ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5381.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5381/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K.-F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. E., s.r.o., zastoupenému advokátem, o 692.906,- Kč s úroky z prodlení a o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 145/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005 č.j. 23 Co 239/2005, 23 Co 240/2005-304, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou doplněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu „na základě pracovní smlouvy a na základě odvedených pracovních výkonů“ v celkové výši 640.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, aby mu dále nahradil mzdu „za nevyčerpanou poměrnou část řádné dovolené za kalendářní rok 2000 s 10% úrokem z prodlení ode dne 1.1.2002 do zaplacení“ ve výši 52.906,- Kč, a aby byla žalovanému stanovena povinnost vystavit a žalobci předat potvrzení o zaměstnání. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15.5.2000 uzavřel na základě pracovní smlouvy se žalovaným pracovní poměr na dobu určitou do 31.12.2000, a že součástí pracovní smlouvy bylo ujednání o zkušební době od 15.5.2000 do 31.8.2000 a ujednání o mzdě, „kdy tato měla činit po dobu zkušební doby 80.000,- Kč měsíčně a po skončení zkušební doby 90.000,-Kč měsíčně“. Žalobce namítá, že po celou dobu trvání pracovního poměru mu mzda nebyla vyplacena, a považuje „za zcela nepravdivé“ tvrzení žalovaného, že „všechny pracovní výkony žalobce byly uhrazeny přes jeho firmu P. s.r.o.“, neboť „žádná taková platba účetnictvím uvedené společnosti neprochází a nepochybně ani neprochází účetnictvím žalovaného“. Uvedl, že během trvání pracovního poměru u žalovaného nečerpal žádnou dovolenou, a je toho názoru, že „mu měla být zaměstnavatelem vyplacena náhrada za nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného měsíčního výdělku s odkazem na náležející poměrnou část dovolené“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13.5.2003 č.j. 12 C 145/2002-85 žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovanému a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že „žalobci se nepodařilo prokázat, že by mezi jeho osobou a žalovaným vznikl pracovní poměr“ a že ani nedoložil věrohodné důkazy k prokázání platnosti pracovní smlouvy. Podle názoru soudu prvního stupně „zde nebyla vůle žalovaného uzavřít pracovně právní vztah se žalobcem, naopak bylo prokázáno, že žalovaný se žalobcem uzavřel tzv. poradenskou smlouvu, kdy žalobce pro žalovaného pracoval, ale jako samostatně činný poradce na základě původně ústní dohody“, což – jak zjistil soud prvního stupně - dokazuje i skutečnost, že žalobce se neobjevil ve zpracování mezd jako zaměstnanec. Ústní dohoda mezi žalovaným a žalobcem „byla dne 27. února 2001 ukončena“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.11.2003 č.j. 23 Co 381/2003-149 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, „aniž by žalobce poučil ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř.“ a aniž „by v odůvodnění rozsudku jasně vyložil“, z jakého důvodu neprovedl všechny důkazy navrhované žalobcem. Nesouhlasí dále s hodnocením důkazů týkajících se prokázání platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy, jestliže soud prvního stupně neplatnost pracovní smlouvy „dovodil pouze na základě výpovědi tehdejšího jednatele žalovaného“, a uvedl, že, „je-li platnost pracovní smlouvy žalovaným zpochybňována, je na něm, aby toto své tvrzení přesvědčivě prokázal, nikoliv na žalobci, aby prokazoval, že smlouva je platná“. Podle názoru odvolacího soudu bude třeba vypořádat se i s dalšími důkazními návrhy žalobce, které by mohly jeho tvrzení prokázat, neboť – jak odvolací soud dále dovozuje – „u pracovní smlouvy zákoník práce nevyžaduje obligatorně písemnou formu, pracovní smlouva může být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně“, a proto „závěr, že pracovní smlouva ze dne 15.5.2000 je neplatná, sám o sobě bez dalšího neznamená, že pracovní poměr nevznikl jinak“. Odvolací soud uzavřel, že „v případě, že se žalobci podaří existenci pracovního poměru u žalovaného prokázat“, „bude třeba, aby žalobce dále tvrdil a prokázal, zda a jakou práci vykonal jako zaměstnanec žalovaného, a co vykonal na základě tzv. poradenské smlouvy“, a zároveň bude třeba, aby soud prvního stupně „osvětlil i některá sporná vyjádření účastníků“.
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 21.12.2004 č.j. 12 C 145/2002-263 ve spojení s rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 12 C 145/2002-273 žalobu „o zaplacení částky 640.000,- Kč a náhrady za nevyčerpanou dovolenou ve výši 52.906,-Kč s úroky z prodlení“ a žalobu „na určení povinnosti žalovanému vystavit a žalobci předat potvrzení o zaměstnání“ znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 42.000,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a že „pokud jde o vydání doplňujícího rozsudku“, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařil prokázat vznik pracovního poměru mezi ním a žalovaným, neboť pracovní smlouva, kterou žalobce předložil, byla sice podepsána jednatelem žalovaného panem K., tento však „neumí česky a neví, zda mezi ostatními listinami podepisoval právě tuto pracovní smlouvu“. Tuto skutečnost hodnotil soud prvního stupně jako “uvedení v omyl zástupce žalovaného k podpisu pracovní smlouvy ze strany žalobce“. Podle názoru soudu prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce pro žalovaného „pracoval jako podnikatel a za jeho práci bylo firmě P. řádně zaplaceno“, což vyplývá i z tvrzení Ing. D., zpracovávajícího účetnictví žalovaného, že „žalobce nefiguroval např. ve zpracování mezd zaměstnanců jako zaměstnanec“, a že „navíc žalobce veškeré mzdy zaměstnanců kontroloval a v tomto směru s ekonomem Ing. D. spolupracoval a nikdy se nepodivoval nad tím, že mezi zaměstnanci není uveden právě on“. Protože v řízení bylo prokázáno, že „žalobce nebyl v pracovně-právním vztahu k žalovanému“, zamítl soud prvního stupně také návrh žalobce na vydání potvrzení o zaměstnání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.2005 č.j. 23 Co 239/2005, 23 Co 240/2005-304 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o uložení povinnosti vystavit a předat žalobci potvrzení o zaměstnání a ve výrocích o nákladech řízení“ zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vycházel ze soudem prvního stupně provedených důkazů a ztotožnil se i s jeho závěrem, že „mezi účastníky nedošlo k platnému sjednání pracovního poměru“. Zejména dovodil, že žalobce „přesvědčivě nevysvětlil smysl tvrzeného „dvojího“ právního vztahu mezi účastníky“, a že naopak považuje za „logické“ vysvětlení žalovaného, „jak probíhala jednání mezi účastníky, která vyústila v dohodu o tom, že působení žalobce u žalovaného se bude dít pod hlavičkou firmy P. s.r.o“. Tvrzení žalobce o tom, že mezi žalovaným a firmou P. s.r.o neprošly žádné platby, považoval odvolací soud za nevěrohodné, neboť během řízení vyšlo najevo, že „žalobci bylo na základě faktur vystavených firmou P. s.r.o vyplaceno jednak 100.000,-Kč na podzim roku 2000 a dále v červnu 2001 dalších celkem 27.228,75 DM“, že naopak „nebylo prokázáno, že by existoval jediný doklad o tom, že by žalobce výplatu mzdy urgoval“ a že, jak odvolací soud dále zjistil, „nároky žalobce vyčíslené v Úmluvě z 27.2.2001 byly žalovaným uhrazeny“. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným nevznikl ani konkludentně, „neboť, ač žalobce u žalovaného působil, dělo se tak na základě smlouvy žalovaného s firmou P. s.r.o“, a listina označená jako pracovní smlouva, datovaná 15.5.2000 byla podle názoru odvolacího soudu podepsána v omylu, neboť bylo zjištěno, že jednatel žalovaného pan K. česky nehovořil, se žalobcem spolu „komunikovali pouze prostřednictvím tlumočnice“, že „Úmluva týchž osob z 27.2.2001 o způsobu vypořádání žalobcových nároků vůči žalovanému byla sepsána v němčině“, že tedy jednatel žalovaného pan K. „českému textu listiny datované 15.5.2000 nerozuměl a podepsal ho, aniž věděl, že se jedná o pracovní smlouvu“. Ohledně doplňujícího rozsudku týkajícího se nároku na vydání potvrzení o zaměstnání spatřuje odvolací soud v postupu soudu prvního stupně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze spisu odvolací soud zjistil, že „zatímco rozsudek ze dne 21.12.2004 vydal soud I. stupně v senátě složeném z předsedkyně JUDr. L. M. a přísedících B. K. a Mgr. M. M., doplňující rozsudek z 9.2.2005 byl vydán senátem složeným z předsedkyně JUDr. L. M. a přísedících A. B. a L. K.; je však toho názoru, že z obsahu spisu nevyplývá, že by předsedkyně senátu postupovala podle ustanovení §119 odst. 3 o.s.ř., tedy že s ohledem na změnu v obsazení senátu nesdělila obsah přednesů a provedených důkazů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzující části) podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru „napadená rozhodnutí nejsou správná“ a „neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu“. Namítá zejména, že bylo prokázáno, že „vykonával práci s vědomím zaměstnavatele“, mohlo tedy „dojít k uzavření pracovní smlouvy konkludentním jednáním“. Dovolatel nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný s ním pracovní poměr uzavřít nechtěl, neboť jednatel žalovaného „po nahlédnutí do předmětné pracovní smlouvy připustil, že to je možné, že na listině je jeho podpis“, po provedení „grafologického zkoumání tohoto podpisu“ na žádost žalobce uvedl žalovaný, „že podpis na této listině je svědkův (jednatele žalovaného K.a) a nebude jej zpochybňovat“. Žalobce oproti tvrzení soudů obou stupňů, že „pracovní smlouva ze dne 15.5.2000 byla podepsána v omylu“, v dovolání dále namítá, že „firma K. E. s.r.o působila na českém území a R. K. byl její jednatel, který ji ve všech vztazích zastupoval a podepisoval příslušné listiny“, že „předmětná pracovní smlouva ze dne 15.5.2000 byla žalobci předložena ze strany budoucího zaměstnavatele v rámci jednání s R. K.“ a žalobce tak má za to, že, předložil-li „mu zaměstnavatel smlouvu v českém jazyce a poté ji i sám podepsal“, rozuměl zástupce žalovaného jejímu smyslu, „pokud s ním v rámci vzájemného jednání vedl poté pracovní pohovor, který vyústil v podpis pracovní smlouvy ze dne 15.5.2000“. K prokázání existence pracovního poměru u žalovaného předkládá žalobce v dovolání i řadu dalších důkazů. Mimo jiné namítá, že „firma K. E. s.r.o. měla vědomost, že došlo k uzavření pracovní smlouvy“, neboť o pracovní smlouvě se v dopise ze dne 14.4.2001 zmiňuje i její zástupce S. R., který ji sice „nepokládá za uzavřenou s odůvodněním, že nebyly dovolatelem dodány osobní podklady“, na druhou stranu však neuvádí, že pracovní smlouva byla podepsána v omylu; a v neposlední řadě, že ohledně „dvojího právního vtahu“ mezi účastníky ze spisu vyplynulo, že „nejprve uzavřel pracovní smlouvu se zaměstnavatelem, později poradenskou smlouvu, přičemž jako zaměstnanec vykonával funkci vedoucího výroby na úseku předmětu činnosti žalovaného a jako poradenskou činnost vykonával poradenství v oblasti podnikové ekonomie“. Dovolatel „navrhl vícero důkazů k objasnění skutkového stavu“, tyto důkazní prostředky (např. elektronická evidence docházky u žalovaného, pracovní smlouvy nových zaměstnanců, které žalobce „podepisoval za žalovaného jako ředitel firmy“, „bankovní doklady žalovaného, které sám podepisoval z titulu svého postavení ředitele a zaměstnance žalovaného“, vyjádření Finanční úřadu v P., účetní doklady žalovaného, či „prohlášení bývalého zástupce žalované H. F., který potvrdil místopřísežně soudu“, že mu bylo „potvrzeno zařazení dovolatele a jeho pracovní poměr u žalovaného, přičemž jednoznačně vyloučil, že by dovolatel mu byl prezentován pouze jako odborný poradce“) však – podle tvrzení dovolatele - nebyly soudy obou stupňů zajištěny a ani provedeny. Dovolatel proto v závěru dovolání „odmítá naprosto tvrzení soudu“, že „nedoložil věrohodnými důkazy vznik pracovního poměru“, neboť podle jeho názoru „se soud nevypořádal v důkazním řízení se zjištěním skutečného objektivního skutkového stavu a spokojil se s tvrzeními, která mu předestřely některé osoby ze strany žalovaného, kteří jsou nebo byli v podřízeném vztahu vůči žalovanému, aniž by je konfrontoval s dalšími získanými fakty, na které upozorňoval ve svých podáních i osobně v řízení dovolatel“. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zrušil.
Žalovaný namítá, že ačkoliv žalobce tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, „nikterak nespecifikuje, v čem, v jaké řešené otázce, takový zásadní význam po právní stránce spatřuje“. Je přesvědčen, že řízení před odvolacím soudem nebylo stiženo jakoukoli vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že odvolací soud věc správně po stránce právní posoudil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné všude tam, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu prvního stupně. Platí tedy, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 21.12.2004 č.j. 12 C 145/2002-263 ve spojení s rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 12 C 145/2002-273 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 25.11.2003 č.j. 23 Co 381/2003-149 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž tehdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, „aniž by jej poučil ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř.“, že „se neztotožňuje se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy týkající se žalobcova tvrzení o tom, že jeho pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy z 15.5.2000“, že bude nutné se vypořádat i s dalšími žalobcem navrhovanými důkazy, „které by mohly tvrzení žalobce prokázat“, a že „bude třeba osvětlit i některá sporná vyjádření účastníků“. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 21.12.2004 č.j. 12 C 145/2002-263 ve spojení s rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 12 C 145/2002-273, že „se žalobci nepodařilo prokázat, že by mezi jeho osobu a žalovaným vznikl pracovní poměr“, že naopak bylo prokázáno, že „se jednalo o vztah založený ústní smlouvu s firmou P., jejímž majitelem je žalobce“ a jenž „pracoval jako podnikatel a za jeho práci bylo firmě P. řádně zaplaceno“, a že podpis jednatele žalovaného pana K. na „pracovní smlouvě“ doložené žalobcem hodnotil soud „jako uvedení v omyl zástupce žalovaného k podpisu pracovní smlouvy ze strany žalobce“ , nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání mimo jiné uvádí, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil [namítá-li, že „navrhl vícero důkazů k objasnění skutkové stavu“ (např. elektronickou evidenci docházky u žalovaného, evidenci pracovních smluv žalovaného, resp. pracovní smlouvy nových zaměstnanců, zpracované dodatky těchto smluv, které podepisoval za žalovaného jako ředitel firmy, výdajový doklad, jenž „byl vystaven na jeho osobu a bylo v něm uvedeno, že se jedná o doplatek mzdy“, účetní doklady žalovaného apod.), tyto důkazní prostředky však „nebyly zajištěny a ani provedeny“ a „soud ustoupil bezdůvodně od provedení těchto důkazů a zamítl je jako nadbytečné“, a že „se spokojil s tvrzením žalovaného, že dovolatel pracovní poměr u žalovaného uzavřen nikdy neměl a žádné doklady, že dovolatel byl veden v pracovním poměru, neexistují“], a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (například, že po žádosti dovolatele o provedení grafologického zkoumání podpisu na „pracovní smlouvě“, „strana žalovaná uvedla, že podpis na této listině je svědkův a nebuje jej zpochybňovat“, že z pracovních smluv nových zaměstnanců, které žalobce podepisoval, je zřejmé, že „je podepisoval z pozice a postavení zaměstnance pověřeného zaměstnavatelem“, nikoli jako zástupce firmy P. s.r.o., nebo že „jak z prostředí německé části firmy žalované, tak z české části bylo nezávisle vedoucími pracovníky potvrzeno zařazení dovolatele a jeho pracovní poměr u žalované“, čímž bylo „jednoznačně vyloučeno, že by byl dovolatel prezentován pouze jako odborný poradce“). Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že „žalobce vykonával pro žalovaného blíže nespecifikovanou poradenskou činnost a tuto fakturoval jménem firmy P. s.r.o částkami, které byly žalovaným posléze uhrazeny“, že „pracovní smlouva datovaná 15.5.2000 byla ze strany tehdejšího jednatele žalovaného podepsána v omylu“, neboť „je nanejvýš pravděpodobné, že R. S.K. K. českému textu listiny datované 15.5.2000 nerozuměl a podepsal ho, aniž věděl, že se jedná o pracovní smlouvu“, a že tedy na straně žalovaného „nebyla vůle k uzavření pracovní smlouvy se žalobcem“, a tento pro žalovaného pracoval pouze „na základě smlouvy mezi žalovaným a společností P. s.r.o“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „pokud mu zaměstnavatel předložil smlouvu v českém jazyce a poté jí i sám podepsal, předpokládal, že jejímu smyslu zástupce žalovaného rozuměl, pokud s ním v rámci vzájemného jednání vedl poté pracovní pohovor, který vyústil v podpis pracovní smlouvy ze dne 15.5.2000“, že z elektronické evidence vyplývá, že jeho „měsíční kvóta pracovních hodin“ „vysoce překračovala průměrnou pracovní dobu danou zákoníkem práce v rozsahu 182 hodin měsíčně“, což podporuje jeho tvrzení, že u „žalované byl zaměstnán jak na pracovní smlouvu, tak souběžně později i na poradenskou činnost“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že u zaměstnavatele byl v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 15.5.2000 a „vykonával funkci vedoucího výroby na úseku předmětu činnosti žalované“, a na základě poradenské smlouvy „vykonával poradenství v oblasti podnikové ekonomie“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu