ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3750.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3750/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. H., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 252/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2007, č. j. 57 Co 589/2006-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného pozemku. Vlastnictví pozemku žalobce dovozuje v první řadě z titulu darovací smlouvy uzavřené 25. 9. 2001 s prarodiči. Dále žalobce tvrdí, že nabyl vlastnické právo k dotčenému pozemku vydržením. Žalobce v tomto směru započítává dobu „trvání oprávněné držby jeho právních předchůdců“. Tito právní předchůdci, prarodiče žalobce, údajně „pozemek užívali jako vlastní od 21. 8. 1958 do 25. 9. 200l“ a „jeho vlastnictví vydrželi již v srpnu 1968“.
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 9 C 252/2004-40, zamítl návrh, „aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 77/2 zapsané na LV 3062 pro obec a k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., a výměře (správně „o výměře“) 97 m2 a to té části, jak je červeně vyznačena na kopii katastrální mapy „po opravě“ ze dne 26. 9. 2000, vyhotovené Katastrálním úřadem pro M. k., katastrální pracoviště O., a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobce, jeho prarodiče J. a A. K., nabyli do vlastnictví kupní smlouvou, uzavřenou 21. srpna 1958 s československým státem – Okresním národním výborem v H., nemovitosti včetně pozemkových parcel č. 75 a č. 76 v tamním katastrálním území o výměře 280 m2 a 284 m2. V roce 1968, v souvislosti s revizí evidence nemovitostí byla výměra pozemku č. 76 zvětšena o 97 m2 a tento údaj byl zapsán do listu mapy 12/2. V březnu 1995 však vyšlo najevo, že J. K. užívá, navíc bez platné nájemní smlouvy, pozemek č. 77/2. Tamní katastrální úřad provedl 26. 9. 2000 opravu chyby v katastru nemovitostí a zapsal výměry pozemků č. 76 a č. 77/2 v hodnotách, v jakých byly evidovány před změnou provedenou v roce 1968. Žalobce se svými prarodiči uzavřel 25. 9. 2001 darovací smlouvu, na základě které do svého vlastnictví nabyl kromě dalšího pozemkové parcely č. 76 a č. 75 o výměrách 284 m2 resp. 280 m2. Ve výpisu z katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. 923 zapsán žalobce jako vlastník pozemku č. 75 o výměře 283 m2 a pozemku č. 76 o výměře 282 m2. Žalovaný je na listu vlastnictví č. 3062 uveden jako vlastník pozemkové parcely č. 77/2 o výměře 535 m2. S odkazem na §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože právní předchůdci žalobce s nemovitostmi zakoupenými v roce 1958 užívali i sporný pozemek, jeho vlastnictví pro absenci dobré víry, že jim pozemek patří, nevydrželi. V této souvislosti připomenul vyhotovení geometrického plánu o průběhu hranic pozemků před uzavřením kupní smlouvy v roce 1958, dále snahu právních předchůdců žalobce o odkoupení sporného pozemku, která nebyla úspěšná, či samu jeho výměru o nepřehlédnutelné ploše takřka jednoho aru. Při užívání sporného pozemku tedy nemohlo jít o oprávněnou držbu. Uzavřel, že sporný pozemek nebyl předmětem darovací smlouvy z roku 2001 uzavřené mezi žalobcem a jeho prarodiči, a žalobce tedy neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 57 Co 589/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil správné skutkové i právní závěry, na něž v podrobnostech odkázal. Odvolací soud dovodil, že darovací smlouvu žalobce uzavíral v době, kdy jeho prarodiče byli seznámeni se sdělením katastrálního úřadu z 25. 9. 2000, že sporný pozemek o výměře 97 m2 je součástí parcely č. 77/2 a nikoliv parcely č. 76, kterou převedli nikoliv ve výměře 381 m2, ale 284 m2. K otázce dobré víry odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98, 22 Cdo 1253/99, 22 Cdo 1398/2000 a 22 Cdo 1843/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam spočívající „v posouzení otázky, zda žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když jeho právní předchůdci neučinili předmětem darovací smlouvy část pozemku, kterou vydrželi, protože jako vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán žalovaný a žalobce se nyní domáhá určení vlastnického práva k tomuto pozemku, když své vlastnické právo odvozuje od vlastnického práva jeho právních předchůdců“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k předmětnému pozemku, neboť mu nesvědčí žádný nabývací titul, z něho by mohl své vlastnické právo odvozovat. Uvádí, že jeho prarodiče byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, držbu opírali o domnělý právní titul, protože pozemek nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy z 21. 8. 1958 jako součást nabytých pozemků a takto ho také užívali. Oněch 97 m2 tvoří jen jednu šestinu pozemků takto nabytých do vlastnictví, tedy výměru v daných podmínkách ztěží rozeznatelnou. Jestliže by jeho prarodiče učinili předmětem darovací smlouvy z 25. 9. 2001 i sporný pozemek jako část pozemku č. 77/2 o uvedené výměře, nikdy by nebyl povolen vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, jelikož jako vlastník této nemovitosti je v katastru zapsán žalovaný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovoláním napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí soudu shledává „bezvadným“, vycházejícím ze správně zjištěného skutkového stavu, který v podrobnostech analyzuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, resp. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 OSŘ.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. l písm. a/ OSŘ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ OSŘ) anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nelze z hlediska kritérií vytyčených v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovodit. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle ust. §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzované věci žalobce vymezuje otázku „zásadního právního významu“, zda „žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví“, za situace, kdy jeho právní předchůdci neučinili předmětem darovací smlouvy spornou pozemkovou částici, neboť jako vlastník byl v katastru zapsán žalovaný, a žalobce své vlastnické právo odvozuje od vlastnického práva jeho právních předchůdců, kteří vlastnické právo ke sporné pozemkové částici nabyli vydržením. Ohledně výměry sporné pozemkové částice pak žalobce polemizuje se závěry soudů obou stupňů a zdůrazňuje, že běží o „výměru ztěží rozeznatelnou“. Ačkoliv lze tuto otázku – v širších souvislostech – považovat za otázku právní, která byla pro posouzení dané věci určující, nejde o otázku zásadního právního významu, protože výklad této otázky se v judikatuře dovolacího soudu již ustálil.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že žalobce nabyl darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 25. 9. 2001 vlastnické právo k nemovitostem – domu č. p. 151, parcele číslo 76 zastavěné ploše o výměře 282 m2 s budovou č. p. 151 a zahradě parcelního čísla 75 o výměře 283 m2, zapsaným na listu vlastnictví 923 pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O. Převodci nemovitostí byli manželé J. a A. K., kteří nabyli vlastnictví k označeným nemovitostem koupí od československého státu dne 21. srpna 1958. Parcela číslo 76 „zastavěná plocha“ v celkové výměře 282 m2 nebyla v době uzavření kupní smlouvy v roce 1958 ve skutečnosti zcela obestavěna, ale – jak je z textu smlouvy výslovně zřejmé – zahrnovala také 125 m2 neobestavěné plochy, konkrétně pak dvůr. Soudy obou stupňů vzaly současně za prokázáno, že manželé J. a A. K. se chopili v roce 1958 držby 97 m2 pozemkové částice přilehlé k parcele číslo 76 zastavěné ploše, konkrétně pak částice parcely parcelního čísla 77/2 ve vlastnictví československého státu (od 24. 5. 1991 ve vlastnictví M. H. na základě zákona č. 172/1991 Sb.)
Podle §132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu jako vlastník věci. Oprávněným držitelem, jehož držba mohla vyústit ve vydržení, byl tedy pouze ten, kdo s věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. O pochybnost, zda je držba oprávněná, jde v případě, že je nejisté, zda byl držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000).
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. l ObčZ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001 publikovaného pod č. C 1306 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, se podává, že oprávněným držitelem je ten, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.
Z uvedeného vyplývá, že jednou z podmínek vydržení byla oprávněná držba věci ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo tak může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačovala (k tomu srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428).
K předpokladům vzniku držby věci ve smyslu §129 odst. 1 ObčZ, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., který stanoví, že držitelem věci je ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní a obdobně rovněž ve smyslu §132a ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., před novelou č. 509/1991 Sb., podle kterého kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu jako vlastník věci, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném pod R 4/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V dané věci připadalo do úvahy, aby žalobce opřel své vlastnické právo ke sporné pozemkové částici buď a) o darovací smlouvu uzavřenou dne 25. září 2001 s prarodiči, nebo b) o vlastní oprávněnou držbu sporného pozemku , která posléze vedla k vydržení. Soudy obou stupňů však ve věci neučinily skutkové zjištění, že by pozemek parcelního čísla 77/2 o výměře 97 m2 zapsaného na LV 3062 pro obec a k. ú. H. byl v darovací smlouvě obsažen a proto žalobce takto nabýt vlastnické právo nemohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2005 sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, Sou R NS č. C 3719). V řízení pak soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění (jímž je dovolací soud v řízení vázán), že prarodiče žalobce byli nejpozději v roce 1995 informováni, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví a nemohli tak být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i tohoto pozemku. Proto nepřipadalo do úvahy, aby si žalobce pro účely vydržení mohl započíst vydržecí dobu toho právního předchůdce, od kterého (jak tvrdí) nabyl držbu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z tohoto pohledu tedy nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací námitky tak nejsou bez dalšího způsobilé založit přípustnost dovolání žalobce.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady žalovanému, který není zastoupen advokátem, však v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu