce ředitele odvolán, avšak bezprostředně po odvolání z funkce si žalovaný nechal svým synem R. K., který měl \"dispoziční právo k účtu\" žalobce, vyplatit částku 500.000,- Kč jako odchodné. Žalovaný tímto plněním získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které odmítá vydat.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 3.5.2007 č.j. 9 C 12/2005-57 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 47.034,75 Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný \"jako jednatel žalobce\" dne 14.7.2003 jmenoval sám sebe do funkce ředitele žalobce, že sám se sebou rovněž uzavřel manažerskou smlouvu, ve které byla sjednána mzda 40.000,- Kč měsíčně, uzavřena tzv. konkurenční doložka a dohodnuto odchodné pro případ, že bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období ve výši 500.000,- Kč. Jednatelem žalobce RSDr. A. K. byl žalovaný dne 1.8.2003 odvolán z funkce ředitele. Na účtu žalobce č. 185461400 bylo ke dni 21.7.2003 uloženo 1.000,- Kč, dne 30.7.2003 na něj došla částka 500.000,- Kč na základě vkladu P. A. a dne 1.8.2003 byl učiněn převod částky 500.000,- Kč na účet žalovaného z příkazu R. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jmenování žalovaného ředitelem žalobce a manažerská smlouva ze dne 14.7.2003 jsou v rozporu s ustanovením §14 odst. 2 zákoníku práce, neboť za zaměstnavatele jednala stejná osoba jako na straně zaměstnance (na jedné straně vystupoval žalovaný jako zaměstnanec a na druhé straně jako statutární zástupce zaměstnavatele), a že oba tyto právní úkony jsou proto ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce neplatné. Současně dovodil, že skutečná vůle žalovaného nesměřovala k uzavření pracovního poměru (aby se žalovaný jako zaměstnanec podílel svou prací podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů a povinností), ale že důvodem jmenování a uzavření manažerské smlouvy bylo \"odčerpání finančních prostředků zaměstnavatele prostřednictvím institutu odchodného\". Částku 500.000,- Kč vyplacenou jako \"odchodné\" posoudil soud jako \"neoprávněný majetkový prospěch\" ve smyslu §243 odst. 2 zákoníku práce, neboť ji žalovaný obdržel jednak bez právního důvodu, jednak z neplatného právního úkonu; s ohledem na okolnosti jmenování žalovaného ředitelem žalobce, které byly zjištěny z výpovědi žalovaného a jeho syna R. K. v trestním řízení ve věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 139/2005, se podle soudu prvního stupně jedná u žalovaného o částku neprávem obdrženou na základě neplatného jmenování a neplatné manažerské smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.9.2007 č.j. 16 Co 182/2007-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 60.085,- Kč k rukám advokáta. Poté, co zopakoval dokazování listinami (úředním záznamem o podání vysvětlení ze dne 22.9.2003, které učinil žalovaný, a úředním záznamem o podání vysvětlení ze dne 6.10.2003, které učinil syn žalovaného R. K.), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný jako statutární orgán žalobce ve věci jmenování do funkce ředitele a uzavření manažerské smlouvy jednal přesto, že jeho zájmy jako fyzické osoby byly v rozporu se zájmy společnosti (žalobce), když smyslem \"jmenování do funkce ředitele nebyl vznik pracovního poměru, tedy to, aby se zaměstnanec - žalovaný v pracovním poměru podílel svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů\", ale, jak vypověděl R. K., \"úsilí dostat část vložených peněz zpět, kdy po poradě s právníkem se jeho otec jmenoval do funkce ředitele společnosti manažerskou smlouvou z 14.7.2003, kdy ho současně jmenoval svým asistentem, a na základě pracovní smlouvy jeho otci náležela mzda 40.000,- Kč a odchodné 500.000,- Kč\". Podle odvolacího soudu \"zcela evidentní rozpor mezi zájmy žalovaného a zájmem žalobce vyplývá i z dalších okolností celého případu\", zejména z toho, že \"žalobce v té době měl ještě jednoho jednatele, nevyvíjel žádnou činnost, neměl žádné zaměstnance\" a že žalovaný se záměrem získat peníze pro výplatu odchodného \"prodal bez vědomí druhého jednatele část majetku společnosti, peníze nechal převést na účet zřízený pro tento účel a z tohoto účtu mu byla částka 500.000,- Kč vyplacena\". Odvolací soud uzavřel, že jmenování žalovaného ředitelem ze dne 14.7.2003 a manažerská smlouva z téhož dne jsou neplatné podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, že je proto neplatné též ujednání o odchodném a že plněním z neplatného právního úkonu získal žalovaný bezdůvodné obohacení, které je povinen podle ustanovení §243 zákoníku práce žalobci vydat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že \"nepostupoval podle ustanovení §132 o.s.ř., neboť nevzal v potaz vše, co bylo uvedeno v trestním spise\", že \"pouze použil výňatky z úředních záznamů, aniž by je posuzoval v celém kontextu\", že žalovanému \"nedal možnost, aby osvětlil vše, co jeho jednání předcházelo\", že \"úřední záznamy byly učiněny na podzim roku 2003, tedy bezprostředně po vyhrocené situaci\", a že \"se chtěl u odvolacího soudu vyjádřit k celé situaci, která ho vedla k jeho jednání, ale že ho soudce zarazil s tím, že to s projednávanou věcí nesouvisí\". Podle názoru dovolatele \"úřední záznam o podání vysvětlení nelze použít v trestním stíhání jako důkaz\" a \"k jeho obsahu nelze v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci\"; z výpovědi žalovaného a ani jeho syna R. učiněných po zahájení trestního stíhání nevyplývá, že \"by jeho zájmy jako fyzické osoby byly v rozporu se zájmy společnosti, žalobce\". Žalovaný dále odmítl závěr, že by \"činnost společnosti nebyla vyvíjena (probíhala příprava těžby dřeva na pozemku a související práce), a zdůraznil, že mu byl žalobcem \"slibován od 1.1.2001 pracovní poměr s výší mzdy 20.000,- Kč\", který \"nebyl ze strany druhého jednatele RSDr. K. uskutečněn\", že část majetku společnosti byla prodána v souladu se zákonem a že nezpůsobil žalobci žádnou škodu, a že k uzavření manažerské smlouvy došlo proto, aby žalovaný \"nadále mohl ve společnosti pracovat a dosáhnout tak nastaveného podnikatelského záměru\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako \"nepřípustné zamítl\". Ztotožnil se se závěry soudů obou stupňů a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaná v obdobných věcech, v nichž byl učiněn závěr, že jednatel společnosti s ručením omezeným jako statutární zástupce nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti; v projednávané věci byl střet zájmů soudy nepochybně prokázán.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999) nemůže statutární orgán společnosti s ručením omezeným platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, popřípadě k úpravě mzdových a jiných peněžitých nároků, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnanec), neboť nemůže odpovídajícím způsobem \"současně\" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Právní úkony směřující ke vzniku, změně a zániku pracovního poměru, popřípadě k založení, změně nebo zániku mzdových nebo jiných peněžitých nároků, které žalovaný učinil jménem žalobce jako zaměstnavatele a jejichž druhým účastníkem byl žalovaný jako zaměstnanec, jsou tedy neplatné podle ustanovení §242 odst.1 písm.a) zák. práce.
V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí - z uvedeného právního názoru vycházel a žalovaný ani jeho správnost nezpochybňuje. Žalovaný - jak je zřejmé z obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýká, k jakým skutkovým zjištěním (spolu se soudem prvního stupně) na základě výsledků dokazování dospěl (že \"nepostupoval podle ustanovení §132 o.s.ř., neboť nevzal v potaz vše, co bylo uvedeno v trestním spise\", a že \"pouze použil výňatky z úředních záznamů, aniž by je posuzoval v celém kontextu\"), a oproti názoru odvolacího soudu dovozuje, že \"z jeho výpovědi ani z výpovědi jeho syna R. učiněných po zahájení trestního stíhání nevyplývá, že by jeho zájmy jako fyzické osoby byly v rozporu se zájmy společnosti\", že \"činnost společnosti byla vyvíjena\", a že \"důvod uzavření manažerské smlouvy byl, aby nadále mohl ve společnosti pracovat a dosáhnout tak nastaveného podnikatelského záměru\"; tím, že jinak (odlišně) hodnotí výsledky dokazování, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu