ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1698.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1698/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. – p. ž. v., spol. s r. o., proti žalovaným: 1) Ing. V. K., a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti umožnit vstup za účelem provozu a provádění údržby vodního díla, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 53/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 467/2006-196, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 467/2006-196, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni umožnit žalobci po předchozím oznámení vstup na pozemek parc. č. 158/10 v obci S. a kat. území K., okres K., za účelem provozu a provádění údržby vodovodního řadu, se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 467/2006-196, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni umožnit žalobci po předchozím oznámení vstup na pozemek parc. č. 158/10 v obci S. a kat. území K., okres K., za účelem provozu a provádění údržby studny – posilujícího vrtu, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. července 2006, č. j. 19 C 53/2003-163, zamítl žalobu na uložení povinnosti původně žalovanému V. S., bytem v R., K. 249, v záhlaví rozsudku označenému jako žalovaný 1), aby umožnil žalobci vykonávat práva svým obsahem odpovídající věcnému břemenu, spočívající v nerušeném výkonu práv a povinností k vodním dílům, a to vodovodních řadů a studny – posilujícího vrtu, tj. po předchozím oznámení umožnil vstup na pozemek č. 158/I v katastrálním území K., obec S., okres K., osobám za účelem provozu a provádění údržby vodních děl. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným, původně označeným jako žalovaní 2) a 3), aby umožnili žalobci vykonávat práva svým obsahem odpovídající věcnému břemenu, spočívající v nerušeném výkonu práv a povinností k vodním dílům, a to vodovodního řadu a, tj. po předchozím oznámení umožnili vstup na pozemek č. 158/10 v katastrálním území K., obec S., okres K., osobám za účelem provozu a provádění údržby vodních děl – vodovodního řadu. Žalovaným 2) a 3) soud uložil, aby umožnili žalobci vykonávat práva svým obsahem odpovídající věcnému břemenu, spočívající v nerušeném výkonu práv a povinností k vodním dílům, a to ke studni – posilujícímu vrtu, tj. po předchozím oznámení umožnili vstup na pozemek č. 158/10 v katastrálním území K., obec S., okres K., osobám za účelem provozu a provádění údržby vodních děl – studny. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že V. S. byl v katastru nemovitostí uveden jako vlastník nemovitostí zapsaných v knize vlastnictví č. 402 pozemkové knihy katastrálního území K. na LV 380, mimo jiné části pozemkové parcely č. 158/I. Darovací smlouvou z 27. 10. 2004 daroval V. S. žalovaným Ing. V. K. a J. K. část předmětného pozemku, označenou geometrickým plánem z 12. 10. 2004, č. 447-237/04, číslem st. parc. č. 158/10. V areálu žalobce v roce 1968, kdy bylo vydáno povolení k výstavbě vodovodu a vybudování vodního zdroje – vrtané studny a vodovodní přípojky na T. ve S. na základě vodohospodářského rozhodnutí ONV K. z 6. 11. 1968, č. j. 10778/1968-Vod.405, a rozhodnutí odboru výstavby z 19. 11. 1968, č. j. Výst.3385/68, provozoval činnost S. d. p. pro v. v. o. K. se sídlem T. Tento podnik byl sloučen se S. d. p. pro v. v. m. ve Z. a od 9.11.1972 byl v obchodním rejstříku zapsán jako S. z. p. pro v. v. a j. p. se sídlem ve S. Od 29. 1. 1975 byl tento subjekt v obchodním rejstříku zapsán jako S. z. p. pro ž. v. v okrese K. a od 28. 6. 1989 jako S. p. ž. v. S., okres K. Smlouvou o prodeji podniku z 15. 7. 1992 tento subjekt převedl na společnost O., spol. s r. o., se sídlem v P. 6, Na M. 6, movité i nemovité věci, práva a majetkové hodnoty, které sloužily nebo byly určeny k provozování podniku živočišné výroby ve S., včetně areálu střediska v katastrálním úřadu K., přípojky vody, povrchového vodovodu a studny. Společnost O., spol. s r. o., se rozdělila na dvě nové společnosti s tím, že jedna ze společností, O. – p. ž. v., spol. s r. o., se sídlem ve S., získala práva k veškerému nemovitému i movitému majetku, který společnost vlastní, mimo jiné nemovitosti v katastrálním území K. Soud ze shora uvedených rozhodnutí a rozhodnutí MěNV ve S. z 12. 10. 1968, č. j. Výst.3007/863/1970, kterým bylo bez bližšího určení uděleno povolení k užívání inženýrských sítí, a rozhodnutí ONV v K. z 17. 10. 1988, jímž bylo uděleno povolení stavby vodohospodářského díla,
a to vodovodu S. – H., k zajištění zásobování pitnou vodou drůbežárny T., včetně bytových jednotek, zjistil, že přes pozemky žalovaných je veden vodovodní řad,
i když není možné zjistit kudy vede. V. S. byl jako osoba oprávněná seznámen s existencí vodohospodářských děl i s jejich umístěním, požadoval však jejich přesné zakreslení. Svědci Ing. T. a Ing. K. uvedli, že přes pozemky V. S. a žalovaných potrubí vede. Podle Ing. K. potrubí vede přesně tak, jak je zakresleno v geometrickém plánu zakresleném M. F., pouze je v současné době nefunkční, neboť po havárii V. S. odmítl žalobci umožnit vstup na pozemek a zásobování rodinných domů pitnou vodou bylo provedeno provizorně mimo pozemek V. S., pouze v krátkém úseku přes pozemky žalovaných. Existence studny na pozemku parc. č. 158/10 byla prokázána mimo jiné výše uvedeným geometrickým plánem z 12.10.2004, i předchozími rozhodnutími Pozemkového úřadu z 12. 4. 1994, Krajského soudu v P. z 26. 7. 1994 a ONV v K. z 29.9.1977, č. j. 150/1977-Vod.405, kterým bylo S. z. p. pro ž. v. S.-T., uděleno povolení k nakládání s vodami, a to stavbě posilujícího vrtu S.-T. Okresní úřad v K. dopisem z 15. 11. 1995 vyjádřil nesouhlas se zrušením zdroje, protože vodní zdroj byl budován jako záložní s možností využití v případě potřeby závodu. Předání vodního zdroje do vlastnictví V. S. nebylo prokázáno a podle svědka Ing. T. se studna od roku 1979 nepoužívala. Soud dospěl k závěru, že vodovodní řad i studna se nacházejí na pozemku žalovaných, nikoli také na pozemku V. S. Žalobce neprokázal své právní nástupnictví po S. z. p. pro v. v. a j. p. se sídlem ve S., jemuž bylo povoleno vodovod užívat na základě povolení z roku 1968. Žalobce tak není aktivně legitimován ve věci týkající se vodovodního řadu, kdy kromě toho nedoložil vlastnictví své či svého právního předchůdce k vodovodu, popř. skutečnost, že mu bylo povoleno s tímto vodohospodářským dílem nakládat a tedy i dílo udržovat, zvláště za situace, kdy vodovodní řad neslouží účelům provozovny žalobce. Žalobce však je právním nástupcem S. z. p. pro v. v. S.-T.l a s. – p. v. je v jeho vlastnictví a je tak povinen provádět údržbu tohoto vodního díla.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalovaných 2) a 3) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 467/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni umožnit žalobci po předchozím oznámení vstup na pozemek parc. č. 158/10 v k. ú. K., obec S., okres K., za účelem provozu a údržby vodních děl, a to ke studni – posilujícímu vrtu
a vodovodnímu řadu. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po opětovném dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem S. d. p. pro v. v. okresu K. se sídlem S.-T. Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně k námitce žalovaných uvedl, že smlouvou o převodu podniku došlo k univerzálnímu nástupnictví žalobce a není tedy nutné uvádět v ní předmětné stavby jmenovitě. Ztotožnil se s právním posouzením věci, které zaujal soud prvního stupně. Podle §60 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, je stanovena povinnost vlastníků pozemků umožnit těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu vodních děl, umístěných na jejich pozemcích, po předchozím projednání s nimi vstup na své pozemky za účelem provozu a provádění údržby těchto vodních děl. S ohledem na skutečnost, že žalovaní 2) a 3) tuto povinnost neplnili, bylo namístě je k plnění této povinnosti zavázat rozhodnutím soudu a žalobě tak vyhovět.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a podle obsahu také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalovaných je vrt součástí pozemku a převodem vlastnického práva k němu nabyli i vlastnické právo k předmětnému vrtu. S ohledem na životnost vodních děl a jejich poruchovost je nutné přihlédnout i ke smyslu dalšího trvání děl. Rovněž vedení vodovodního řadu napříč pozemkem namísto podél jeho hranice celý pozemek znehodnocuje. S ohledem na absenci uvedení předmětných vodních děl ve smlouvě o prodeji podniku z 15. 7. 1992 nedošlo k jejich převodu do vlastnictví žalobce, který tak není aktivně legitimován. Podle žalovaných rozhodnutí předložená žalobcem hovoří o vrtu na pozemku parc. č. 159 k. ú. S. a nevztahují se tedy k posuzovanému vrtu, neboť z nich nevyplývá, že vodní zdroj (vrtaná studna) by měl být postaven na pozemku parc. č. 158/10 (dříve parc. č. 158/1), tedy že se jedná o vrt, který je předmětem řízení, a nejedná se o jediný vrt, vybudovaný v dané lokalitě právními předchůdci žalobce. Žalovaní nevylučují, že tvrzené právo mohlo zaniknout i na základě zákona č. 229/1991 Sb., když posilovací vrt je možné považovat za „jiný zemědělský majetek“ podle §1 odst. 2 cit. zákona. Nesouhlasí se zjištěním soudu prvního stupně, který dovodil existenci vodovodního řadu, a to s ohledem na absenci doložek právní moci na předmětných rozhodnutích
a zákonných podkladů. Navrhli, aby rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v usnesení z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních z 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99,
a z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, uveřejněných tamtéž pod C 149 a C 159. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 OSŘ.
Odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaných 2) a 3) proti dvěma výrokům rozsudku soudu prvního stupně, a to
a) pokud jím byla žalovaným 2) a 3) uložena povinnost umožnit žalobci po předchozím oznámení vstup na pozemek parc. č. 158/10 v obci S. a kat. území K., okres K., za účelem provozu a provádění údržby studny – posilujícího vrtu,
b) pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným 2) a 3) byla uložena povinnost umožnit žalobci vstup na označený pozemek za účelem provozu a provádění údržby vodovodního řadu.
I když odvolací soud rozsudek formuloval jako rozsudek měnící, ve skutečnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v zamítavém výroku [ad b) výše], kdy sporné právní vztahy účastníků posoudil odlišně oproti rozsudku soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, je proto podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné. Ohledně umožnění vstupu žalobci na označený pozemek za účelem provozu a provádění údržby studny – posilujícího vrtu odvolací soud naproti tomu rozhodl shodně jako soud prvního stupně a v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, kdy přípustnost dovolání přicházela v úvahu jen podle
§237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.
Změna rozsudku soudu prvního stupně je založena jen na rozdílném řešení otázky právního nástupnictví žalobce. V ostatním odvolací soud řešil právní vztah mezi žalobcem a žalovanými, týkající se vodních děl na pozemku žalovaných, shodně (konformně). Proto dovolání žalovaných v tomto rozsahu by mohlo být shledáno důvodným, jen v případě, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k uvedené otázce právního nástupnictví nebylo správné. Tak tomu ale není.
Odvolací soud po doplnění dokazování výpisem z obchodního rejstříku, vedeného u Městského soudu v Praze, oddíl DrXCII, vložka 1929, dospěl ke správnému závěru, že žalobce je právním nástupcem organizace, která vodovodní řad měla vybudovat, tj. S. d. p. pro v. v. v okrese K. se sídlem S.-T. K právní námitce žalovaného s tím související, že sporná vodní díla nebyla předmětem převodních smluv, na základě nichž se stal žalobce právním nástupcem svých právních předchůdců, dovolací soud jen poznamenává, že s ohledem na nespornou aplikaci §60 odst. 1 zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), podle kterého vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl, na dané vztahy, není významné, kdo je vlastníkem existujících vodních děl, ale kdo má oprávnění zajišťovat jejich provoz a provádět údržbu.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v tomto rozsahu, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatelé je nenamítali.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle §237 odst. 3 OSŘ Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné tamtéž pod C 1164. Ostatně dovolatelé ani nevymezili právní otázku (včetně eventuální otázky procesní povahy judikatorního přesahu), která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu v této části rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto a odmítnuto a žalobci nevznikly náklady (§243b odst. 5,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu