ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1687.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1687/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. R., a 2) L. R., zastoupených advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 212/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 24. října 2006, č. j. 35 Co 1006/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že nabyl do vlastnictví vydržením část pozemku parcela č. 359 v k. ú. D. P. o výměře 30 m2 nacházející se pod částí jeho zděné kolny (garáže) a příjezdovou cestou k ní. Pozemek užíval v dobré víře, že je jeho vlastníkem od roku 1990 a jeho právní předchůdci od roku 1949, kdy nabyli sousední nemovitosti přídělem.
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. července 2005, č. j. 14 C 212/2003-41, rozhodl tak, že „žaloba o určení, že část pozemkové parcely č. 359 v k. ú. D. P. označená jako pozemek parc. č. 359/2 o výměře 30 m2, určená geometrickým plánem Ing. J. Ch., úředně oprávněného zeměměřičského inženýra, ze dne 30. 9. 2003 pod č. 485-157/2003 za souhlasu KÚ v D. ze dne 17. 10. 2003 č. 653/2003 je na základě vydržení ve vlastnictví žalobce, se zamítá“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce nabyl od svých rodičů darovací smlouvou z 16. 5. 1990 nemovitosti v k. ú. D. P., dům čp. 218 se stavební parcelou č. 280 – zast. plocha a nádvoří, o výměře 162 m2 a parcelu č. 559 zahradu o výměře 374 m2 „se všemi právy a závazky s nimi spojenými, se stavbami na pozemcích zbudovanými“. Rodiče žalobce koupili uvedené nemovitosti od svých rodičů a stali se vlastníky na základě kupní smlouvy ze 4. 4. 1973. V té době již byla postavena dřevěná kolna a mezi ní a domem nyní patřícím žalovaným byl průchod. Rodiče žalobce na základě souhlasu rady MNV v roce 1978 postavili místo dřevěné kolny větší kolnu zděnou, která je stavebně napojena přímo na dům žalovaných na parcele č. 359 a je od 80. let užívaná jako garáž. Na stavbu nebylo vydáno stavební povolení. Žalovaní jsou na základě kupní smlouvy z 22. 3. 1990 bezpodílovými spoluvlastníky mimo jiné stavební parcely č. 359 – zastavěná plocha o výměře 288 m2 ( 284 m2), která sousedí s pozemkem žalobce parcelou č. 559. Geometrickým plánem blíže označeným ve výroku rozhodnutí byla parcela č. 359 rozdělena na st. parcelu č. 359/1 o výměře 254 m2 a na st. parcelu č. 359/2 o výměře 30 m2, na kterou zasahuje stavba kolny – garáže žalobce a příjezdová cesta k ní a která je předmětem sporu. Soud hodnotil, zda držba žalobce ke sporné části pozemku je oprávněná ve smyslu §130 odst. 1 a §134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku („ObčZ“) a dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo oprávněnou držbu prokázat. Soud měl za to, že již právní předchůdci žalobce – jeho rodiče – nemohli být při objektivním posouzení držby v dobré víře, že jim sporná část pozemku náleží, protože v roce 1978, kdy postavili namísto menší dřevěné kolny větší kolnu zděnou, bylo nutné k této stavbě získat podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební povolení od příslušného stavebního úřadu. Kdyby postupovali v souladu se zákonem, museli by zjistit, že stavba zasahuje do cizího pozemku. Soud upozornil i na skutečnost, že změna užívání kolny na garáž nebyla přípustná bez vydání rozhodnutí stavebního úřadu. Rovněž žalobce není při posuzování z objektivního hlediska v dobré víře, neboť v darovací smlouvě, na základě které se stal vlastníkem stavby postavené zčásti na cizím pozemku, není uvedeno, že je na něj převáděná garáž
a tato zděná stavba kolny nebo garáže není dosud zapsána v katastru nemovitostí. Tehdy žalobce musel zjistit, že stavba garáže byla postavena bez příslušného stavebního povolení. Pokud by požádal o dodatečné povolení stavby, přišel by na to, že stavba zčásti stojí na cizím pozemku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 35 C 1006/2005-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že z důkazu provedeného listinou z 1. 6. 1978 pod č. j. 276/78 vydanou bývalým MNV D. P. jasně vyplývá (aniž by soud posuzoval, zda se jedná o řádné stavební povolení), že byl dán souhlas pouze k nahrazení kolny dřevěné kolnou zděnou bez základů. Tudíž zděná kolna měla mít rozměry shodné s kolnou dřevěnou a neměla mít základy, proto se nemohlo jednat o nemovitost. Při původním umístění kolny nenavazovala kolna přímo na dům žalovaných, ale byl mezi ní a domem průchod, který užívali jak prarodiče i rodiče žalobce, tak právní předchůdci žalovaných. Zděnou kolnu postavili rodiče žalobce tak, že se souhlasem právního předchůdce žalovaných pana N. trámy zakotvili přímo do stavby sousedního domu, nyní ve vlastnictví žalovaných, aby ušetřili náklady za postavení jedné zdi. Odvolací soud posuzoval držbu žalobce a jeho právních předchůdců podle ustanovení obecného občanského zákoníku z roku 1811, podle „středního“ občanského zákoníku (č. 141/1950 Sb.) a podle nyní účinného občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. a zákona č. 509/1991 Sb. a dospěl k závěru, že k zastavění sporné části pozemku a tím k zániku volného průchodu kolem domu žalovaných došlo až stavbou zděné kolny; i když rodiče žalobce žádali tehdejšího vlastníka sousedních nemovitostí o souhlas s rozšířením stavby kůlny až k jeho stavbě, nelze z toho dovozovat jejich dobrou víru o tom, že sporná část pozemku jim jako vlastníkům patří, ani dobrou víru prarodičů. Rovněž žalobce nemohl být v dobré víře, když sám vypověděl, že je mu známo, že před rozšířením stavby kolny byl mezi ní a domem souseda úzký průchod užívaný vlastníky obou sousedních nemovitostí. Odvolací soud shledal výrok soudu prvního stupně správným, neboť stejně jako on dospěl k závěru, že chybí jedna z podmínek úspěšného nabytí vlastnického práva vydržením, a to dobrá víra držitelů se zřetelem ke všem okolnostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b/ [správně písm. c)] a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b)
a odst. 3 OSŘ. Žalobce nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně poukazuje na to, že dostatečně prokázal, že byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem části pozemku žalovaných – parcely č. 359 o výměře 30 m2. Již jeho prarodiče, kteří získali nemovitosti v roce 1949 z přídělu, užívali dřevěnou kolnu a příjezd k ní po pozemku žalovaných v přesvědčení, že jim tato část jako vlastníkům náleží a nikdo ze sousedů nic nenamítal. Rovněž jeho rodiče takto užívali předmětné nemovitosti v přesvědčení, že jim náleží a se souhlasem tehdejšího MNV a souseda pana N. dřevěnou kolnu v roce 1978 přestavěli na zděnou, kterou postavili na základech původní kolny. Proto je na přípisu MNV z 1. 6. 1978, č. j. 276/78, uvedeno, že stavba bude bez základů. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že se nejedná o nemovitost. Jeho otec, který nebyl práva znalý, se podle svého nejlepšího přesvědčení obrátil na nejbližší správní orgán, kterým byl MNV, se žádostí o povolení přestavby dřevěné kolny na zděnou. Podle §3 a §4 správního řádu bylo povinností tohoto úřadu poskytnou občanovi pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl újmu, což se nestalo. Žalobce poukazuje na nesprávnou interpretaci jeho výpovědi odvolacím soudem, pokud dovodil, že ze skutečnosti, že jako malý kluk chodil do mezery mezi tehdejší dřevěnou kolnou a plotem kouřit, musel vědět, že pozemek za kolnou jeho rodičům nenáleží. V té době byl malý chlapec a neměl potuchu o pojmech jako je držba, vlastnictví apod. Nemovitosti v dnešním stavu užívání získal darovací smlouvou od rodičů v roce 1990 s ujištěním, že mu je předávají se všemi právy a závazky a stavbami, jak je sami užívali a on neměl důvod jim nevěřit. Navíc nejde o vlastnictví ke garáži nebo kolně, ale o vlastnictví k pozemku o výměře 30 m2 (pozemek pod částí stavby a příjezdová cesta k ní), jehož výměra k ostatním jím vlastněným pozemkům o celkové výměře 536 m2, je důvodem pro posouzení ve světle judikatury Nejvyššího soudu jako omluvitelný omyl. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Pro vadu řízení lze dovolání připustit jen v případě, že by šlo o závažný výklad procesních předpisů.
V dané věci by přípustnost dovolání přicházela do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; napadené rozhodnutí však není rozhodnutím po právní stránce zásadním.
Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu v dané věci nebylo. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1068). Dovolací soud poukazuje zejména na skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, kterými je vázán, a ze kterých se podává, že rodiče žalobce žádali tehdejšího vlastníka sousedních nemovitostí o souhlas s rozšířením stavby kůlny až k jeho stavbě, a že žalobce sám vypověděl, že je mu známo, že před rozšířením stavby kolny byl mezi ní a domem souseda úzký průchod užívaný vlastníky obou sousedních nemovitostí; to nasvědčuje jednak tomu, že jeho předchůdci se ujali držby na základě výprosy, jednak tomu, že žalobce věděl o užívání pozemku oběma stranami, což v něm objektivně muselo vyvolat pochybnost o vlastnickém právu. Na základě takto zjištěného stavu není úvaha soudů v nalézacím řízení o nedostatku dobré víry nepřiměřená.
Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp.zn. 22 Cdo 1848/98, není případný; použití právního názoru tam uvedeného by bylo namístě zejména pokud by žaloba byla zamítnuta proto, že žalobce si měl být vědom rozdílu výměry nabytého
a skutečně drženého pozemku; o to však v dané věci nešlo. Nelze přijmout ani argumentaci odkazující na nezkušenost žalobce; podle konstantní judikatury totiž platí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1067).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu