ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1652.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1652/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 28/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2006, č. j. 19 Co 2222/2006-458, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 16 C 28/2004-376, ve znění opravného usnesení ze dne
12. července 2006, č. j. 16 C 28/2004-393, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů připadá: a) do vlastnictví žalobkyně: zrcadlo II v ceně 500,- Kč, tedy věci v celkové ceně 500,- Kč, b) do vlastnictví žalovaného: „movité věci v tomto bodě podrobně specifikované včetně automobilu zn. WV G. a obytného přívěsu“, a dále „zůstatek na účtu u České spořitelny, vedeném na jméno žalovaného, v ceně 1.150,02 Kč“, a „nemovitosti, dům č. p. 10, objekt k bydlení na stavební parcele st. 44 o výměře 166 m2 a stavební parcela st. 44 o výměře 166 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci číslo 781/03 o výměře 3 m2, vše zapsáno na LVG číslo 73 u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B., obec L., katastrální území J., v ceně 650.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 717.160,- Kč“. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 219.430,- Kč do 60-ti dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že hodnota věcí přikázaných do vlastnictví žalovaného činí 717.160,- Kč, žalované 500,- Kč, a náleží jí úhrada na vyrovnání jejího podílu ve výši 358.830,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento podíl již žalobkyni uhradil 139.400,- Kč, stanovil zbytek vyrovnávacího podílu částkou 219.430,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 19 Co 2222/2006-458, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů připadá a) do vlastnictví žalobkyně: zrcadlo II v ceně 500,- Kč, tedy věci v celkové ceně 500,- Kč, b) do vlastnictví žalovaného movité věci zde podrobně uvedené včetně zůstatku na účtu u České spořitelny, vedeném na jméno žalovaného ve výši 1.150,02 Kč, „tedy věci v celkové hodnotě 21.100,- Kč“. Žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 214.430,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byt v P. ulici nabyl žalovaný do svého vlastnictví, neboť jej koupil výlučně ze svých prostředků, a tak do SJM nepatří. Správným shledal i závěr soudu prvního stupně, že do SJM nelze zahrnout ani osobní vozy N. A. a N. S. Obě auta získal žalovaný do svého vlastnictví až 22. 6. 2004, resp. 18. 12 2003, tedy po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Odvolací soud nezahrnul do SJM ani obytný přívěs, který žalovaný prodal za trvání manželství 9. 11. 1997 za 10.000,- Kč. Námitku žalobkyně, že k prodeji nedala souhlas, odvolací soud neakceptoval, neboť prodej takové věci jen jedním z manželů není vybočením z obvyklé správy majetku manželů vzhledem k jejich celkovým majetkovým poměrům. Odvolací soud dále po zjištění, že žalovaný prodal automobil zn. WV G. v ceně 36.060,- Kč i dům č. p. 10 s pozemkovými parcelami v ceně 650.000,- Kč až po zániku SJM, tyto majetkové složky do SJM rovněž nezahrnul. V této souvislosti uvedl, že při vypořádání SJM musí na jejich místo nastoupit finanční ekvivalent. Vyšel z §144 občanského zákoníku („ObčZ“) s tím, že vypořádání SJM se děje ex tunc, tedy ke dni jeho zániku, přičemž nelze přehlížet co se stalo v období mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním. Předmětem vypořádání tedy nemohou být věci, jejichž prodejem došlo k jejich „výstupu“ z masy SJM. Jestliže tedy po zániku SJM byl prodán jak zmíněný automobil, tak nemovitosti, lze vypořádat pouze jejich ekvivalent. Zrekapituloval, že hodnota celé masy SJM činila 707.660,- Kč a podíl každého z účastníků činil 353.830,- Kč. Zaplatil-li žalovaný z prodeje nemovitostí žalobkyni 139.400,- Kč, pak činil vyrovnávací podíl 214.430,- Kč
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ; podle obsahu dovolání je uplatněn
i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Odvolacímu soudu obecně vytýká, že se nezabýval „správnou právní a pravou skutkovou podstatou věci“, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném zhodnocení právního stavu věci a opomíjí otázku zásadního právního významu. Jeho výrok nevychází ze zjištěného stavu věci, a skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Navíc řízení trpí procesními vadami, přičemž nebyly sledovány obecné principy OSŘ. Pod body I. až VIII. dovolatelka v podrobnostech uvádí, že odvolací soud: I. Nepostupoval podle §145 a §146 občanského zákoníku („ObčZ“); nevzal v úvahu, že správu společného majetku prováděl žalovaný svévolně sám, bez souhlasu žalobkyně a dopustil se při tom podvodu a zpronevěry. II. Nepřihlédl k principu parity při vypořádávání SJM podle §149 odst. 2, 3 ObčZ. III. V otázce bytu nezvážil míru přičinění manželů, ani potřebu dětí; žalobkyni nebyla přiznána bytová náhrada. Byt, který nebyl v rozsudku uveden, byl získán v době manželství ze společných prostředků; otázka vlastnictví bytu nebyla soudem náležitě vyřešena; soud nevzal jako důkazní prostředek svědectví otce žalobkyně a nepřipustil provedení znaleckého posudku. IV. Do vypořádání SJM soud nezahrnul příjmy z podnikání.
V. Nezkoumal „smlouvu na byt“ s výlučným vlastnictví žalovaného z hlediska §37 odst. 1 a §39 ObčZ pro chybějící projev svobodné vůle a rozpor s dobrými mravy.
VI. Nevzal v úvahu, že kupní smlouva „na společný byt“ dále trpí formální vadou právního úkonu podle §40, §40a §41 ObčZ. VII. Nepřihlédl k tomu, že chalupu v J. žalovaný prodal, ač šlo o společnou věc, bez vědomí žalobkyně, když ji předtím pronajímal pouze ke svému prospěchu. Důkazy k tomu provedené soud nerespektoval. VIII. U movitých věcí nedostatečně provedl dokazování a vyhodnocení důkazů včetně závěrů znalce. Z odůvodnění rozsudku není patrno, z jakých důkazních prostředků soud vycházel; soud v něm neuvedl ani skutečnost, že proti žalovanému bylo vedeno trestní řízení pro podvod, zpronevěru a poškozování práv při správě společného majetku. Dovolatelka dále namítá, že v řízení došlo k procesním vadám již při zahájení řízení, když nebyly zajištěny důkazy k prokázání rozsahu a ceny majetku. Při projednávání věci soud nepostupoval organizovaně a kontinuálně, dokazování provedl neúplně a nedůsledně. Docházelo k nesprávné a neúplné protokolaci a námitky proti ní byly soudem odmítány. Nebyly respektovány procesní návrhy žalobkyně z 22. 5. 2006
a z 27. 11. 2006 a ve spise, jak zjistila žalobkyně při nahlédnutí do něho, chyběly některé listiny a přípisy. V závěru projednávání věci u odvolacího soudu soud vyslechl žalovaného bez přítomnosti žalobkyně a nesprávný postup byl zaznamenán i ve vztahu k předvolání vedlejšího účastníka. Další výhrada žalobkyně se vztahuje k nesprávnému postupu soudu ohledně soudního poplatku 4.000,- Kč, který zaplatila při podání žaloby, a domáhá se nápravy rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vůbec. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „zčásti zrušil a věc vrátil k novému projednání a k provedení navrhovaného dokazování jinému věcně příslušnému soudu, popřípadě danou věc sám rozhodl zejména pro nedodržení závazného právního názoru a pro závažné vady v řízení obou jednacích soudů“, a aby „přenesl místní příslušnost soudu pro předmětné řízení k jinému věcně příslušnému soudu podle §221 odst. 2 soudního řádu pro závažné procesní vady řízení a rovněž pro neúměrné průtahy v řízení soudu I. stupně“.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek a dovolací řízení má přezkumný charakter; v řízení proto nelze uplatnit skutečnosti, které již nebyly uplatněny v nalézacím řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží – viz §237 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
V dané věci je rozsudek odvolacího soudu, posuzován podle jeho obsahu, rozsudkem potvrzujícím. Odvolací soud potvrdil rozdělení věcí mezi účastníky, a pouze u věcí, které žalovaný z masy společného majetku vyvedl, nahradil jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného, které provedl soud prvního stupně, započítáním odpovídající peněžní částky do vyrovnání v neprospěch žalovaného. Žalobkyni se tak podle rozsudku odvolacího soudu dostalo stejných věcí, jako na základě rozsudku soudu prvního stupně, pouze částka, jejíž vyplacení bylo žalovanému uloženo vyplatit jí na vyrovnání podílů byla snížena o 5.000,- Kč. O změnu rozsudku soudu prvního stupně lze tak uvažovat jen ohledně obytného přívěsu, který odvolací soud nezařadil do vypořádávaného společného jmění a v důsledku toho snížil částku, kterou měl žalovaný vyplatit žalobkyni, o 5.000,- Kč. Je-li dovolání do zbývající (potvrzující) části rozsudku odvolacího soudu nepřípustné (viz níže), pak nezbývá než dovodit, že v měnící části směřuje dovolání proti části výroku, kterým bylo rozhodnuto o plnění nižším než 20.000,- Kč, a je tedy nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Rozsudek je třeba považovat za potvrzující i v části, ve které oba soudy oproti návrhům žalobkyně některé věci do SJM nezahrnuly.
Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek (s výjimkou uvedenou shora) potvrzující, nemůže se dovolací soud zabývat skutkovými námitkami dovolání, uplatňujícími obsahově dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 OSŘ; tyto námitky tvoří hlavní část dovolání, i když dovolatelka formálně na zmíněné ustanovení nepoukazuje. Pokud jde o namítané vady řízení, mohly by vést k připuštění dovolání, pokud by šlo o takové vady, jejichž řešení by založilo zásadní právní význam rozhodnutí (viz shora) a současně by šlo o vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž odstranění by tak mohlo zlepšit procesní postavení dovolatelky (tzv. subjektivní legitimace k dovolání). Takové vady řízení však uplatněny nejsou. Proto se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda dovolatelka uplatňuje takové vady právního posouzení věci, jejichž řešení by mohlo založit zásadní právní význam napadeného rozsudku; přitom mohl přihlížet jen ke konkrétním námitkám, neomezujícím se na pouhé tvrzení porušení zákona.
K dovolacím námitkám právního charakteru dovolací soud uvádí: Prodej společné věci bez souhlasu jednoho z manželů druhým má (nejde-li o běžnou záležitost) za následek relativní neplatnost; ke změně ve výši podílů tato skutečnost vést nemůže. Oběma účastníkům se dostalo stejného podílu a nebylo tu nic, co by mělo mít za následek nerovnost ve výši podílů. V řízení o vypořádání SJM soud nemůže rozhodnout o poskytnutí bytové náhrady. O této náhradě lze uvažovat jen v řízení o vyklizení domu nebo bytu. Právní posouzení neplatnosti smlouvy o převodu bytu závisí na skutkových zjištěních o okolnostech uzavření smlouvy a udělení plné moci; tato zjištění však dovolací soud nemůže přezkoumávat a právní posouzení z nich vycházející je správné (ostatně dovolatelka zde zpochybňuje skutková zjištění a až druhotně i právní posouzení). To platí i pro zdroje financování koupě bytu. Tvrzení o formálních vadách smlouvy je dílem nekonkrétní, dílem nedůvodné (pro platnost smlouvy nevyžaduje zákon „notářský zápis nebo prohlášení o vůli“).
K nemovitosti v J.: Na žalobkyni bylo břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně částek získaných za pronájem, ovšem i ohledně toho, že tyto částky ještě existují (nebyly spotřebovány v rámci běžného chodu domácnosti). Skutkové zjištění, že tomu tak bylo, soud neučinil a skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení je dovolací soud vázán. Prodej bez jejího souhlasu by dovolatelka musela uplatnit jako námitku relativní neplatnosti proti všem účastníkům právního úkonu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, Právní rozhledy
č. 4/1998), přičemž právo namítnout relativní neplatnost se promlčuje v tříleté lhůtě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, publikovaný v ASPI). Nárok na případné poskytnutí náhrady za škodu způsobenou jedním z manželů druhému není součástí společného jmění manželů. O námitkách proti znaleckému posudku soud formálně nerozhoduje; v odůvodnění rozsudku však uvede, proč posudek považuje za správný. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné.
V neprospěch dovolatelky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že částka, kterou byl žalovaný zavázán vyplatit na vyrovnání podílů, byla snížena
o 5. 000,- Kč. Pokud dovolání směřuje do této části, není přípustné ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Lze též uvést, že úvaha o tom, že prodej věci v hodnotě 10.000,- Kč je vzhledem k poměrům účastníků běžnou záležitostí, ke které není třeba souhlasu druhého manžela, není nepřiměřená.
Nepřibrání vedlejšího účastníka do řízení o vypořádání SJM nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé; ostatně institut vedlejšího účastenství je tu pro hájení zájmů vedlejšího účastníka, nikoliv protistrany toho účastníka, vedle kterého se má vedlejší účastník řízení zúčastnit. Proto nepřibrání vedlejšího účastníka na straně žalované nemohlo objektivně poškodit procesní zájmy žalobkyně. Navíc vedlejší účastenství nelze založit proti vůli vedlejšího účastníka a také bez souhlasu toho, koho by měl v řízení podporovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, C 2914 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu