ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1364.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1364/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) R. S., a 2) M. D., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 201/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 27 Co 37/2005-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 7 229,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 22 v k. ú. S. u M. Její právní předchůdkyně (babička) A. B. uzavřela 20. 6. 1947 s A. a J. S. trhovou smlouvu, kterou koupila dům č. p. 21 se st. parc. č. 23 a pozemky parcelních čísel 23/1 a 23/2 v k. ú. S. u M. za 50 000,- Kč. V souvislosti s touto smlouvou A. B. koupila od manželů S. také pozemek parc. č. 22, za který „doplatila 40 000,- Kč“, a to „na základě smlouvy, která nemohla být zahrnuta kvůli poplatkům do trhové smlouvy“. A. B. od roku 1947 pozemek parc. č. 22 jako vlastní užívala - původní močál zavezla a vysadila na něm stromy. V roce 1969 A. B. prodala žalobkyni dům č. p. 21 se st. parc. č. 23 a pozemky parcelních čísel 23/1 a 23/2. Žalobkyně byla přesvědčena, že je také vlastnicí k nim přilehlého a připloceného pozemku parc. č. 22, na kterém vykácela stromy, navezla zeminu a vysázela tůje. Někdy v roce 1976 se žalobkyně dozvěděla od žalované 2), že pozemek parc. č. 22 je ve vlastnictví žalovaných, a to „v souvislosti s dědictvím“ po J. S. I když v roce 1996 žalované přislíbily, že pozemek na žalobkyni převedou, v roce 1997 jí sdělily, že k převodu nedojde.
Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 4. 1998, č. j. 3 C 18/97-73, žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení zamítl. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 29. 1. 1999, č. j. 27 Co 618/98-102, pro opožděnost odmítl. Usnesení odvolacího soudu k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením z 28. 2. 2002, č. j. 22 Cdo 1799/2001-165, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ten usnesením z 9. 5. 2002, č. j. 27 Co 169/2002-169, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 30. 4. 1998, č. j. 3 C 18/97-73, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) je dán.
Soud prvního stupně rozsudkem z 18. 5. 2004, č. j. 3 C 201/2002-75, určil, že žalobkyně je vlastnicí „pozemku parc. č. 22 - zahrada o výměře 2 206 m², katastrálního území S. u M., obec S., zapsaného na listu vlastnictví číslo 317 u Katastrálního úřadu P. – v.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované jsou v katastru nemovitostí vedeny jako spoluvlastnice parc. č. 22, každá v rozsahu ideální poloviny, a to z titulu dědění po J. S. - manželu žalované 1) a otci žalované 2), který zemřel 3. 6. 1976. Ten nabyl ideální polovinu pozemku děděním po matce A. S. v roce 1959. Dále soud prvního stupně zjistil, že od roku 1947, kdy J. a A. S. uzavřeli s A. B. trhovou smlouvu ohledně domu č. p. 21 se st. parc. č. 23 a pozemků parcelních čísel 23/1 a 23/2, „bylo obecně známo (alespoň někteří slyšení svědci o tom vypověděli), že A. B. dala S. více peněz tak, aby nabyla i předmětnou parcelu, ke které se posléze chovala jako vlastnice“. A. B. pozemek parc. č. 22 obhospodařovala a oplotila. Vysázela na něm nejprve ovocné stromy (které později zašly) a topoly podél silnice. Podávala stížnosti ohledně potoka na pozemku a umožňovala jiným osobám, aby na pozemku sekaly a odvážely trávu. Svědci také potvrdili, že „rodina S. nikdy pozemek neužívala a nevznesla žádné požadavky proti A. B. ohledně tohoto pozemku“. Se zřetelem ke všem okolnostem byla A. B. nejen subjektivně, ale i z hlediska objektivního, v dobré víře, že jí pozemek parc. č. 22 patří. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně samotná od roku 1969 užívaly předmětný pozemek jako vlastní, a to „fakticky do doby, kdy v 90. letech se obrátila druhá žalovaná na žalobkyni, že je nutno celou záležitost dát do pořádku“. Protože žalobkyně i její právní předchůdkyně užívaly „předmětný pozemek, který byl součástí velkého pozemku, k němuž náležela i pozemková parcela 23/1, 23/2, a nebyl tento pozemek č. 22 žádným způsobem oddělen“, šlo o držbu oprávněnou. Lhůta pro vydržení plynula od roku 1948, takže podle občanského zákoníku z roku 1951 byl pozemek vydržen k 1. 1. 1959. K vydržení došlo i podle občanského zákoníku z roku 1964 k 31. 3. 1983.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem z 10. 3. 2005, č. j. 27 Co 37/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku podle §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále “ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., nevydržela, neboť nebyla jeho oprávněnou držitelkou ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ. Dobrou víru držitele, že mu věc patří, je třeba posuzovat z hlediska objektivního a „zahrnuje i způsobilý právní titul nabytí oprávněné držby, vyplývající z §132 ObčZ.“. Existenci takového titulu žalobkyně neprokázala. Kupní smlouvou z 28. 5. 1969 jí A. B. prodala jen dům č. p. 21 se st. parc. č. 23 a pozemky parcelních čísel 23/1 a 23/2 (šlo o nemovitosti, které sama nabyla trhovou smlouvou z 20. 6. 1947). Podle výpisů z listů vlastnictví č. 132 a 317 činí výměra převáděných nemovitostí: 440 m2 st. pozemek parc. č. 23 (na kterém stojí dům č. p. 21), 724 m2 pozemek parc. č. 23/1 a 35 m2 pozemek parc. č. 23/2, a 2 206 m2 je výměra pozemku parc. č. 22. Jestliže předmětem kupní smlouvy z 28. 5. 1969 pozemek parc. č. 22 nebyl, pak vzhledem k poměru ploch pozemků smlouvu převáděných a ploše pozemku parc. č. 22 žalobkyně nemohla být objektivně v dobré víře, že nabývá kupní smlouvou i pozemek parc. č. 22. Vědomost žalobkyně o tom, že A. B. za předmětný pozemek zaplatila 40 000,- Kč není pro posouzení dobré víry významná. I kdyby A. B. pozemek parc. č. 22 vydržela, neznamená to, že v souvislosti s převodem vlastnictví k domu č. p. 21 se st. parc. č. 23 a pozemkům parc. č. 23/1 a 23/2, vlastnictví k tomuto pozemku bez dalšího přešlo na žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolání odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že vlastnické právo k předmětnému pozemku ve smyslu §134 ObčZ nevydržela, protože nebyla oprávněnou držitelkou pozemku z objektivního hlediska, neboť neprokázala právní titul držby. Žalobkyně totiž „vede tento soudní spor především proto, že takový titul neexistuje … vede dokazování k tomu, že k předmětné parcele nabyla vlastnické právo právní předchůdkyně žalobkyně vydržením“. Podle žalobkyně byla držba pozemku její právní předchůdkyní oprávněná. Poukazuje na to, že „vztah mezi právní předchůdkyní a žalobkyní je vztah mezi matkou a dcerou“. Proto byla žalobkyně již od útlého dětství v dobré víře, že pozemek rodině patří. Není správné ani to, že odvolací soud nepovažoval za významnou otázku, zda matka žalobkyně pozemek sama nabyla, a že i kdyby pozemek skutečně nabyla, neznamenalo to „bez dalšího“, že převodem nemovitostí podle kupní smlouvy z roku 1969 žalobkyně nabyla i předmětný pozemek. Žalobkyně opětovně zdůrazňuje, že i pro úvahu o její dobré víře z hlediska plochy pozemku, je významný již zmíněný vztah matky a dcery, a důvod, proč nedošlo „ke vkladu práva vlastnického podle tehdy uzavřené trhové smlouvy, resp. o její vložení do pozemkových knih“. Ze svědeckých výpovědí V. B. a F. E. je také zřejmé, že A. B. koupila i pozemek parc. č. 22, „aniž o tom strany sepsaly řádnou kupní smlouvu“. Neobstojí proto ani vyjádření žalovaných, že žalobkyně ničím neprokázala, že A. B. zaplatila za uvedený pozemek 40 000,- Kč. To platí i o tvrzení žalovaných, že pozemek byl v užívání JZD. Pokud byla na listu vlastnictví č. 317 z 26. 6. 1996, kterým odvolací soud provedl důkaz, zapsána žalobkyně jako uživatelka pozemku parc. č. 22, pak odvolací soud přešel námitku žalobkyně, že šlo jen o fotokopii výpisu. Žalobkyni se nepodařilo zjistit, jak k takovému zápisu došlo, a navrhuje, aby k tomu dokazování doplnil dotazem na katastrální úřad dovolací soud. Uvádí, že tím zpochybňuje správnost skutkového zjištění plynoucího ze zápisu na LV č. 317 z 26. 6. 1996, a způsob dokazování provedený odvolacím soudem, který „své úvahy založil na důkazech dosud provedených, ale ty vyhodnotil tak, že jsou pro posouzení věci naprosto nepodstatné s akcentem na argumentaci, která je shora uvedena, že totiž na straně žalobkyně nebyla dobrá víra a že nebyla oprávněnou držitelkou“. Podle žalobkyně také „jde v tomto smyslu o vady řízení“. Rozvádí rovněž své námitky k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání zdůrazňují, že absenci dobré víry žalobkyně, že jí předmětný pozemek parc. č. 22 patří, dovodil odvolací soud především ze srovnání výměry tohoto pozemku a pozemků žalobkyní nabytých kupní smlouvou. Podle žalovaných nebyla prokázána koupě pozemku parc. č. 22 A. B., čemuž nasvědčuje i to, že ta ani v roce 1976, kdy zemřel J. S., vlastnické právo k tomuto pozemku neuplatnila. Žalované navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Námitkou žalobkyně, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně byla v roce 1996 zapsána v katastru nemovitostí jako uživatelka pozemku parc. č. 22, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že takové zjištění učinil odvolací soud jen z fotokopie listu vlastnického, se dovolací soud nezabýval. Uvedenou skutečnost sice uvedly žalované v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ale odvolací soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, takové zjištění neučinil a ani z něj nevycházel. Námitku žalovaných, že pozemek měl být v užívání JZD, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil jen při reprodukci obsahu odvolání, dále se jí nezabýval. K návrhu žalobkyně, aby ohledně zápisu užívacího práva žalobkyně dokazování doplnil dovolací soud, lze dodat, že dokazování ve věci samé dovolací soud nemůže provádět (§243b odst. 2 OSŘ).
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí “), pod C 1067.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1304).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1816).
Neobstojí výtky žalobkyně, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda předmětný pozemek nabyla vydržením již její právní předchůdkyně A. B. - zřejmě nedopatřením žalobkyně v dovolání uvádí, že A. B. je její matka, ačkoliv jde o její babičku. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 5. 12. 2005, č. j. 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 3719, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem“.
Předmětem kupní smlouvy uzavřené 28. 5. 1969 mezi A. B. a žalobkyní byly jen pozemky st. parc. č. 23 a parc č. 23/1 a 23/2, nikoli pozemek parc. č. 22. Je proto správný názor odvolacího soudu, že ani kdyby vlastnické právo k tomuto pozemku A. B. dříve vydržela, na žalobkyni pozemek parc. č. 22 nepřevedla. Jiný právní titul, a to ani neplatný, na základě kterého se žalobkyně uchopila držby tohoto pozemku v roce 1969, nebyl tvrzen. Potud je rovněž správná úvaha odvolacího soudu, že existence právního titulu držby tohoto pozemku pro žalobkyni nebyla prokázána. Ta původně v žalobě opírala oprávněnou držbu tohoto pozemku o titul domnělý, tj. že na základě kupní smlouvy z 28. 5. 1969 převzala do držby pozemky vymezené oplocením, jak jí byly předány, aniž věděla, že v takto převzatých pozemcích je zahrnutý i pozemek parc. č. 22. V průběhu řízení však při jednání dne 11. 12. 2003 k této smlouvě uvedla, že „ten pozemek 22 se neobjevil ve smlouvě mezi mnou a babičkou proto, protože mně to babička vysvětlila, že sice fakticky přešel k převodu teda do vlastnictví babičky pozemek 22, nebylo to uvedeno ve smlouvě, aby se nemusely platit větší daně. A babička mě řekla, že za celý pozemek, všechno, zaplatila 90 000,- Kč“. Žalobkyně tak sama připustila, že se v roce 1969 se chopila držby pozemků převedených na ni A. B. kupní smlouvou (st. parc. č. 23 a parc. č. 23/1 a 23/2) a dále pozemku parc. č. 22, o němž však věděla, že předmětem této smlouvy není. Pak ovšem nemohla být v dobré víře, že kupní smlouva z 28. 5. 1969 je (domnělým) právním titulem pro držbu pozemku parc. č. 22, a to i když šlo o pozemek připlocený k pozemkům kupní smlouvou převáděným. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla oprávněnou držitelkou předmětného pozemku ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ a vlastnické právo k tomuto pozemku podle §134 odst. l ObčZ nevydržela, je správný a dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalované byly v dovolacím řízení úspěšné, přísluší jim proto podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §142 odst. 1 náhrada nákladů, které jim v tomto řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou jejich advokáta, který podáním vyjádření učinil v dovolacím řízení jeden úkon, ve výši 6 000,- Kč [§5 písm. b), §17 odst. 2 a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 276/2006 Sb.], paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty 1 154,- Kč (§151 odst. 2 OSŘ), celkem 7 229,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, mohou žalované podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu