ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2195.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2195/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Mgr. J. M., a 2) Ing. J. S., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti právních úkonů a o určení, že závazky netvoří společné jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1306/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 24 Co 322/2005-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 24 Co 322/2005-108, se v dovoláním napadených výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalované rozsudkem ze dne 15. září 2005, č. j. 24 Co 322/2005-108, změnil rozsudek Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 7 C 1306/2002-78, výrokem pod bodem I. tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „je neplatný právní úkon, jímž Mgr. J. M. avaloval směnku vlastní vystavenou společností N.A.P., a. s., dne 27. dubna 1999 ve prospěch Ing. J. S. na částku 3.240.000,- Kč splatnou dne 27. června 1999, a dále, že je neplatný právní úkon Mgr. J. M. spočívající v uzavření dohody o uznání dluhu a v souhlasu s přímou vykonatelností notářského zápisu sepsaný notářským zápisem JUDr. J. B., notářkou se sídlem v P., dne 23. 5. 2000, sp. zn. N 235/2000 a NZ 196/2000, jímž se Mgr. J. M. zavázal jako ručitel zaplatit v případě, že nezaplatí dlužník nejpozději do 31. května 2000, Ing. J. S. částku 3.240.000,- Kč a jímž souhlasil s tím, aby na výkon notářského zápisu byla použita ustanovení Občanského soudního řádu a aby podle něj byla provedena exekuce pro vymožení pohledávky 3.240.000,- Kč“, výrokem pod bodem II. tak, že určil, že „závazek plynoucí z právního úkonu Mgr. J. M., jímž avaloval směnku vlastní vystavenou 27. dubna 1999 společností N.A.P., a. s., ve prospěch Ing. J. S. na částku 3.240.000,- Kč splatnou 27. června 1999, a závazek převzatý Mgr. J. M. uzavřením dohody dne 23. května 2000 sepsané notářkou JUDr. J. B., sp. zn. N 235/2000 a NZ 196/20000 spočívající v jeho závazku, že jako ručitel částku 3.240.000,- Kč zaplatí Ing. J. S. do 30. června 2000 pokud tuto částku nezaplatí dlužník do 31. května 2000, netvořily společné jmění manželů H. M. a Mgr. J. M., vzniklé z manželství rozvedeného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. března 2002, č. j. 7 C 1068/2002-10“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství 7. 4. 1989. Za trvání manželství žalovaný avaloval směnku vystavenou dne 27. dubna 1999 obchodní společností N.A.P., a. s. a převzal tak na sebe závazek spočívající v zaplacení částky 3.240.000,- Kč žalované. Dne 23. května 2000 žalovaný shora popsaný závazek písemně uznal a současně svolil s přímou vykonatelností dohody o uznání závazku obsažené v notářském zápisu. O těchto úkonech žalovaného nebyla žalobkyně informována. Ke dni 12. března 2002 bylo manželství žalobkyně a žalovaného pravomocně rozvedeno. Dne 8. dubna 2002 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění k nemovitostem v k. ú. Č., podle které se jejich výlučnou vlastnicí stala žalobkyně. Návrh žalované na nařízení výkonu rozhodnutí podaný proti žalovanému pro uspokojení předmětné pohledávky prodejem nemovitostí, za účasti žalobkyně, byl zamítnut usnesením soudu prvního stupně z 6. 3. 2002, č. j. E 1832/2000-45, které nabylo právní moci 4. 9. 2002. K uspokojení téže pohledávky žalované byla podle vykonatelného notářského zápisu z 23. 5. 2000 usnesením téhož soudu z 19. 11. 2002, č. j. 1 Nc 2360/2002-6, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Praze z 12. 2. 2004, č. j. 27 Co 60/2004-59, které nabylo právní moci 4. 3. 2004, nařízena exekuce na majetek žalovaného podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Pod sp. zn. 7 C 1045/2003 je u soudu prvního stupně vedeno řízení, v němž se žalovaná domáhá vyslovení neúčinnosti dohody uzavřené 8. 4. 2002 žalobkyní a žalovaným o vypořádání zaniklého společného jmění, a do pravomocného skončení tohoto řízení bylo předběžným opatřením soudu prvního stupně z 9. 4. 2003, č. j. Nc 1066/2003-7, které nabylo právní moci 26. 6. 2003, žalobkyni zakázáno nakládat s nemovitostmi v k. ú. Č.
Zatímco soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně má naléhavý právní zájem jen na určení neplatnosti shora uvedených úkonů, které shledal podle §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) neplatnými, neboť žalobkyně s nimi jako manželka žalovaného nesouhlasila, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem jak na určení neplatnosti uvedených úkonů, tak na určení, že předmětné závazky netvořily zaniklé společně jmění žalobkyně a žalovaného. Pokud se žalobkyně původně domáhala určení, že tyto závazky zaniklé společné jmění její
a žalovaného netvoří, odvolací soud uvedl, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení jen formulačně žalobu upravila vzhledem k možné fikci vypořádání společného jmění podle §150 odst. 4 ObčZ. Kdyby uvedené úkony byly neplatné, nemohla by se žalovaná plnění z těchto úkonů domáhat, a to jak přímo proti žalobkyni, tak proti majetku ve společném jmění žalobkyně a žalovaného v případě, že by dohoda o vypořádání jejich společného jmění byla shledána neúčinnou. Z obdobných důvodů má žalobkyně naléhavý právní zájem i na určení, zda se předmětné závazky žalovaného staly součástí společného jmění. Ve vztahu k žalovanému bude najisto postaveno, zda tyto závazky mají být po zániku společného jmění vypořádány, případně má-li žalobkyně nějaké nároky vůči žalovanému, budou-li závazky uspokojeny z jejího (původně společného) majetku. Ve vztahu k žalované by úspěch v řízení postavil najisto, že žalobkyně není vůči ní ze závazků žalovaného vzniklých za trvání manželství nijak osobně jako dlužnice povinna.
Oproti soudu prvního stupně považoval odvolací soud právní úkony, kterými žalovaný avalvoval 27. 4. 1999 předmětnou směnku a notářským zápisem z 23. 5. 2000 převzal ručitelský závazek a souhlasil s přímou vykonatelností tohoto závazku, za platné. Shledal, že odpovídají §30 a násl., a §75 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného
a šekového, a §546 ObčZ a §71a-71c zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád. Při posouzení skutečnosti, že šlo o úkony učiněné žalovaným za trvání společného jmění manželů se žalobkyní a bez jejího souhlasu, zdůraznil, že tyto úkony činil žalovaný sám vlastním jménem a vzhledem k jejich povaze (vzniku osobního závazku) nebyl jimi bezprostředně dotčen majetek ve společném jmění. Tyto úkony, včetně souhlasu s přímou vykonatelností, který se týkal osobního závazku žalovaného, nelze považovat za úkony při správě společného jmění, k nimž by bylo podle §145 odst. 2 věty druhé ObčZ třeba souhlasu žalobkyně a nepřicházelo tak ani v úvahu, že by se žalobkyně mohla dovolat jejich relativní neplatnosti. Vzniklé osobní závazky žalovaného se však podle §143 odst. 1 písm. a) ObčZ nestaly součástí společného jmění žalobkyně
a žalovaného, neboť přesahovaly míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům. Závazek přesahující 3.000.000,- Kč, splatný v krátké době lze obecně hodnotit jako vysoký, nadstandardní majetkové poměry žalobkyně a žalovaného zjištěny nebyly, přičemž z obsahu závazků ani neplyne, že by se týkaly podnikatelské činnosti žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že žaloba na určení neplatnosti předmětných úkonů tak není důvodná, avšak opodstatněná je žaloba na určení, že závazky netvořily zaniklé společné jmění žalobkyně a žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku pod bodem II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě na určení bylo vyhověno, a souvisícímu výroku pod bodem III. o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Poukazuje na §262a odst. 1 OSŘ, který upravuje rozsah majetku postižitelného exekucí, a dovozuje, že dochází k jejímu poškození jako věřitelky, která zapůjčila žalovanému vysokou peněžní částku v dobré víře, že bude vrácena. Postup žalobkyně a žalovaného jako bývalých manželů považuje za spekulativní. Dohodu o vypořádání společného jmění manželů k nemovitostem uzavřeli s cílem ji poškodit, neboť žalovaný již nemá ve vlastnictví žádné nemovité věci. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, že obsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i další zákonné podmínky (§241 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalovaná netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad vyjmenovaných
v §242 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Proto se dovolací soud zabýval napadeným rozsudkem z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Podle §80 písm. c) OSŘ lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. nález Ústavního soudu
z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004, a rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, publikovaný pod C 260 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. BECK).
Podle názoru Nejvyššího soudu žalobkyně dostatečně neodůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na určení, že závazky žalovaného plynoucí z právního úkonu, jímž avalvoval směnku, a z dohody o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, netvořily společné jmění manželů – žalobkyně a žalovaného – které zaniklo rozvodem dne 12. března 2002. Tvrzený naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně dovozuje z toho, že bude odstraněn stav nejistoty jejího právního postavení ve vztahu k žalované a že upřesněním rozsahu zaniklého společného jmění manželů se předejde i dalším sporům.
Tak především k otázce, zda by požadované určení mohlo ovlivnit právní postavení žalobkyně v probíhajícím exekučním řízení, vedeném na majetek žalovaného podle exekučního řádu pro uspokojení pohledávky žalované ve výši 3.240.000,- Kč, bude-li vyhověno žalobě žalované na neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění, podle které se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí nemovitostí v k. ú. Č., dovolací soud připomíná, že předmětem tohoto řízení je určení, že závazky žalovaného vzniklé za trvání manželství žalobkyně a žalovaného netvořily jejich společné jmění manželů.
Podle §42 exekučního řádu exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Obdobně stanoví §262a odst. 1 věta první OSŘ, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů. Platí také, že exekuci či výkon rozhodnutí lze nařídit i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení nebylo vypořádáno. V řízení, jež rozhodnutí o nařízení výkonu předchází, se nelze zabývat ani otázkou vzniku závazku, jehož vydobytí je navrhováno. Jinak řečeno, splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, zn. 20 Cdo 238/2003, publikované pod R 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Podle §36 odst. 2 exekučního řádu jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného. Také podle §255 odst. 2 OSŘ je účastníkem řízení o výkon rozhodnutí manžel povinného, jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění manželů.
Případnou obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se podle §262a odst. 1 OSŘ nebo §42 exekučního řádu považuje za součást společného jmění, nelze uplatnit ani v nalézacím řízení žalobou o určení, že závazky netvoří společné jmění manželů, ani v jiném řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, a dokonce ani návrhem na zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí. V tomto směru může poskytnout (při splnění dalších podmínek) povinnému nebo manželu povinného ochranu pouze tzv. excindanční žaloba podle §267 OSŘ, kterou projedná, a o níž rozhodne soud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu. Postup podle §267 OSŘ v exekučním řízení vyplývá z §52 odst. 1 exekučního řádu, který stanoví, že pro exekuční řízení se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolací soud nesdílí ani závěry odvolacího soudu v tom směru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že žalobkyně získá jistotu v otázce, zda se závazky staly součástí společného jmění manželů se žalovaným a zda mají být vypořádány. Podle §150 odst. 1, 3 a 4 ObčZ se manželé o vypořádání společného jmění manželé dohodnou do tří let od jeho zániku nebo společné jmění vypořádá soud k návrhu podaným některým manželů v této lhůtě, jinak je společné jmění manželů vypořádáno zákonnou domněnkou. V daném případě nelze přehlédnout, že tříletá lhůta od zániku manželství žalobkyně a žalovaného, tedy i od zániku jejich společného jmění manželů, uplynula 12. 3. 2005, a o vypořádání závazků, i kdyby tvořily zaniklé společné jmění, nelze již vůbec uvažovat.
V daných konsekvencích není naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení dán, neboť nemůže vytvořit pevný základ pro další uspořádání právních vztahů mezi účastníky řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu