ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2466.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2466/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobců: a) M. K. a b) N. K., zastoupených advokátem, proti žalované Š. G., o odpojení odvodňovací drenáže, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 154/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 8 Co 406/2006-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2006, č. j. 18 C 154/2004-80, zamítl žalobu, aby žalovaná Š. G. a původně žalovaná K. B., označená jako žalovaná 2), byly „povinny na pozemku žalobců parc. č. 176/5, vedeném jako orná půda, zapsaném na LV č. 21, vedeném Katastrálním úřadem pro M. k. se sídlem v O., katastrální pracoviště F.-M., provést odpojení odvodňovací drenáže včetně zaústění, které se nachází ve vzdálenosti 1,8 m od hranice pozemku žalovaných parc. č. 176/7 v k. ú. K. a v hloubce 1,2 m v zemi, když odvodňovací drenáž vede z pozemku žalovaných parc. č. 176/7, k. ú. K., a uvést pozemek do původního stavu“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky blíže označeného pozemku parc. č. 176/5, žalovaná Š. G. byla ke dni rozhodnutí spoluvlastnicí pozemku parc. č. 176/7. Bezprostřední okolí domu žalované je, jak soud zjistil ze znaleckého posudku A.Q.-t., spol. s r. o., O. ze
7. 10. 1999 ze spisu sp. zn. 18 C 177/97 soudu prvního stupně, odvodněno drenáží V-1, vedoucí kolem jižního a východního okraje domu č. p. 51, která je zaústěna do hlavní drenáže H-1. Zbývající pozemek – zahrada je odvodněn dvěmi větvemi drenáže V-2 a V-3 taktéž zaústěnými do hlavní drenáže H-1. Na pozemku žalobců parc. č. 176/5 se nachází hlavní drenáž H-2, na kterou je napojena drenáž H-1 vedoucí z pozemku žalované. V době podání uvedeného znaleckého posudku drenáž H-1, odvádějící podpovrchovou vodu z pozemků žalované, nebyla napojena na drenáž H-2, v čemž znalecký posudek spatřoval hlavní příčinu zamokření sklepů v domě žalované č. p. 51. K napojení drenážní větve H-1 na větev H-2 došlo při provedení výkonu rozhodnutí náhradním výkonem 16. 3. 2000 na podkladě rozhodnutí Městského úřadu ve F.- M. z 19. 10. 1999, č j. SÚ/3779/99-On/Mal-1627, jímž městský úřad nařídil žalobcům, aby „obnovili pokojný stav tím, že na svém pozemku parc. č. 176/5 v k.ú. K. v místě poblíže sousední parc. č. 176/7 vlastníků G. Š. a PhDr. J. G. provedou napojení jejich odvodňovací drenáže vedoucí z pozemku parc. č. 176/7 a její zaústění do drenáže vedoucí jejich pozemkem parc. č. 176/5 a zajistí tak odvodnění rodinného domu č. p. 51“. Drenážní soustava na pozemcích parcelních čísel 176/5, 176/7, 143/5 a 142/3 v kat. území K., která slouží k odvodnění těchto pozemků, je podrobným odvodňovacím zařízením. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle §126 odst. 1 ObčZ a §55 odst. 1 písm. e) a §56 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uvedl, že předmětné drenáže na dotčených pozemcích tvoří podrobné odvodňovací zařízení, jímž se rozumí pro podzemní odvodnění sběrné
a svodné drény, v dané věci sběrné drény V-2 a V-3 a svodné drény H-1 a H-2. Podle vodního zákona jde o stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování
a odvodňování pozemků, které je třeba považovat za vodní dílo. Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba k vodohospodářským melioracím pozemků nebo její část
(v tomto případě pozemek parc. č. 176/5 žalobců), je povinen strpět tuto stavbu
a pozemek užívat tak, aby neovlivnil negativně funkci stavby [§56 odst. 4 písm. a) a b) vodního zákona]. Pokud by byla žalované uložena povinnost provést odpojení části stavby k vodohospodářským melioracím, došlo by k narušení celého systému s možnými negativními důsledky spočívajícími v opětovném zatopení rodinného domku č. p. 51.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 8 Co 406/2006-110, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původně žalované 2) zrušil a řízení zastavil a ve vztahu k žalované, v rozsudku soudu prvního stupně označené jako žalovaná 1), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že žalobci se nedomáhají odstranění drenáží ze svého pozemku, ale odpojení odvodňovací drenáže včetně zaústění. Smyslem jejich žaloby podle formulace petitu je zabránit proudění vody žalovaných přes pozemek žalobců. Žalobu je proto třeba posuzovat podle §127 odst. 1 ObčZ. V případě, že jde o žalobu podle §127 odst. 1 ObčZ, podle kterého se lze domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení, musí být petit žaloby formulován negativně. Ochrana podle §127 odst. 1 ObčZ nesměřuje k tomu, aby žalovaným byla uložena povinnost provést konkrétní opatření. Protože petit žaloby není formulován negativně, žaloba nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát. Pokud by žalobcům v důsledku imisí hrozila vážná škoda, mohli by se proti žalovanému domáhat uložení povinnosti něco konat, nešlo by však o žalobu podle §127 odst. 1 ObčZ, ale o žalobu podle §417 odst. 2 ObčZ. Žalobci netvrdili, že by jim hrozila vážná škoda.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované, podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že i když žalují provedení určité konkrétní činnosti, tedy žalobní petit formulují pozitivně, žaloba může obstát. Vlastník nemusí být ve svém vlastnickém právu rušen pouze tzv. imisemi ve smyslu §127 odst. 1 ObčZ, ale také tím, že jeho vlastnické právo je „poškozováno jinak“. Vlastník se může domáhat, „aby rušení bylo zakázáno a aby bylo podle povahy věci vše uvedeno v předešlý stav“. Žalobní petit formulovali s ohledem na předcházející správní řízení, kdy správní orgán provedl zásah do jejich vlastnického, i když žalované jí tvrzené právo věcného břemene nesvědčilo. Zde odkázali na závěr Nejvyššího soudu v rozsudku z 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, z něhož se také podává, že žalovaná není vlastníkem drenáží a že „drenážní potrubí není předmětem právních vztahů – samostatným“. Podle názoru žalobců, „protože žalované nesvědčí žádné subjektivní právo odvádět ze svého pozemku parc. č. 176/7 přes pozemek žalobců parc. č. 176/5 a protože žalovaná dobrovolně neprovedla odpojení zaústění, které bylo provedeno výkonem rozhodnutí správního orgánu vydaného podle §5 ObčZ, které je pouze předběžné povahy a nemůže zakládat práva a povinnosti, a protože odpojení těchto drenáží obnoví stav, který zde byl před rozhodnutím předběžné povahy, tak bylo možno tuto zcela konkrétní povinnost vůči žalované žalovat pozitivně“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, i když k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně došlo z jiného důvodu, než o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolán í proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, se nejprve zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132, uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usnesení z 5. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném tamtéž pod C 12, podle kterého „přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům řízení jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
I když se odvolací soud neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který věc posuzoval podle §126 odst. 1 ObčZ, zatímco odvolací soud podle
§127 odst. 1 ObčZ, přesto je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, neboť oba soudy posoudily práva a povinnosti ve vztazích mezi účastníky shodně v tom, že ani z §126 odst. 1 ObčZ ani z §127 odst. 1 ObčZ nelze dovodit právo žalobců domáhat se v tomto řízení jimi uplatněného nároku ani povinnost žalovaných takovému nároku vyhovět.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536 a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164. Odvolací soud správně na danou věc aplikoval §127 odst. 1 ObčZ, který je speciální ve vztahu k ochraně vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ. Žalobci totiž skutečně chtějí zamezit tomu, aby z pozemku žalovaných sváděná podzemní voda pronikala předmětným drenážním systémem na pozemek žalobců, resp. přes něj protékala, tedy jim jde o to, aby se žalovaní zdrželi určité imise. Návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi, který se opírá o §127 odst. 1 ObčZ, se žalobce může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví). K tomu srov. Závěry Nejvyššího soudu ČSR z 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986, s. 495., nebo Komentář k Občanskému zákoníku, díl I., str. 654, vydaný nakladatelstvím C.H.Beck, Praha 2008.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu