ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2374.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2374/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyň: a) S. Ch., a b) M. T., (dříve K.), obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. T., a 2) D. T., a 3) J. T., všem zastoupeným advokátem, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 88/96, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 39 Co 445/2006-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 7 650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 13. 5. 1996 se původní žalobkyně P. H. jako vlastnice pozemků parcelních čísel 4351, 4352, 4353 a 4354 v k. ú. D., obec P., domáhala, aby žalovaným jako vlastníkům pozemku parc. č. 4355 bylo uloženo zdržet se jakéhokoliv jednání vedoucího k oplocení, zaslepení nebo jiného uzavření přístupové komunikace na pozemku parc. č. 4355 a dále uvést komunikaci do původního stavu. Na této komunikaci, vedoucí v přesně nezjištěné části na pozemku žalovaných, užívané i širokou veřejností, která je jediným přístup k jejím pozemkům, žalovaní odstranili část asfaltového povrchu a postavili sloupky pro osazení vrat.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze 7. 10. 1999, č. j. 14 C 88/99-15, kterým byla žaloba zamítnuta, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 21. 12. 2000, č. j. 36 Co 58/2000-44, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k odstranění neurčitosti petitu žaloby a zabýval se rovněž otázkou vydržení práva užívat cestu jako práva odpovídajícímu věcnému břemeni.
Původní žalobkyně uvedla, že v roce 1985 byla na pozemcích žalovaných parcelních čísel 4355 a 4357 vybudována místní komunikace s asfaltovým krytem a byla zařazena do sítě místních komunikací třetí třídy a označena jako ulice Pod H.. Komunikace vede zčásti i po pozemku parc. č. 4784, který je vodním tokem, a je proto ve vlastnictví státu. Navrhla, aby do řízení na straně žalované přistoupila Č. r. – M. z. Od roku 1985 právní předchůdkyně žalobkyně ve vlastnictví pozemků parcelních čísel 4351, 4352, 4353 a 4354 a od roku 1995 žalobkyně jako vlastnice těchto pozemků užívaly komunikaci na pozemcích parcelních čísel 4355, 4357 a 4784, vyznačenou na geometrickém plánu, žalobkyní předloženém, jako přístupovou cestu ke svým pozemkům v dobré víře, že jim právo užívat tuto cestu náleží jako právo odpovídající věcnému břemeni.
Soud prvního stupně usnesením z 1. 10. 2003, č. j. 14 C 88/96-84, připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že „žalobkyně jakožto vlastník nemovitostí - pozemku parc. č. 4353, parc. č. 4351, parc. č. 4354 a parc. č. 4352, vše zapsané na LV č. 1652 v k. ú. D. u Katastrálního úřadu P. vydržela věcné břemeno vedoucí přes pozemek žalovaných, a to parc. č. 4355 a 4357, vše v k. ú. D., jako povinných z věcného břemene, v celkové šíři cca 2 m a celkové délce 60 m, a přes pozemek parc. č. 4784 v k. ú. D. jako povinných z věcného břemene v šíři 2 m a délce 4 m, to vše vyznačené na geometrickém plánu vypracovaném Ing. M. J. č. 22/2001 ze dne 28. 5. 2001, se souhlasem K. ú. P.“ Rovněž připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila Č. r. – M. z.
Usnesením z 10. 12. 2003, č. j. 14 C 88/96-90, soud prvního stupně připustil, aby namísto původní žalobkyně P. H. vstoupila do řízení S. Ch., která kupní smlouvou z 20. 12. 1999, s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 1. 7. 2002, nabyla vlastnictví k pozemkům parcelních čísel 4351, 4352, 4353 a 4354. Usnesením z 9. 7. 2004, č. j. 14 C 88/96-101, soud prvního připustil, aby do řízení přistoupila jako další účastník na straně žalobkyně M. K. Ta nabyla kupní smlouvou z 20. 12. 1999 dům bez čísla popisného nacházející se na pozemku parc. č. 4352 a „její zájem na věcném břemeni a přístupu k pozemku je tedy shodný jako u žalobkyně“.
Soud prvního stupně rozsudkem z 19. 1. 2006, č. j. 14 C 88/96-132, žalobu na určení ve vztahu k žalované Č. r. – M. z. zamítl s odůvodněním, že vlastníkem pozemku parc. č. 4784 je obec h. m. P.
Dále soud prvního stupně rozsudkem z 20. 3. 2006, č. j. 14 C 88/96-142, vůči žalovaným 1) – 3) zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně jako vlastnice nemovitostí pozemku parc. č. 4353, parc. č. 4351, parc. č. 4354 a 4352, vše zapsáno na LV 1652 v k. ú. D. u K. ú. P. vydržely věcné břemeno cesty vedoucí přes pozemek žalovaných a to parc. č. 4355 a 4357, vše v k. ú. D., jako povinných z věcného břemene v celkové šířce cca 2 m a celkové délce 60 m a pozemek parc. č. 4784 v k. ú. D. jako povinných z věcného břemene v šířce cca 2 m délce 4 m, vše vyznačené na geometrickém plánu vypracovaném Ing. M. J. č. 22/2001 z 28. 5. 2001.“ Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 2002 nabyly koupí žalobkyně a) vlastnictví k pozemkům parcelních čísel 4351, 4352, 4353 a 4354, žalobkyně b) k domu bez čp. na pozemku parc. č. 4352. Pozemek parc. č. 4355 je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných - ideální ¾ jsou ve společném jmění žalovaných 1) a 2), ideální ¼ náleží žalovanému 3), ve výlučném vlastnictví žalovaného 1) je pozemek parc. č. 4357. Vlastnicí pozemku parc. č. 4784 je obec h. m. P. Pozemky žalobkyně a) „navazují na pozemek parc. č. 4355, kdy pozemky parc. č. 4355 a 4354 spolu bezprostředně sousedí.“ Přes pozemek parc. č. 4357 vedla až do května 2001 cesta, která pokračovala přes N. potok - parc. č. 4784, pozemek parc. č. 4355, a dále po pozemích parcelních čísel 4354 a 4351. Část cesty byla z pozemku parc. č. 4357 přeložena na pozemek parc. č. 4355 a po pozemku parc. č. 4357 vede jen asi v délce 10 m. Od roku 1985 byla cesta na pozemcích parc. č. 4355 a 4357 opatřena asfaltovým povrchem a vybudována jako místní komunikace, jak vyplývá ze zápisu o místním šetření z 22. 5. 1985 a zápisu o převzetí místní komunikace z 31. 10. 1985. Rozhodnutím ONV Praha 6 byla také zařazena do sítě místních komunikací III. třídy. K „legalizaci“ cesty, i když byla jako veřejná užívána, však nedošlo, neboť ke stavbě komunikace nebylo vydáno stavební povolení a příslušné části pozemků parcelních čísel 4355 a 4357 nebyly vykoupeny, resp. vyvlastněny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyň „na určení práva odpovídajícího věcnému břemeni“ je dán, neboť přes pozemky parcelních čísel 4355 a 4357 je fakticky vedena cesta k jejich nemovitostem. Žalobu na určení vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni přes pozemek parc. č. 4784 zamítl s odůvodněním, že žalovaní jako „nevlastníci“ tohoto pozemku nejsou v takovém sporu pasivně legitimováni. Dále dospěl k závěru, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu cesty vlastníka pozemků parc. č. 4531, 4532, 4533 a 4534 přes pozemky parc. č. 4355 a 4357 podle §151o odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) nedošlo, neboť nemohl být v dobré víře, že je oprávněným držitelem takového práva. Cesta byla užívána jako veřejná a v katastru nemovitostí (dříve v evidenci nemovitostí) se každý mohl přesvědčit, že ani o veřejnou cestu nejde.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem 12. 9. 2007, č. j. 39 Co 445/2006-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že ohledně určení, že žalobkyně vydržely právo cesty po pozemku parc. č. 4784, který žalovaným nepatří, nejsou žalovaní věcně legitimováni. Totéž platí o žalovaných 2) a 3) ohledně práva cesty přes pozemek parc. č. 4757, který je výlučným vlastnictvím žalovaného 1). Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy cesta vedoucí přes pozemky parcelních čísel 4355 a 4357 byla od roku 1985 užívána jako cesta veřejná s tím, že mělo jít o veřejnou komunikaci III. třídy, a již také před rokem 1985 byla obecně přístupná, nemohla být právní předchůdkyně původní žalobkyně, ani původní žalobkyně a její procesní nástupkyně, ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ v dobré víře, že jim právo užívat cestu náleží jako právo odpovídající věcnému břemeni (k tomu odkázal na judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/87 a sp. zn. 22 Cdo 2919/2000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Za otázku zásadního významu považují, zda „za titul pro vydržení věcného břemene lze považovat rozhodnutí orgánu veřejné správy o zařazení komunikace do seznamu místních komunikací a dále skutečnost, že předmětná nemovitost byla jako komunikace označena názvem veřejně uváděným, byla osazena veřejným osvětlením a fyzickým osobám u ní bydlícím bylo při evidenci občanů zapisováno do ní trvalé bydliště.“ Dovolatelky výslovně uvádějí, že nijak nezpochybňují skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel. Dovozují, že žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že „nelze vydržet věcné břemeno pro veřejnou cestu, protože domnělý oprávněný výše uvedené cesty – nemovitosti nemohl být v dobré víře, neboť zde neexistovala listina, která by se vztahovala k nim, jako vlastníkům sousedících pozemků nebo jiným individuálně určeným osobám.“ Namítají, že hmotné právo výslovně neupravuje náležitosti titulu a po dovolatelkách nelze požadovat, aby si ověřovaly dokončení procesů z roku 1985, když šlo o řízení, jehož nebyly účastnice, a „orgán veřejné správy jim zapsal bydliště do uvedené cesty. Navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že právní otázka vymezená dovolatelkami nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu. Rozhodnutí orgánu veřejné správy o zařazení komunikace nemůže být titulem, který by zakládal dobrou víru, že právo cesty náleží vlastníku sousední nemovitosti jako právo odpovídající věcnímu břemeni. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Žalobkyně uplatňují přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Dovolací soud je vymezenou právní otázkou vázán. V části, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, kde právem cesty měl být zatížen pozemek parc. č. 4784, a pozemek parc. č. 4357 ve vztahu k žalovaným 2) a 3), se rozhodnutí odvolacího soudu o posouzení otázky předestřené dovolatelkami neopírá. Ve zbývající části rozsudek odvolacího soudu otázku zásadního právního významu neřeší.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se dovolací soud opakovaně zabýval. Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, str. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomu přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný pod C 551 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 18. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, že „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni.“
Titulem, z něhož by vlastník pozemků odvozoval právo cesty přes sousední pozemky jako právo odpovídající věcnému břemeni, tak nemohlo být rozhodnutí orgánu veřejné správy o zařazení této cesty jako komunikace do sítě místních komunikací. Cesta, užívaná i jinými osobami jako veřejná, musí v uživateli objektivně vyvolat pochybnosti o tom, že mu právo přísluší jako právo odpovídající věcnému břemeni. Závěr odvolacího soudu o tom, že vydržení práva cesty jako práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohlo dojít pro nesplnění předpokladu oprávněné držby práva ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ bylo žalobkyním uloženo, aby nahradili žalovaným náklady, které jim vznikly v dovolacím řízení. Ty jsou dány odměnou jejich zástupce – advokáta, který sepisem vyjádření učinil v dovolacím řízení jeden úkon, 6 750,- Kč (§10 odst. 3, §7 písm. f), §17 písm. b) a odst. 2, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.) a paušální náhradou jeho hotových výdajů 3 x 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem částkou 7 650,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu