ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1097.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1097/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátem, o odstranění neoprávněných staveb, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 110/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. září 2006, č. j. 15 Co 405/2006-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalované uložil povinnost odstranit na vlastní náklady kolnu a chlívek postavené otcem žalované zčásti na žalobcově pozemku parcela č. 106/3 zahrada, v katastrálním území R., a zdůraznil, že neoprávněné stavby ho ruší v užívání jeho pozemku tím, že zatěžují pozemek stínem a svodem dešťové vody.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 28. 2. 2006, č. j. 3 C 110/2005-53, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 33 a pozemku parcela č. 106/3 zahrada o výměře 1027 m2 v k. ú. R. a žalovaná je vlastnicí nemovitostí sousedících s pozemkem žalobce, a to domu čp. 29 a stavební parcely č. 103 v témže katastrálním území. Žalovaná nabyla id. ¼ nemovitostí dědictvím po svém otci na základě rozhodnutí Státního notářství v T. z 12. 1. 1982, sp. zn. D 596/81 a id. ¾ získala na základě darovací smlouvy ze dne 6. 2. 1990 registrované státním notářstvím 2. 3. 1990 od své matky a sestry včetně veškerého příslušenství a součástí, tj. zejména vedlejších staveb (kůlny, chlévu a dřevníku) a staveb nesloužících osobní potřebě (stáje a stodoly). Kolnu a chlívec postavil otec žalované J. S. na základě výměru Okresního národního výboru v M. z 19. 5. 1953, zn. X1/1-711.2-119-J., a rozhodnutí Okresního národního výboru v M. z 25. 5. 1956, zn. výst.707/56/J., ve kterých byly sice stavby popsány a připojeny i náčrty staveb, ale nebylo uvedeno, na jakých pozemcích budou postaveny. Otci žalované bylo rozhodnutím MNV v R. z 13. 7. 1960 povoleno přemístění kolny na dvorku čp. 29 o rozměrech 3 x 4 m, ale tyto rozměry neodpovídají žádné ze staveb, jejichž odstranění žalobce žádal. Soud zjistil místním šetřením, že na pozemcích na sebe navazují tři stavby, dva chlívce a kolna. Mezi účastníky je nesporné, že stavby, které jsou postaveny převážnou částí na pozemcích žalované, zasahují do pozemku žalobce parcela č. 106/3. Soud po podrobném dokazování měl za to, že i pokud došlo k nějakému dohadování mezi rodiči žalobce a otcem žalované v době výstavby kůlny a chlívku někdy mezi rokem 1953 – 1961 s ohledem na věk žalované, narozené v roce 1954, nemohly tyto skutečnosti mít vliv na její budoucí dobrou víru ohledně vydržení zastavěného pozemku. Soud dopěl k závěru, že žalovaná byla v dobré víře, že předmětné stavby jsou postaveny na jejím pozemku, která nebyla přerušená nejméně do roku 1999 (byť sama uváděla rok 2001), kdy se v souvislosti s přestavbou domu dozvěděla od svého manžela, že stavby jsou částečně postavené na cizím pozemku. Protože již v roce 1982 zdědila id. ¼ domu čp. 29 s parcelou č. 103, splnila ve vztahu k této ideální čtvrtině desetiletou vydržecí dobu stanovenou v §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). U zbylého tří čtvrtinového podílu celá desetiletá vydržecí doba u žalobkyně neuplynula. Soud považoval pro toto řízení za nadbytečné zjišťování oprávněnosti držby u právních předchůdců žalobkyně - její matky a sestry, z důvodu započtení této doby v její prospěch. Soud prvního stupně dále uvedl své stanovisko k případnému rozhodování za situace, kdyby nedošlo k vydržení části pozemku žalovanou a podrobně zdůvodnil, podle jakých ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. by bylo nutno postupovat a jakými úvahami by se řídil při existenci rozdílného vlastnictví staveb a pozemku.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j. 15 Co 405/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně, až na některé dílčí okolnosti nemající vliv na správnost rozhodnutí, za správné a za takové rovněž považoval jeho právní závěry. Uvedl, že právní závěry soudu prvního stupně nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou. K námitce žalobce, že žalovaná pro potvrzení své oprávněné držby nepředložila nabývací titul, uvedl, že za titul lze považovat rozhodnutí o dědictví po otci žalované a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98 a na jeho závěry při posouzení oprávněnosti držby. Dále uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně rovněž není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, - vzhledem k malé výměře zastavěného pozemku vůči celku - podle kterého jedním z hledisek pro posouzení dobré víry držitele vzhledem ke všem okolnostem a omluvitelnosti jeho omylu je i poměr plochy koupeného a drženého pozemku. Požadavek, aby si žalovaná po nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitostem na základě dědického rozhodnutí na úřadech ověřovala rozsah svého vlastnictví, když jej převzala tak, jak jej užíval její právní předchůdce, považoval soud za neopodstatněný. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry, že je nadbytečné, když bylo prokázáno vydržení k ideální jedné čtvrtině zastavěné části pozemku žalobce, zabývat se otázkou vydržení ve větším rozsahu a správný je i závěr, že došlo-li ke změně vlastnických práv k zastavěné části pozemku, nelze použít postup podle §125 a násl. středního občanského zákoníku. Za správné rovněž považoval stanovisko soudu prvního stupně k posouzení věci podle ustanovení středního občanského zákoníku za situace, kdyby nedošlo k vydržení části pozemku a poukázal na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cz 236/53.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky vydržení a dobré víry žalované a také otázky zpracování věci podle středního občanského zákoníku. Poukazuje na to, že právní předchůdci žalované nebyli v dobré víře ohledně vlastnictví části pozemku pod kolnou a chlévem. Upozorňuje na tu skutečnost, že žalovaná se stala na základě dědického rozhodnutí Státního notářství v T. z 12. 1. 1982 podílovou spoluvlastnicí id. ¼ nemovitostí v k. ú. R. a to domu č. p. 29 a parcely č. 103. Z rozhodnutí však nevyplývá, že nabyla i id. ¼ staveb, které jsou předmětem tohoto řízení. Domnívá se proto, že nebyl správný závěr odvolacího soudu, že běh vydržecí doby počíná od roku 1982, když výlučnou vlastnicí chléva a kolny se stala až na základě darovací smlouvy ze 6. 2. 1990, registrované státním notářstvím v T. 2. 3. 1990 pod sp. zn. RI V 189/90. Touto smlouvou totiž nabyla id. ¾ výše uvedených nemovitostí se vším příslušenstvím a součástmi, tj. mimo jiné s vedlejšími stavbami a se stavbami nesloužícími osobní potřebě. Desetiletá vydržecí doba započala běžet až 2. 3. 1990 a byla přetržena 30. 8. 1999, zahájením stavebního řízení ohledně přestavby domu č.p. 29. Tvrzení žalované, že se dozvěděla o existenci vlastnického práva žalobce k části pozemku pod chlévkem a kolnou až v souvislosti s přestavbou svého domu v roce 2001, považuje za účelové a neprokázané, odporující výkladu dobré víry z objektivního hlediska. Žalobce považuje za nesprávné i právní názory soudu ohledně vypořádání vzájemných vztahů účastníků podle středního občanského zákoníku. Dovozuje, že za situace, kdy bylo prokázáno vědomé posunutí hranice mezi pozemky právními předchůdci žalované je namístě posoudit věc podle §127 středního občanského zákoníku tak, že každému bude navráceno, co jeho jest, i když tím bude výrobek porušen, tzn. že stavby žalované budou z pozemku žalobce odstraněny. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně, který mu předchází, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná. Znovu zdůrazňuje, že o tom, že by mohly být nějaké nesrovnalosti týkající se hranice mezi jejími pozemky a pozemky žalobce se dověděla od svého tehdejšího manžela až v roce 2001 v souvislosti s přestavbou domu. Poukazuje na to, že sám žalobce na počátku stavebního řízení neuplatnil žádné námitky. Souhlasí se závěry soudů, že ani po provedeném dokazování nelze jednoznačně stanovit průběh hranice pozemků pod stavbami. Považuje za správné hodnocení podmínek oprávněné držby soudy. Vzhledem k tomu, že věc byla soudy obou stupňů po právní stránce posouzena v souladu s existující judikaturou a nejedná se ani o věc zásadního právního významu, navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených bv §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná opírala svoji dobrou víru, že je spoluvlastnicí pozemku, na kterém jsou stavby, o dědické rozhodnutí. Dovolatel namítá, že tyto stavby nebyly v dědickém rozhodnutí uvedeny. To však vzhledem k charakteru staveb (kůlna, chlívek) nevylučovalo její dobrou víru, že na základě dědění nabyla pozemek v dědickém rozhodnutí uvedený v rozsahu, ve kterém ho užíval její právní předchůdce.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 z 9. 3. 2000, uveřejněném pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“. To samozřejmě platí i pro nabytí na základě jiného právního titulu, v daném případě dědění.
Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená; tak tomu nebylo. Navíc, posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí NS č. C 1068). Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se eventuálními úvahami soudů o možné aplikaci občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobce je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalované náklady, které jí v dovolacím řízení vznikly. Ty představují odměnu advokátovi, který podáním vyjádření k dovolání učinil v dovolacím řízení jeden úkon, a která činí 2 550,- Kč (§1, §2 odst. 1, §8 písm. a/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , v. r.
předseda senátu