ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.843.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 843/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně PhDr. M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému C., L., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 119/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2006, č.j. 20 Co 64/2006-259, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „na nemovitostech zapsaných v Katastru nemovitostí České republiky u Katastrálního úřadu pro J. k., kat. pracoviště B., pro kat. okres B. – m., katastrální území K., na LV č., jako objekt bydlení čp. 939 na parcele č. 600/2 - zastavěná plocha, dále tato parcela č. 600/2, a parcela č. 600/1 orná půda, nevázne zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým uzavřené dne 31. 5. 1995 mezi Ing. P. V., r.č., tehdy bytem a M. V., r.č., tehdy bytem jako zástavci na straně jedné a Bankou H., a.s., jako tehdejším zástavním věřitelem na straně druhé, k zajištění úvěru ve výši 4.000.000,- Kč včetně příslušenství a sankčních úroků, poskytnutého Bankou H., a.s. P., pobočkou B., obchodní společnosti S. I. spol. s r.o., na základě úvěrové smlouvy č. ze dne 31. 5. 1995“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v bodě 11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 se obě strany dohodly na odkladu účinnosti smlouvy s tím, že účinnost byla vázána na vydání pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí. Při uzavírání této smlouvy se spoléhala „na právní erudici pracovníků Banky H. a souhlasila s textem smlouvy tak, jak tehdy zněl, zástavní smlouvu tedy podepsala s vědomím a souhlasem, že je mezi vlastníky a bankou ujednáno, že účinnosti tato smlouva nabude až vkladem do katastru nemovitostí“, protože teprve po vkladu měly být uvolněny peníze pro úvěr. Odklad účinnosti smlouvy k vydání pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu je nesplnitelnou odkládací podmínkou a předmětné zástavní právo proto platně nevzniklo. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení této skutečnosti, protože výmazu zástavních práv v katastru nemovitostí nelze dosáhnout jiným způsobem a současný zápis zástavních práv činí právní postavení žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí nejistým.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, č.j. 15 C 119/2001-137, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 11.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. I. O. Přisvědčil žalobkyni, že „naléhavý právní zájem je dán již s ohledem na §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. a výpis katastru nemovitostí LV č. Katastrálního úřadu města B. o smlouvu o zřízení zástavního předkupního práva ze dne 31.5.1995 s tím, že tato smlouva podléhá vkladu do katastru nemovitostí bez rozhodnutí soudu o určení, zda toto zástavní právo právoplatně vzniklo nebo nevzniklo, nelze provést změnu v katastru nemovitostí, proto je zde jednoznačně naléhavý právní zájem na určení platnosti této smlouvy“. Protože „předmětná smlouva vzhledem k nedovolenosti odkládací podmínky v podstatě nemožnosti této podmínky dle §36 odst. 1 občanského zákoníku je neplatná jako celek, soud návrhu vyhověl“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2004, č.j. 21 Co 122/2003-156, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, proč vlastně bylo žalobě vyhověno. Vytkl soudu prvního stupně, že z jeho rozhodnutí „není zřejmé, zda pokládal zmíněné ujednání za odkládací podmínku nemožnou a jaký konkrétní důvod její nemožnosti shledal nebo za odkládací podmínku nedovolenou a s jakým konkrétním ustanovením zákona je v rozporu“. Mimo to řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. dostatečně určitě nevymezil předmět řízení.
Usnesením ze dne 13. 6. 2005, č.j. 15 C 119/2001-206, Městský soud v Brně rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného namísto Č. o. b., a.s., s „právním nástupcem C., L.,“ neboť v průběhu řízení došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 31. 5. 1995 z původně žalované Č. o. b., a.s., na „výše jmenovaný subjekt“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2005, č.j. 15 C 119/2001-220, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 31.375,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně i její manžel „počítali s odkladem účinnosti smlouvy až do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, z jejich strany nešlo o odkládací podmínku účinnosti smlouvy, i když žalovaný Č. o. b. tvrdil, že z jeho strany nešlo o odkládací podmínku“. Vycházeje z toho, že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen „příslušnému orgánu republiky“, a že v tomto případě vklad práva byl povolen rozhodnutím, č.j. dne 14. 7. 1995, s právními účinky vkladu 4. 7. 1995, dovodil, že „je tedy dána nemožnost této odkládací podmínky“ (dojednané v bodě 11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995). Účinnost vkladu nastala ze zákona dne 4. 7. 1995 a nemohla tedy nastat až právní mocí rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu tak, jak bylo uvedeno a dohodnuto v uvedené smlouvě. Jde tedy o nemožnou odkládací podmínku, která činí právní úkon neplatným jako celek.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č.j. 20 Co 64/2006-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 15.370,40 Kč a na nákladech odvolacího řízení 15.081,- Kč k rukám advokáta. Vyšel z toho, že žalobkyně a Ing. P. V. (její manžel) uzavřeli jako zástavci na straně jedné se zástavním věřitelem Banka H., a.s., na straně druhé dne 31. 5. 1995 „smlouvu o zřízení zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým“ k zajištění úvěru ve výši 4.000.000,- Kč včetně příslušenství a sankčních úroků. Na základě této smlouvy byl katastrálním úřadem povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí s účinností vkladu ke dni 4. 7. 1995. Dovodil, že „vysoce sporné“ ujednání mezi účastníky zástavní smlouvy, a to její bod 11., podle kterého „smlouva nabývá účinnosti vydáním pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí“, není ničím jiným, než „nepříliš obratně formulovanou parafrází tehdy platného ust. §151b) odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření zástavní smlouvy ve vazbě na ust. §2 odst. 3 zákona 265/1992 Sb.“. Dospěl k závěru, že „v zásadě tu běží o situaci, kdy právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu, a poněvadž zákon v tomto směru hovoří jednoznačně, nebyl dán důvod k citaci zákona ve větě druhé bodu 11. textu smlouvy“. I přes ujednání v bodě 11. smlouva o zřízení zástavního práva neobsahuje podmínku, tím méně podmínku odkládací, a v žádném případě nelze uzavřít, že by „snad mělo běžet o neplatnou odkládací podmínku“. Tvrzené výkladově sporné ustanovení bodu 11. smlouvy se nedotýká platnosti smlouvy, ale pouze účinnosti a právní účinky vkladu nemohou vzniknout podle zákona jinak, než na základě pravomocného rozhodnutí o povolení, a to zpětně ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně opakuje její námitky, které se týkají článku 11. zástavní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 1995. Dovozuje, že „v jejím případě šlo o vážně míněný a ujednaný obsah smlouvy, pouze nevěděla jakožto laik v oboru práva, že takto sjednaná odkládací podmínka nemožná činí právní úkon neplatným“. Při uzavírání smlouvy se spoléhala „na právní erudici pracovníků Banky H.“ a souhlasila s textem smlouvy tak, jak tehdy zněl, s vědomím, že je mezi vlastníky a bankou ujednáno, že účinnosti tato smlouva nabude až vkladem do katastru nemovitostí, nikoli dříve. Dodala, že „zcela vědomě počítala s tím, že smlouva není a nebude účinná, tj. nezavazuje strany až do doby vkladu, k jehož provedení bude teprve později podán návrh, protože teprve později měla firma S., s.r.o., resp. prodávající, obdržet od Banky H. úvěrové finanční prostředky“. Do té doby považovala svoji nemovitost, budoucí předmět zástavy, za relativně volnou pro jakékoli „jiné sjednání prvního v pořadí zástavního práva u jiné banky, tj. kdyby poskytla lepší úvěrové podmínky“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl, neboť dovolatelka neprokázala, že „strany zástavní smlouvy sjednaly odkládací podmínku účinnosti zástavní smlouvy, respektive že si odklad účinnosti smlouvy ve svém ojedinělém případě sama vymínila“. Takovýto postup by byl „zcela v rozporu s tehdejší i dnešní praxí bank i jiných úvěrujících subjektů a z pohledu banky zcela nelogickým, pokud by banka poskytla úvěr, aniž by byl tento jakkoli zajištěn“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 1995, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a zákona č. 40/1995 Sb., a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák“.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že dne 31. 5. 1995 byla uzavřena smlouva o úvěru č. na částku 4.000.000,- Kč mezi S., spol. s r.o., a Bankou H., a.s., a k zajištění tohoto úvěru uzavřela žalobkyně spolu se svým manželem Ing. P. V. téhož dne, tj. 31. 5. 1995, smlouvu o zřízení zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým. Na základě této smlouvy byl Katastrálním úřadem v B. povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí s účinností vkladu ke dni 4. 7. 1995. V bodě 11. smlouvy o zřízení zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým si účastníci této smlouvy sjednali, že „smlouva nabývá účinnosti vydáním pravomocného rozhodnutí Katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí“. Žalobkyně nyní dovozuje, že v jejím případě šlo o zcela vážně míněné ujednání odkládací podmínky a přestože bylo zástavní právo na listu vlastnictví zapsáno, nikdy nevzniklo.
Při posuzování vzniku zástavního práva je nutné oddělit obligační (závazkové) účinky vyvolané zástavní smlouvou (srov. §44 odst. 1 a 43c obč. zák.) od věcněprávních (věcných) účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §151b odst. 2 obč. zák.), kterým se konstituuje vznik zástavního práva k nemovité věci. Zatímco obligační účinky zástavní smlouvy nastávají ze zákona režimem podle §43c obč. zák., právní účinky vkladu (věcněprávní účinky) vznikají až na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu. K účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně po účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu dochází právě na základě smlouvy. Smluvní strany se nemohou od této zásady odchýlit a časovou následnost závazkověprávních a věcněprávních účinků fakticky zaměnit.
Odvolací soud správně dovodil postupem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., že ujednání v bodě 11. smlouvy, podle kterého smlouva nabývá účinnosti vydáním pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí, je pouhou „parafrází“ ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. ve znění platném ke dni uzavření zástavní smlouvy ve vazbě na ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem ve znění zákona č. 210/1993 Sb., a vztahovalo se tak nepochybně toliko na účinky věcněprávní. Účastníci nemohli mít na mysli definovat takovou obligační účinnost smlouvy, jež by znemožnila, aby její smysl byl naplněn; to by zcela popřelo smysl, proč spolu vůbec jednali. Opačné tvrzení dovolatelky, že „v jejím případě šlo o vážně míněný a ujednaný obsah smlouvy“, je zcela zjevně účelové, nemá-li rovněž na mysli pouze účinky věcněprávní. Uvedené ujednání v bodě 11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 tak bylo nadbytečné a neplatnost celé zástavní smlouvy z obsahu takového ujednání nelze úspěšně dovozovat.
Na uvedeném závěru by se nic neměnilo ani v případě, že by se – jak tvrdí dovolatelka – jednalo o sjednanou podmínku (ve vztahu k účinkům obligačním) nemožnou. Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva zakládá synallagmatický právní vztah obsahující vzájemná plnění, tj. konkrétní vzájemná práva a povinnosti obou stran s následky zániku práv jednoho z účastníků při vzniku práv druhého účastníka či zániku povinnosti jejím splněním, byl by i zánik práv a povinností ze závazkového vztahu účastníků zástavní smlouvy vázán na podmínku (rozvazovací), jejíž splnění je nemožné. Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu k takovémuto ujednání nelze přihlížet (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2477/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1402/2007) a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) ve výši 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu