ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3297.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3297/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně Z. T., zastoupené JUDr. Naděždou Prienčinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Zborovská 49, proti žalovaným 1) CONTI PAN, s. r. o., se sídlem v Krupce – Bohosudov, Dlouhá 274, IČ: 61329452, 2) Ing. J. T. zastoupenému Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 102/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2007, č. j. 18 Co 664/2006-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Lenky Urbanové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 9 C 102/2005-186, zamítl žalobu „o určení, že vlastníky nemovitostí domu čp. se stavební parcelou č. 4/1 o výměře 1007 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, domu čp. se stavební parcelou 4/2 o výměře 291 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku č. parc. 2 o výměře 101 m2 – zahrada, pozemku č. parc. 4/1 o výměře 1167 m2 – zahrada, stavební parcely č. 4/1 o výměře 1007 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 4/2 o výměře 291 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N., zapsané na LV č. 2183 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice, jsou ve společním jmění manželů - manželé Z. T. a Ing. J. T., Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že druhý žalovaný za trvání manželství se žalobkyní uzavřel 10. 11. 1993 s manželi K. kupní smlouvu s právními účinky vkladu k 18. 11. 1993, jejímž předmětem byly výše uvedené nemovitosti. V bodě II. kupní smlouvy bylo uvedeno, že výlučným vlastníkem nemovitostí se stává kupující (druhý žalovaný), neboť uhradil kupní cenu ve výši 305 000,- Kč z prostředků získaných výlučně darem od svých rodičů. V době uzavření kupní smlouvy žalobkyně i s dětmi trvale žila v Kanadě. Druhý žalovaný od roku 1990 zajížděl z Kanady do České republiky, kde v roce 1994 založil společnost CONTI PAN, s. r. o. Následně prodal uvedené nemovitosti kupní smlouvou z 2. 12. 2002 s právními účinky vkladu k 2. 12. 2002 první žalované – společnosti CONTI PAN, s. r. o. za kupní cenu 1 000 000,- Kč. Na LV č. 2183 je jako vlastník nemovitostí zapsaná první žalovaná. Soud zkoumal jako předběžnou otázku především platnost první kupní smlouvy z roku 1993 a po zhodnocení provedených důkazů v tomto směru dospěl k závěru, že žalobkyně, na které leželo důkazní břemeno prokázat, že předmětné nemovitosti náležely do společného jmění manželů, je neunesla. Nepodařilo se jí prokázat, že sporné nemovitosti druhý žalovaný v roce 1993 koupil ze společných prostředků, když sama tvrdila, že v roce 1992 koupili v Kanadě dům a poté neměli finanční prostředky ani na zakoupení nového sporáku nebo pračky. Nedokázala vysvětlit, jaké finanční částky ze společného jmění investoval druhý žalovaný do svého podnikání v České republice a do koupě nemovitostí v N.. Protiřečila si, když na jedné straně uváděla, že po koupi domu v roce 1992 neměli finanční prostředky a na druhé straně tvrdila, že nemovitosti v N. zakoupili ze společných prostředků a dále, že si v lednu 1993 převezli do České republiky automobil zn. Mazda, který si jako první spolehlivé auto spolu s druhým žalovaným koupili za 5 000,- USD. Žalobkyni nemusela být známá finanční situace rodičů druhého žalovaného, když je poprvé viděla na Vánoce v roce 1993, kdy k nim přijela z Kanady na deset dní, a poté až v roce 2002 nebo 2003. To, že o daru nevěděla, samo nedokazuje, že nebyl poskytnut. Naopak důkazy předložené druhým žalovaným potvrzovaly správnost jeho tvrzení, že nemovitosti v N. nekupoval ze společných prostředků, bylo to zejména prohlášení jeho rodičů z 5. 11. 1993 o tom, že společně darovali synovi částku 500 000,- Kč, na kterém téhož dne Městský úřad v Krupce ověřil jejich podpisy, a následná kupní smlouva z 10. 11. 1993 o koupi sporných nemovitostí, ve které je uvedeno, že druhý žalovaný kupní cenu zaplatil výlučně z prostředků získaných darem od svých rodičů. Soud neshledal ve smyslu §39 a násl. ObčZ platného v době právního úkonu smlouvu z 10. 11. 1993 neplatnou, sporné nemovitosti se tedy nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle §143 ObčZ v tehdy platném znění, a proto následná kupní smlouva z 2. 12. 2002 je výlučně právním úkonem druhého žalovaného, ke kterému se souhlas žalobkyně jako manželky nepožadoval.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 18 Co 664/2006-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s námitkou žalobkyně, že dar rodičů druhého žalovaného byl fingovaný, protože žalobce chtěl nemovitosti v České republice za každou cenu koupit a ona nemohla smlouvu pro velkou vzdálenost podepsat, když vyšel z toho, že s prohlášením o darování z 5. 11. 1993 koresponduje i výpověď svědka J. T., otce druhého žalovaného, který logicky vysvětlil, že přes měnovou reformu mohl mít peníze doma v hotovosti. Soud prvního stupně provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu, aby mohl zjistit skutkový stav věci. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval za nadbytečné provést důkaz vyžádáním zprávy od orgánu sociálního zabezpečení o výši příjmů rodičů druhého žalovaného za jejich produktivní období, jakož i výslech matky druhého žalovaného, neboť tyto důkazy by nemohly do řízení přinést nové skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním, ač spočíval na nesprávném právním posouzení věci. V zamítavém rozhodnutí vyšel soud z toho, že na žalobkyni leží důkazní břemeno prokázat, že sporné nemovitosti, které byly nabyty za trvání jejího manželství s druhým žalovaným, náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní do společného jmění manželů). V tomto směru žalobkyně poukazuje na současnou právní úpravu, která stanoví presumpci společného jmění manželů, pokud není prokázán opak, a dovozuje, že i z úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle ObčZ ve znění do 31.7. 1998 lze tuto zásadu dovodit. Tento výklad je obecně užíván a pokud se soud prvního stupně i odvolací soud od něj odklonily, porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dále má žalobkyně za to, že soud měl po právní stránce věc posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku v současném znění, neboť bezpodílové spoluvlastnictví manželů se změnilo ve společné jmění manželů. Domnívá se, že nesprávné právní posouzení věci mělo za následek také nesprávné hodnocení důkazů, protože soud v rozporu se zákonem přesunul důkazní břemeno, že se jednalo o společné prostředky na žalobkyni a nepovažoval další jí navrhované důkazy pro objasnění věci za důležité. Žalobkyně je si vědoma, že v tomto dovolání nemůže uplatnit dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přesto v návaznosti na výše uvedené upozorňuje na tu skutečnost, že od samého počátku uváděla, že tvrzení o daru 500 000,- Kč je nepravdivé a k tomu také označila důkazy. Svědek J. T., otec druhého žalovaného uvedl, že se jedná o celoživotní úspory, které však neměl s manželkou nikdy uložené v bance. Tato tvrzení však žalobkyně v řízení vyvracela argumentem, že půl roku před „darem“ k 8. 2. 1993 byla provedena změna státní měny z československé koruny na českou a k tomu dni si občané mohli vyměnit peníze, ovšem v hotovosti podle zákonné úpravy a prováděcích předpisů pouze do výše 4 000,- Kč na osobu a o této skutečnosti byl proveden záznam v občanském průkaze. Peníze na účtu u banky se měnily automaticky. Z toho vyplývá, že rodiče druhého žalovaného nemohli mít dne 5. 11. 1993 v hotovosti doma částku 500 000,- Kč, neboť výměna takové částky v hotovosti nebyla možná. Rovněž dcera žalobkyně ve své svědecké výpovědi uvedla, že její prarodiče neměli nikdy dostatek peněz. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně velmi nedostatečně zdůvodnila, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Domnívá se, že dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není přípustné. Odkazuje na ustálenou judikaturu, která hovoří o tom, že o rozsudek, který má po právní stránce zásadní význam, se jedná tehdy, kdy vyřešení konkrétní otázky má v souladu s judikaturou i odbornou literaturou pro rozhodnutí ve věci samé určující význam (Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2001, s. 984), případně může přinést judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Podobné odůvodnění v dovolání žalobkyně chybí. Proto navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Převážná část dovolací argumentace je zaměřena na zpochybnění skutkového stavu, zjištěného soudy v nalézacím řízení. Dovolací soud je však těmito skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat; to si ostatně dovolatelka uvědomuje (viz s. 3 dovolání dole). Proto se těmito námitkami nemohl dovolací soud zabývat. Dovolatelka pak uvádí dvě přípustné námitky právní, naplňující formálně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; ani tyto námitky však nezakládají zásadní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka tvrdí, že soudy v nalézacím řízení „obrátily“ důkazní břemeno, když uvedly, že je na ní dokázat, že nemovitosti zakoupené žalovaným 2) za trvání manželství účastníků byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (BSM), později jejich společného jmění (SJM). Soud prvního stupně skutečně použil nesprávnou formulaci, když uvedl, že v dané věci na žalobkyni leží důkazní břemeno ohledně nabytí věci do SJM, příp. BSM. Tento názor je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle které platí: „Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3698 – stejné pravidlo platí i pro BSM). Ovšem soud prvního stupně neopřel své skutkové zjištění o to, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně nabytí věci, ale o zjištění, že nemovitosti žalovaný 2) „zakoupil z finančních prostředků, které dostal darem od svých rodičů“ . Odvolací soud pak uvedl: „Provedené důkazní řízení tedy umožňuje závěr, že sporné nemovitosti v roce 1993 zakupoval druhý žalovaný ze svých výlučných prostředků získaných darem od rodičůa“ . Příčinou neúspěchu žalobkyně ve sporu tak nebyl výše zmíněný nesprávný názor soudu prvního stupně na rozložení důkazního břemene (tento názor totiž soud prvního stupně posléze neaplikoval, z kontextu odůvodnění je zřejmé, že se jím sám neřídil), ale skutkové zjištění učiněné na základě hodnocení důkazů. Jinak řečeno, příčinou neúspěchu dovolatelky nebylo neunesení důkazního břemene, ale zjištění o původu prostředků na zakoupení nemovitostí.
Nelze souhlasit ani s tvrzením, že soudy nepřihlédly k transformaci BSM na SJM; o BSM se zmiňovaly proto, že nemovitosti žalovaný 2) zakoupil v době před novelou občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. Navíc právní otázky, na kterých je napadené rozhodnutí postaveno, jsou řešeny stejně pro SJM i BSM.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a ze skutečnosti, že dovolání bylo odmítnuto a žalovanému 2) vznikly náklady představované odměnou advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu