ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.674.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 674/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C. a. W. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V., 2) P. B., a 3) S. R., zastoupených advokátem, o 635.678,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 306/2001, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006, č. j. 25 Co 215/2006-200, takto:
I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu v jeho zamítavém výroku tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci 9.493,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4.8.2000 do zaplacení, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni 137.730,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4.8.2000 do zaplacení a že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni 8.078,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 4.8.2000 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalovaných odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná 1) zaplatila částku 18.987,- Kč, žalovaný 2) částku 600.535,- Kč a žalovaný 3) částku 16.156,- Kč všichni s úrokem z prodlení ve výši 6% od 4. 8. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že v prodejně v P. 5, byl zjištěn schodek na zboží za období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 ve výši 391.107,- Kč a za období od 1. 1. 2000 do 24. 7. 2000 ve výši 244.571,- Kč. Všichni žalovaní měli se žalobcem uzavřeny dohody o hmotné odpovědnosti, avšak podíly na schodku na ně připadající odmítli zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č. j. 6 C 306/2001-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 49.548,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaných“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce nesplnil svou důkazní povinnost a neprokázal existenci a výši tvrzeného schodku, neboť „jediným důkazem, který k prokázání tohoto tvrzení označil, byla dvě vyúčtování fyzické inventury předaná žalovaným, doprovázená písemnými dopisy žalovaných, ve kterých se žalobcem udávanými výsledky inventur vyjadřují nesouhlas“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2004, č. j. 25 Co 271/2004-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci“, že soud prvního stupně měl postupovat ve smyslu §120 odst. 3 o.s.ř. a provést i jiné než účastníky navržené důkazy k prokázání případného vzniku schodku a jeho výše. Podle názoru odvolacího soudu „v této souvislosti je třeba vyslechnout i jiné osoby, které počítač v rozhodném období používaly, zejména jednatelku žalobkyně, účetní žalobkyně popřípadě zástupce firmy, která pro žalobkyni prováděla správu počítače a používaného softwaru“, a že pak „bude nezbytné v daném případě vypracovat znalecký posudek k posouzení otázky řádného (zákonného) provádění rozhodných inventur v prodejně žalobkyně, jakož i k případnému vzniku schodku a jeho výše“.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 20. 1. 2006, č. j. 6 C 306/2001-164 rozhodl, že žalovaná 1) „je povinna zaplatit žalobci částku 9.493,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení, žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci částku 300.267,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení a žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci částku 8.078,- Kč se 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení“, v části v níž se žalobce po žalované 1) domáhal zaplacení částky 9.493,50 Kč s úroky z prodlení, po žalovaném 2) zaplacení částky 300.267,50 Kč s úroky z prodlení a po žalovaném 3) zaplacení částky 8.078,- Kč s úroky z prodlení, žalobu zamítl, rozhodl, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 87.290,- Kč k rukám právního zástupce žalobce“ a že „žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na nákladech státu částku, jejíž výše bude určena zvláštním usnesením“; usnesením ze dne 31. 10. 2006, č. j. 6 C 306/2001-204 soud prvního stupně rozhodl, že výše nákladů státu „se určuje částkou 25.550,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že v řízení bylo „jednoznačně prokázáno“, že žalovaní pracovali na prodejně žalobce jako prodavači, že žalovaný 2) byl vedoucím prodejny, a že měli uzavřenu dohodu o společné hmotné odpovědnosti. „Znalecký posudek pak jednoznačně potvrdil jak správnost provedených inventur, tak i zjištěné výše schodků“. V řízení však bylo rovněž prokázáno, že „zejména praxe, že skutečný stav zboží na prodejně zjištěný žalovanými byl porovnáván s účetními výstupy žalobce bez účasti žalovaných, kteří nemohli ani dodatečně výsledek srovnání provedeného žalobcem kontrolovat, když účetní podklady již neměli na prodejně k dispozici, prakticky znemožňoval zejména těm osobám, které se na vzniku schodku přímo fyzicky nepodílely, plnění jejich obecné prevenční povinnosti předcházet vzniku větší škody“. „Navíc byli žalovaní s výsledky inventury seznámeni až 29. 2. 2000“, přičemž tyto výsledky se „významně lišily od jejich kontrolního srovnání učiněného před odevzdáním podkladů žalobci“, avšak žalobce jejich žádosti o provedení revizní inventury nevyhověl. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „jsou zde dány s důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §183 zák. práce, a proto náhradu škody ve vztahu ke každému z žalovaných přiměřeně snížil o 50%“.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2006, č. j. 25 Co 215/2006-200 rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci 9. 493,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení, žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni 137.730,50 Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení a žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobkyni 8.078,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení; v další části, jíž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 2) o zaplacení částky 162.537,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.418,- Kč, žalovaný 2) 233.681,- Kč, žalovaný 3) 6.182,- Kč, všichni „k rukám Mgr. A. R.“. Ve věci samé zdůraznil, že skutečnost, že žalovaní byli seznámeni s výsledky první inventury s časovým odstupem a že nebyli přítomni kontrole výsledku inventury v sídle žalobce, „nelze podřadit pod důvody pro snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce“, neboť „seznámení se s výsledkem inventury totiž nemůže mít žádný vliv na zjištěnou výši schodku“. Podle názoru odvolacího soudu „inventury byly provedeny řádně v souladu se zákonem“, a „je třeba vzít za rozhodující, že žalovaní neprokázali, že schodek vznikl bez jejich zavinění. V tomto ohledu lze plně odkázat na závěry znaleckého posudku, kterým bylo prokázáno, že schodek vznikl dodatečným vkládáním údajů do počítače a nikoli špatným softwarem počítače či jeho závadou“. Současně však odvolací soud přihlédl k tomu, že „teprve až ze znaleckého posudku bylo jednoznačně prokázáno, jak ke vzniku schodku došlo, že zásahy do evidence v počítači byly provedeny velmi sofistikovaným způsobem, a proto nemůže být přičítáno k tíži žalobkyně, že skutečnou výši schodku zjistila až po určité době“. Z tohoto pohledu nelze ani souhlasit s argumentem, že žalobkyně neumožnila žalovaným plnit jejich prevenční povinnost předcházet škodám, respektive, že žalobkyně mohla zamezit neoprávněným zásahům do uzavřeného účetního období. Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §183 zák. práce lze poměrně snížit náhradu škody u žalovaného 2) v případě schodku zjištěného za období od 1. 1. 2000 do 24. 7. 2000, kdy žalovaný 2) byl od března do července v pracovní neschopnosti. Odvolací soud proto „volnou úvahou výši náhrady škody za uvedené období připadajícího na žalovaného 2) vydělil sedmi s ohledem na celkový počet měsíců a přiznal náhradu škody pouze za dva měsíce ve výši 65.014,- Kč“, a v ostatním pak žalobě plně vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1) a 2) „proti všem výrokům odvolacího rozhodnutí“. Za otázku zásadního právního významu považovali posouzení, „jakého charakteru musí být okolnosti, které soud vedou nebo mohou vést k použití zmírňovacího ustanovení §183 zák. práce ve vztahu k výši způsobené škody“. Tuto otázku „nastolil sám odvolací soud, když výslovně odmítl podřadit mezi takovéto okolnosti skutečnost, že žalobce jako poškozený subjekt na jedné straně sám několik let věděl o tom, že hospodaření prodejny, v níž působili žalovaní jako jeho zaměstnanci, vykazuje schodek“, avšak s touto okolností je ani v základních rysech neseznámil, a až po dlouhé době „najednou z ničehož nic oznámil“, že mají po několik let vysoké schodky na prodejně a že po nich požaduje náhradu škody za několik roků nazpět. I kdyby bylo pravdou, že vznikala skutečná škoda, bylo povinností žalobce oznámit vznik škody žalovaným bezprostředně v návaznosti na její zjištění. Jestliže se tak „naopak stalo až po létech“, byla jim odňata možnost jakkoli reagovat na zjištěný schodek tím, že by zvýšili ostražitost při své činnosti, že by mohli dát výpověď z pracovního poměru, případně mohli také požádat o jiný počítač, o změnu systému evidence, o provedení jiné inventury o změnu způsobu provádění inventur a podobně. To všechno namítají „při vědomí toho, že podle znaleckého posudku byla škoda způsobována systematicky a úmyslně“, takže „minimálně“ jeden z nich by musel být „skutečným pachatelem korespondujícího trestného činu“. Ale i kdyby se jeden z nich závadového jednání ve vztahu k majetku žalobce dopustil, musela být alespoň teoreticky dána možnost ostatním, aby se bránili. Povinnost zakročit měl ostatně i žalobce samotný, neboť, pokud zjistil, že dochází k podstatným ztrátám, měl se i on snažit o taková opatření, kterými by jednak chránil svůj majetek, a jednak také umožnil žalovaným jako zaměstnancům s hmotnou odpovědností vykonávat svoji činnost řádně a bez nebezpečí dalších ztrát. Další významnou otázkou, která měla být brána v úvahu, je skutečnost, že žalovaným bylo odepřeno právo na provedení další inventury po seznámení s výsledky původní inventury, že měl být zohledněn i způsob provádění inventur, a že žalobce již dne 3. 3. 2000 „sestavil trestní oznámení“, v němž popsal přesně, jak podle něj dochází k trestné činnosti a jak on už tři roky takovou trestnou činnost sleduje. Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky „zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu druhé instance k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrzuje výrok rozsudku soudu I. stupně, jímž byla žaloba proti žalovanému 2) ohledně částky 162.537,- Kč zamítnuta, brání nedostatek subjektivní legitimace žalovaného 2).
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, popř. ti, kterým z rozhodnutí odvolacího soudu vznikají práva a povinnosti (dále jen „účastníci“), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě nebyla žalovanému 2) potvrzující částí rozsudku odvolacího soudu způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku. Odvolací soud se ohledně částky 162.537,- Kč ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro přiznání této částky žalobci. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím napadeném výroku ohledně částky162.537,- Kč, nebyla práva a oprávněné zájmy žalovaného 2) nikterak dotčena. Tento dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku zrušen, neboť – jak uvedeno shora - na jeho práva ani povinnosti by takový výsledek dovolacího řízení nemohl mít žádný vliv. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu proto tento dovolatel není subjektivně legitimován.
Protože v uvedené části bylo dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému opravnému prostředku není oprávněn, Nejvyšší soud ČR dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Žalovaní 1) a 2), kteří své dovolání směřují „proti všem výrokům odvolacího rozhodnutí“, napadají dále rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v části, v níž bylo žalovaným uloženo, aby žalobci zaplatili žalovaný 1) částku 9.493,50 Kč, žalovaný 2) 300.267,50 Kč a žalovaný 3) 8.078,- Kč s úroky z prodlení, a jednak ve výroku, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo dále uloženo, aby zaplatili žalobci žalovaný 1) částku 9.493,50 Kč, žalovaný 2) částku 137.730,50 Kč a žalovaný 3) částku 8.078,- Kč s úroky z prodlení. Nejvyšší soud České republiky vědom si toho, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být dovolání přípustné jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především v části, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, kde je přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené schodky na svěřených hodnotách za období od 1.1.1999 do 31.12.1999 a za období od 1.1.2000 do 24.7.2000 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v této době účinném - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce (srov. Závěry Nejvyššího soudu ČSR ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ze dne 5.12.1979, sp. zn. Pls 2/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 22, str.207), neboť zmíněné ustanovení je – vedle ustanovení upravujících předpoklady vzniku nároku, resp. limitace jeho výše (§176, §182 zák. práce) – součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě škody umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.
Ustanovení §183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. Soud může přihlédnout kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které tvrdí účastníci, anebo které v řízení vyšly najevo (srov. §132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 1330/2004).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro snížení náhrady škody, jež souvisí s odpovědností žalovaných za schodek na svěřených hodnotách náležitě přihlédl. Zvážil zejména charakter škody a neopomněl také správně zohlednit skutečnost, že žalovaný 2), který pracoval jako vedoucí prodejny, byl převážnou část inventurního období od 1.1.2000 do 24.7.2000 práce neschopen a že tuto skutečnost nebylo lze přiměřeně vyjádřit při stanovení jeho podílu na schodku postupem podle ustanovení §182 odst. 1 a 2 zák. práce. Správně přihlédl také k tomu, že ve prospěch žalovaných nelze zvažovat okolnost, že žalovaní byli s výsledky první inventury seznámeni s časovým odstupem a že nebyli přítomni kontrole výsledků inventury. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že za situace, kdy schodek byl zakrýván „zásahy do evidence v počítači … velmi sofistikovaným způsobem“, kdy – jak sami dovolatelé uvádějí – „škoda byla způsobována systematicky a úmyslně, takže minimálně jeden z nich musel být skutečným pachatelem korespondujícího trestného činu“, nelze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro snížení povinnosti k náhradě způsobené škody v tom, že na rozdíl od nich měl mít žalobce „možnost pravou podstatu celého problému včas odhalit“. Dovolatelé při svých úvahách zaměňují příčinu a následek, jestliže zvýrazňují význam „způsobu provádění inventur“, jejich žádosti „obratem o provedení další inventury“, a přitom náležitě nepřihlíží k výsledkům dokazování ohledně existence a vzniku schodku, jestliže namítají, že se v tomto směru „nesetkali s pochopením soudu ani přibrané znalkyně“. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou tedy vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, do jaké výše snížit náhradu škody vzniklé schodkem.
Z uvedeného je jednak zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), neboť ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou o povaze ustanovení §183 zák. práce, (o tom, „jakého charakteru musí být okolnosti, které soud vedou nebo mohou vést k použití tohoto zmirňovacího ustanovení“), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1) a 2) napadající rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Současně z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelů, že „dovolání směřuje proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalovaní 1) a 2) podávají dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu