ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.757.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 757/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované Oblastní nemocnici K., a. s., n. S. k., zastoupené advokátem, o úpravu posudku o pracovní činnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 106/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2006 č. j. 23 Co 219/2006-180, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22.3.2002 žalovaná (její právní předchůdce) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že „dne 29.10.2001 ve 20.00 hod žalobce opustil oddělení, aniž by sdělil telefonní spojení či jiný kontakt, přestože v tu dobu byl na oddělení hospitalizován pacient ve velmi vážném stavu“, dále, že „se dne 15.11.2001 nedostavil do zaměstnání“, a že i přes upozornění na možnost ukončení pracovního poměru „své pracovní povinnosti nejméně ve dvou případech opět porušil“, a že se dvakrát dopustil „neetického jednání vůči pacientovi“.
Žalobce se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby bylo žalované uloženo upravit obsah posudku o pracovní činnosti, který vydala dne 24.5.2000. Žalobce nesouhlasí se skutečnostmi uvedenými v pracovním posudku, neboť se „nezakládají na pravdě a ani nevystihují pracovní působení žalobce u žalované“. Nebylo jeho vinou, „že své odborné poznatky z oblasti imunologie nemohl v praxi aplikovat, protože u žalované nebyla vybudována imunitní laboratoř, a to přesto, že sám žalobce zajistil finanční prostředky na její vybavení“.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2.10.2003 č.j. 21 C 106/2002-84 zamítl návrh žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.3.2002, zamítl návrh, aby soud žalované uložil upravit obsah posudku o pracovní činnosti, „který vydala žalobci ze dne 24.5.2000“, a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované na nákladech řízení 10.375,- Kč „k rukám JUDr. M., advokáta“ a že je povinen „uhradit České republice – do pokladny Okresního soudu v K. na vyplaceném svědečném částku 727,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce opakovaně porušoval „zejména etická pravidla lékaře vůči pacientům“, když bylo zjištěno, že „žalobce neměl vztah ke svým pacientům, opakovaně s nimi jednal hrubě a způsobem zcela nevhodným a necitlivým“, a že tím, že „opustil v době své pohotovosti na 40 min. oddělení, aniž by dal na sebe telefonický či jiný kontakt, bylo zcela jednoznačně porušením vnitřních předpisů“. Pro změnu pracovního posudku soud prvního stupně neshledal důvody, když nebylo prokázáno, že by „jakýkoli důvod pro výpověď měl sebemenší spojitost“ se zřízením a vybavením biochemické laboratoře.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.2004 č.j. 23 Co 20/2004-116 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se výpovědi z pracovního poměru potvrdil, v části týkající se úpravy pracovního posudku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že je předčasné hodnotit jednání žalobce spočívající v opuštění oddělení dne 29.10.2001 ve 20.00 hod. jako porušení pracovní kázně, aniž by se vypořádal s tvrzením žalobce, že na sebe kontakt nechal. Oproti tomu dovodil, že jednání žalobce, spočívající v tom, že se dne 15.11.2001 nedostavil do zaměstnání, neboť „si toho dne potřeboval cosi zařídit a spoléhal se na to, že bude svým nadřízeným uvolněn“, „bez toho, že by předem požádal o dovolenou či čerpání náhradního volna, či měl alespoň předchozí svolení nadřízeného“, a dále jednání spočívající v jeho neetickém jednání vůči nevyléčitelně nemocné pacientce J. V., jsou „závažným porušením pracovní kázně, která jsou sama o sobě způsobilým důvodem k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Pokud jde o žalobu na opravu pracovního posudku „dospěl odvolací soud k závěru, že zatím nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku“. Odvolací soud zdůraznil, že pracovní posudek musí obsahovat „konkrétní pracovní hodnocení činnosti zaměstnance u zaměstnavatele“; „naopak to, co s pracovní činností nesouvisí, nepatří do pracovního posudku“, a že úvaha zaměstnavatele o tom, že se zaměstnanec v nějaké funkci neosvědčil, nemůže vést ke konkrétnímu závěru v tom smyslu, že zaměstnavatel nedoporučuje zaměstnance na určitou funkci. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle §118a o.s.ř. vedl žalovaného k doplnění skutkových tvrzení, „které dokládají důvodnost hodnocení obsaženého v posudku a tyto prokázal“, a aby poté s přihlédnutím k uvedeným zásadám o věci znovu rozhodl.
K dovolání žalobce, které bylo podáno proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.7.2005 č.j. 21 Cdo 2375/2004-138 dovolání zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud dovodil, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Protože soud není vázán tím, jak zaměstnavatel sám kvalifikoval právně důvod výpovědi z pracovního poměru, není logicky vázán ani tím, jak zaměstnavatel posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, z tohoto důvodu nemůže obstát námitka dovolatele, že „soud měl přihlédnout k tomu, že zaměstnavatel svůj úsudek o nutnosti výpovědi z pracovního poměru učinil za situace, že se žalobce dopustil všech porušení pracovní kázně ve výpovědi uvedených a také v intenzitě jím ve výpovědi stanovené“.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 16.3.2006 č.j. 21 C 106/2002-160 žalované uložil upravit obsah pracovního posudku, který vydala žalobci ze dne 24.5.2000 tak, že z posudku bude vypuštěno: „Domnívám se, že místo MUDr. Š. je spíše v preklinickém výzkumu, kde je možno efektivně využít jeho teoretické erudice a zmíněné urputnosti, než v každodenní klinické praxi, pro níž jej výše uvedená negativa výrazně diskvalifikují“, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce „domáhá vypuštění posudku: Bohužel však jeho teoretické znalosti velmi výrazně převyšují jeho schopnosti klinické. Ve snaze dobrat se samého jádra problému ne vždy dokáže odlišit záležitosti „problémy“ podstatné od méně podstatných, nutné od zbytných, resp. akutní od chronických. Tvrdošíjná snaha o řešení z klinického hlediska často irelevantních problémů dosti výrazně snižuje jeho výkonnost, bohužel je nutno konstatovat i málo rozvinutou schopnost empatie, což nezřídka vedlo ke stížnostem jím léčených pacientů“, zamítl rovněž návrh žalobce, „aby do posudku bylo vloženo: Ale tyto poznatky zatím nedošly praktického uplatnění v klinické medicíně, zejména proto, že prostředky určené k vybudování imunologické laboratoře na RTO Nemocnice K., nebyly využity. Vedení nemocnice K. ani neschválilo zvýšení kvalifikace v klinické onkologii přesto, že primářem oddělení byla předatestační příprava schválena a tak se klinická praxe omezila pouze na paliativní radioterapii“, a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit žalované na nákladech řízení částku 15.053,- Kč k rukám JUDr. M., advokáta“. Soud prvního stupně dovodil, že teoretické znalosti žalobce byly nadprůměrné, že se neustále vzdělával, avšak že „měl málo rozvinutou schopnost empatie“, neboť z jeho strany „opakovaně docházelo k necitlivému a hrubému jednání s pacienty“. V klinické praxi pak žalobce nedokázal své teoretické znalosti využít. Podle názoru soudu prvního stupně je posudek „pravdivý a sepsaný na základě skutečných okolností, spočívajících v práci žalobce“, a „vystihuje jak pracovní postup tak i pracovní problémy, které žalobce měl“. Vzhledem k tomu, že „pracovní posudek má být pracovním hodnocením zaměstnance“ a „nikoli jeho pracovních podmínek vybudovaných zaměstnavatelem“, nemohl soud vyhovět návrhu žalobce na vložení části hodnocení, neboť tato se netýkala „hodnocení žalobce jako zaměstnance“, nýbrž „vybudování imunologické laboratoře v Nemocnici K., a toho, že vedení nemocnice neschválilo zvýšení jeho kvalifikace“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.7.2006 č. j. 23 Co 219/2006-180 rozsudek soudu I. stupně „v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč „do rukou“ JUDr. V. M., advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, a zdůraznil, že „to, jak je žalobce v posudku po pracovní stránce charakterizován, zcela vystihuje, jak byl svým nadřízeným, ale i spolupracovníky na radioterapeutickém oddělení Nemocnice K. vnímán“. Připomněl, že „pracovní posudek je výsledným celkovým hodnocením – pracovní charakteristikou zaměstnance zpravidla za delší časové období, takže ani případné prokázání konkrétního případu, který by do celkového vyznění posudku nezapadal, neznamená, že je posudek nepravdivý“ a že podle jeho názoru v posudku tvrzená „málo rozvinutá schopnost empatie žalobce“ byla prokázána jeho necitlivým jednáním vůči pacientce, přičemž „se nejednalo o ojedinělý případ, kdy si pacienti na přístup žalobce stěžovali“. Navrhoval-li žalobce, aby byl do posudku vložen další text, odvolací soud „setrvává na stanovisku…, že „tento text jde mimo rámec pracovního posudku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „posudek o pracovní činnosti vycházel jednoznačně pouze z negativního hodnocení žalobce při ukončení pracovního poměru a bylo ukončením pracovního poměru jednoznačně ovlivněno“, a že „rozhodně nepodává ucelený přehled činnosti pracovního zapojení a hodnocení tohoto pracovního zapojení dovolatele u žalované po dobu trvání pracovního poměru“. Ačkoli žalovaná měla prokázat, že tvrzení uvedená v posudku jsou pravdivá a odpovídají skutečnosti, toto důkazní břemeno podle názoru dovolatele neunesla. Nedoplnila totiž dostatečně svá skutková tvrzení o skutečnosti, z nichž při hodnocení jednání dovolatele v posudku vycházela, a „soudy v tomto směru nedostatečně zjistily skutkový stav“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení“ potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého rozsudku stejně jako v původním rozsudku – zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhá vypuštění části posudku o pracovní činnosti a vložení jiného znění), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu mimo jiné spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (například, že soudy jím „navržené důkazy neprovedly a vycházely pouze z důkazů předložených a navržených žalovanou“, a že provedené důkazy „žádným způsobem neosvědčovaly tvrzení žalované uvedené v posudku o pracovní činnosti“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „pracovní posudek vycházel jednoznačně pouze z negativního hodnocení žalobce při ukončení pracovního poměru“, že „tak rozhodně nepodává ucelený přehled činnosti a pracovního zapojení a hodnocení tohoto pracovního zapojení dovolatele u žalované po dobu trvání pracovního poměru“, a že „žalovaná neprokázala skutečnosti, které ohledně jednání žalobce v posudku o pracovní činnosti tvrdila“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci ( že žalovaná „napadenou část pracovního posudku neprokázala a soud I. stupně měl rozhodnout o vypuštění žalovanou nedoložené části hodnocení z pracovního posudku“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu