ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2344.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2344/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 110/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 19. července 2007, č. j. 23 Co 9/2007-1230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 19. července 2007, č. j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 10 C 110/2005-1172, s výjimkou výroku pod bodem III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 247/85-855, ve znění usnesení ze dne 9. prosince 2002, č. j. 8 C 247/85-865 a usnesení ze dne 3. června 2004, č. j. 8 C 247/85-916, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) účastníků. Věc posoudil podle §149 a §150 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Zůstatkovou hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu přikázal žalobkyni, neboť ta se stala výlučnou uživatelkou bytu. Hodnota členského podílu tohoto bytu byla stanovena zůstatkovou cenou, nikoliv cenou obvyklou, která by se dala dosáhnout převodem členských práv k tomuto bytu.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 29. března 2004, č. j. 23 Co 72/2003-892, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III.; ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému „vypořádací podíl“ 415.600,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. K otázce ocenění členských práv k družstevnímu bytu vzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, dospěl k závěru, že je na místě aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 43/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ocenit byt zůstatkovou hodnotou členského podílu; takto postupoval proto, že názor o tržním ocenění hodnoty členského podílu nelze aplikovat na dobu před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 22 Cdo 630/2005-963, zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zaujal názor, že i v případě, že k zániku společného členství bývalých manželů v bytovém družstvu došlo před 1. 1. 1992, je třeba vyjít z hodnoty, kterou by měl byt ke dni vypořádání (ohodnocení vychází se stavu, který tu byl v okamžiku zániku společného práva).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 10 C 110/2005-1172, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, které měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadá: a) do výlučného vlastnictví žalobkyně: - objekt individuální rekreace nezapsaný v katastru nemovitostí na pozemku označeném jako pozemková parcela č. parc. 586/5 a pozemek označený jako pozemková parcela č. parc. 586/5, vše v katastrálním území N. H. K., obec H. K., s příslušenstvím, to vše v hodnotě 1.700.000,- Kč hodnota členských práv a povinností spojených s nájmem družstevního bytu č. 7 ve 2. poschodí domu čp. 1315 v M. (dříve D.) ulici v H. ve výši 1.068.000,- Kč“ a dále movité věci v tomto výroku podrobně specifikované, „tedy věci v celkové hodnotě 2.777.423,- Kč, b) do výlučného vlastnictví žalovaného: - objekt individuální rekreace číslo evidenční 380 na pozemku označeném jako stavební parcela č. parc. 3771 v katastrálním území P. p., obec H., s příslušenstvím, v hodnotě 300.000,- Kč, - garáž nezapsaná v katastru nemovitostí na pozemku označeném jako stavební parcela č. parc. 2263 v katastrálním území P., obec H., s příslušenstvím, v hodnotě 130.000,- Kč“ a dále podrobně specifikované movité věci, „tedy věci v celkové hodnotě 453.030,- Kč“. Výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1.163.138,50 Kč“. Výrokem pod bodem III. zamítl návrh, „aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku označenému jako stavební parcela č. parc. 2263 v katastrálním území P., obec H.“. Výrokem pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně postupoval podle §150 ObčZ ve znění platném k 31. 3. 1982. Ohledně předmětného družstevního bytu vyšel ze skutečnosti, že právo jeho společného nájmu zrušil tamní okresní soud rozsudkem z 24. 10. 1983 a žalobkyně se stala jeho výlučnou nájemkyní a členkou družstva. Dále vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho rozsudku pod sp. zn. 22 Cdo 630/2005, podle kterého v případě zániku společného nájmu družstevního bytu v období před 1. 1. 1992 nutno při vypořádávání členského podílu prováděném po tomto datu vycházet z obvyklé ceny členských práv a povinností. Obvyklou hodnotu těchto práv a povinností stanovil částkou 1.068.000,- Kč na základě znaleckého posudku znalce Ing. J. N.; ten tuto cenu zjistil porovnávacím způsobem vyšel přitom ze stavu ke dni ocenění.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků poté rozsudkem ze dne 19. července 2007, č. j. 23 Co 9/2007-1230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I., II., IV., V. a VI.“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování a vypořádání se se všemi dovolacími důvody dospěl včetně výše vypořádacího podílu ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Domnívá se, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci zejména pro rozpor s principem zákazu retroaktivity (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/04 a sp. zn. I. ÚS 344/04) a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Vůči žalobkyni byl v tomto sporu porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, to je právo na spravedlivé soudní řízení; došlo k porušení přiměřenosti lhůty k projednání. Byl porušen princip vyřízení věci spravedlivě a nestranným soudem. Porušení práva na spravedlivý proces je obzvlášť zřetelné, neboť v průběhu dlouhá léta trvajícího sporu došlo k zásadním společenským změnám a změně právního řádu. Soudní řízení bylo ovlivněno jednáním žalovaného, jeho účelovými odvoláními, napadáním soudu s následkem prodloužení řízení do neúnosné míry. K právu na spravedlivý proces náleží právo žalobkyně na předvídatelnost soudního rozhodnutí; žalobkyně podala svůj návrh soudu v roce 1984 a mohla ztěží předvídat, že spor potrvá 24 let v rámci nichž dojde ke společenským změnám, ke změnám hodnot v rámci BSM, konkrétně hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Zatímco celková hodnota BSM činila v roce 1985 přes 81 tisíc Kč, je tato hodnota posléze soudem vyčíslena částkou 3.230.453,- Kč. Za této situace nemohla žalobkyně výsledek sporu předvídat; byla porušena zásada právní jistoty. V souvislosti s tvrzením, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 630/2005. Ten se sice zabývá, pokud jde o družstevní byt, způsobem a určením hodnoty vypořádání BSM, avšak nezohledňuje fakt, že se žalobkyně 24. 10. 1983 stala jeho výlučnou nájemkyní a členkou družstva. Proto ona, a nikoliv žalovaný, mohla s bytem volně disponovat a převést ho na jejich společného syna. V rozporu s principem zákazu retroaktivity je proto požadovat po žalobkyni při vypořádávání členského podílu částku 1.068.000,- Kč, když nejen že v současnosti byt neužívá, navíc jej ani nevlastní. Soud měl podle jejího názoru stanovit výši vypořádání uvedeného členského podílu bytu ke dni, kdy se žalobkyně stala jeho výlučnou nájemkyní, případně ke dni jeho převodu na syna v roce 1988. Porušení principu zákazu retroaktivity dovolatelka spatřuje i v zahrnutí hodnot movitých věcí, které dnes již neexistují, do BSM. Porušení čl. 13 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod dovolatelka spatřuje v neschopnosti odvolacího soudu rozhodnout; na základě nedůvodných stížností žalovaného tento soud rušil rozsudky soudu prvního stupně a věc mu několikrát vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání žalobkyně je nepřípustné. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam. Dovolání shledává i nedůvodným. Podstatou dovolání je nesouhlas žalobkyně s tím, jak byla pro účely vypořádání oceněna hodnota členských práv a povinnosti spojených s nájmem družstevního bytu. Tato otázka však byla dovolacím soudem řešena mimo jiné rozhodnutím pod sp. zn. 22 Cdo 900/2004. Odmítá i další dovolatelčinu argumentaci a s poukazem na nedostatek předpokladů přípustnosti dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí otázka určení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu pro účely vypořádání BSM v případě, že tento podíl byl mezitím převeden na třetí osobu. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (byť šlo o judikaturu z doby po vydání předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci).
V rozsudku ze dne 21. dubna 2005, č. j. 22 Cdo 630/2005-963, kterým předchozí rozhodnutí nižších soudů zrušil, se dovolací soud, vázán obsahem dovolání žalovaného i obsahem přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu, neztotožnil s právním názorem, že v případě, že k zániku BSM došlo již v roce 1982, nicméně jeho vypořádání je prováděno až po 1. 1. 1992, se pro určení ceny členského podílu vychází z jeho zůstatkové hodnoty; naopak uvedl, že i v tomto případě je v zásadě třeba určit hodnotu členského podílu jeho obvyklou (tržní) cenou, zjištěnou ke dni vypořádání podle stavu družstevního bytu ke dni zániku BSM. V pozdějším rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 3121/2005, Soubor rozhodnutí NS č. C 3993, pak Nejvyšší soud uvedl: „Dojde-li k dohodě nebo rozhodnutí soudu ve smyslu §705 odst. 2 ObčZ, stává se již jen jeden z manželů výlučným nositelem práva nájmu družstevního bytu a členem družstva. Žádný právní předpis tohoto manžela neomezuje v právu převést členský podíl v družstvu, byť mezi rozvedenými manžely dosud nedošlo k vypořádání původně společného majetkového práva. Pak ovšem je třeba při vypořádání tohoto majetkového práva mezi manžely zásadně vycházet z ceny, které mohlo být za převod členského podílu v době převodu dosaženo, čili za cenu obvyklou. Pokud by ovšem skutečná cena převodu byla vyšší než cena obvyklá, bylo by třeba vypořádat tuto skutečně získanou cenu, neboli vypořádat výtěžek z převodu původně společného majetkového práva. Převede-li však rozvedený manžel členský podíl za cenu nižší, než je cena obvyklá, pak je určující cena obvyklá. Takové vypořádání není na újmu žádného z rozvedených manželů, neboť rozvedený manžel, který již jako nájemce a člen družstva převádí členský podíl, vypořádá s druhým manželem hodnotu, kterou za trvání manželství společně získali. Kdyby soud vycházel až z obvyklé ceny členského podílu ke dni svého rozhodování, tedy v době po převodu členského podílu následující, pak pro případ, že by byla obvyklá cena nižší než v době převodu, byl by převádějící manžel zvýhodněn. Pokud by byla naopak obvyklá cena členského podílu ke dni rozhodování vyšší, pak by takový rozdíl představoval hodnotu, kterou převádějící manžel sám nikdy nezískal (a nelze mu to přičítat k tíži, neboť jak už uvedeno, byl k převodu oprávněn).
Ve vyjádření z 11. 10. 2006 (č. l. 1149) a poté i v závěrečném návrhu předneseném 2. 11. 2006 (č. l. 1170) se žalovaná zmínila o tom, že členský podíl v bytovém družstvu již dříve převedla na svého syna. Na tuto skutečnost měly soudy reagovat a po zjištění, kdy k převodu došlo, měly postupovat podle uvedených pravidel; pokud tak neučinily, je dán dovolací důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Z toho vyplývá, že byla-li v dané věci členská práva a povinnosti týkající se družstevního bytu převedena bezúplatně, je třeba zařadit do vypořádání cenu, které mohlo být za převod členského podílu v době převodu dosaženo. Pokud by k darování bytu synovi dovolatelky došlo již v roce 1988, jak dovolatelka uvádí, šlo by o cenu odpovídající zůstatkové hodnotě členského podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, Soubor rozhodnutí NS č. C 2945).
Průtahy v řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; event. nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčené části (s výjimkou výroku týkajícího se podílového spoluvlastnictví účastníků) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.
předseda senátu