ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.946.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 946/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. K., a b) H. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) A. G.R., s. r. o., a 2) S., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1361/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č. j. 21 Co 392/2003-213 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení částku 2 650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. 4. 2000, č. j. 8 C 1361/99-66, zamítl návrh na vydání předběžného opatření a zamítl také žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 5864 pro katastrální území a obec K. ve výroku dále specifikovaných není žalovaná 2), nýbrž že jím je žalovaná 1), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli 11. 11. 1993 se žalovanou 1) kupní smlouvu (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 15. 11. 1993), kterou jí prodali hotel H. č. p. 137 na st. parc. č. 348 a st. parc. č. 348 v k. ú. O. za kupní cenu 8 000 000,- Kč, kterou se žalovaná 1) zavázala zaplatit částkou 4 000 000,- Kč do dvou měsíců ode dne uzavření smlouvy, 2 000 000,- Kč do šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy a 2 000 000,- Kč do deseti měsíců ode dne uzavření smlouvy. Žalovaná 1) převedla tyto nemovitosti smlouvou z 25. 4. 1994 na P. z. ú., a. s. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 29. 5. 1996, č. j. 6 C 121/94-116, bylo k jiné žalobě žalobců směřující proti žalované 1) a P. z. ú., a. s., v likvidaci, určeno, že předmětná kupní smlouva z 25. 4. 1994 je neplatná, že žalobci jsou spoluvlastníky uvedených nemovitostí v k. ú. O., každý z ideální poloviny, a žaloba „o neúčinnost smlouvy z 25. 4. 1994“ uzavřené mezi žalovanou 1) a P. z. ú., a. s., byla zamítnuta. K odvolání P. z. ú., a. s., v likvidaci, byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou v napadené části změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 4. 1997, č. j. 20 Co 391/96-143, tak, že žaloba na určení neplatnosti uvedené smlouvy z 25. 4. 1994 a na určení spoluvlastnického práva žalobců k nemovitostem v k. ú. O., byla zamítnuta.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 9. 1997, č. j. 27 C 182/95-56, který nabyl právní moci 17. 2. 1998, bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila každému ze žalobců 3 000 000,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku z titulu dlužné kupní ceny sjednané kupní smlouvou z 11. 11. 1993. Platebním rozkazem téhož soudu z 11. 8. 1998, č. j. 24 C 98/98-29, bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila každému ze žalobců 1 000 000,- Kč s příslušenstvím. Přisouzené dlužné částky žalovaná 1) dosud žalobcům nezaplatila, žalovaná 1) není solventní a žalobci je hodlají vymoci cestou soudního výkonu rozhodnutí, a to nařízením prodeje nemovitostí zapsaných na LV č. 5864 pro k. ú. a obec K. (dále jen „nemovitosti“).
Tyto nemovitosti podle kupní smlouvy uzavřené 24. 11. 1993 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž dni) prodalo D. S., obuvnické družstvo v likvidaci se sídlem v K. (dále jen „D. S.“), P. T. za kupní cenu 30 000 000,- Kč. P. T. uzavřel se žalovanou 1) kupní smlouvu 3. 12. 1993 (s účinky vkladu k témuž dni), podle které prodal nemovitosti žalované 1) rovněž za kupní cenu 30 000 000,- Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně z 23. 9. 1994, sp. zn. 8 C 729/94-19, který nabyl právní moci dne 20. 10. 1994, bylo k žalobě D. S. proti P. T. rozhodnuto, že kupní smlouva, uzavřená mezi těmito účastníky 24. 11. 1993, se od počátku ruší a vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem této smlouvy, je D. S. V této kupní smlouvě si účastníci dohodli právo prodávajícího odstoupit od smlouvy pro případ nezaplacení kupní ceny ve sjednaných splátkách a D. S. také 25. 3. 1994 od kupní smlouvy odstoupilo, neboť P. T. zaplatil na kupní cenu jen 3 000 000,- Kč. Dále bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 23. 9. 1994, č. j. 8 C 571/94-21, který nabyl právní moci 26. 10. 1994, k žalobě D. S. proti žalované 1) rozhodnuto, že kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a žalovanou 1), je vůči tomuto žalobci neúčinná. Dne 15. 2. 1995 uzavřelo D. S. se žalovanou 1) dohodu o narovnání, ve které se konstatuje, že pravomocnými rozsudky byly zrušeny, resp. staly se neúčinnými, kupní smlouvy z 24. 11. 1993 a 3. 12. 1993 a D. S. „je na jejich základě vlastníkem jako původní vlastník“. Dále smluvní strany uvedly, že „považují svá práva a povinnosti z kupních smluv za narovnané a že žádná ze stran nemá nárok domáhat se jakýchkoliv dalších plnění vůči straně druhé.“ D. S. uzavřelo 18. 5. 1995 jako prodávající se žalovanou 2) jako kupujícím kupní smlouvu, podle které družstvo prodalo nemovitosti za kupní cenu 22 000 000,- Kč žalované 2), a ta je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) už proto, že pokud by bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je žalovaná 1), znamenalo by to, že jím není žalovaná 2). Dále soud prvního stupně uvedl, že není pochyb o tom, že v případě určení, že žalovaná 1) je vlastníkem nemovitostí, zlepšilo by se právní postavení žalobců, kteří by mohli uspokojit svoji pohledávku vůči této žalované z tohoto majetku. Naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva žalované 1) k nemovitostem tedy shledal, ale dovodil, že žalovaná 1) není nositelkou hmotného - vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Podle soudu prvního stupně v době, kdy žalovaná 2) uzavírala kupní smlouvu ohledně nemovitostí s D. S., bylo toto družstvo jejich vlastníkem. Žalovaná 2) tak nabyla vlastnické právo jako kupující, který vycházel z údajů v katastru nemovitostí a pravomocného rozsudku sp. zn. 8 C 729/94.
K odvolání žalobců, kteří napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 12. 2000, č. j. 21 Co 510/2000-108, ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21 Co 510/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právní zájmu na žalovaném negativním určení. I když odvolací soud připustil, že v případě určení vlastnického práva žalované 1) k nemovitostem by se zlepšila vymahatelnost přisouzených pohledávek žalobců vůči žalované 1), uvedl, že „vymahatelnost těchto pohledávek by se projevila toliko v majetkové sféře žalobců, když jejich právní postavení by zůstalo nedotčeno.“ Poukázal na to, že vůči žalované 2) žalobci žádné pohledávky nemají a že mezi nimi tak není žádný právní vztah, který by se při svém vzniku promítl do právních poměrů žalobců, tedy ani vztah neurčitý, nejasný. Dodal, že „nejde ani o případ, kdy by žaloba na určení byla právním prostředkem nejúčinněji vystihujícím obsah a povahu právního vztahu mezi účastníky a že žaloba na určení nemůže plnit funkci zajištění pohledávky.“ Odvolací soud uzavřel, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 1) k nemovitostem a ani věcnou legitimaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem z 29. 7. 2003, č. j. 22 Cdo 1180/2003-149, odmítl jako nepřípustné dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 2) není vlastnicí nemovitostí, neboť závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na negativním určení vlastnického práva odpovídal judikatuře dovolacího soudu. Dále Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastnicí nemovitostí, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí a která nechce být zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. To za předpokladu, že uspokojení vymahatelných pohledávek nemůže dosáhnout jiným procesním prostředkem - odpůrčí žalobou podle §42a občanského zákoníku. Otázkou, zda žalovaná 1) učinila ve vztahu k žalobcům (platný) právní úkon, kterým by zkrátila uspokojení vymahatelných pohledávek žalobců, se odvolací soud nezabýval.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl znovu rozsudkem z 8. září 2004, č. j. 21 Co 392/2003-213, tak, že potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně z 18. dubna 2000, č. j. 8 C 1361/99-66, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastnicí předmětných nemovitostí. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo D. S. k nemovitostem se od počátku obnovilo tím, že družstvo dopisem z 25. 3. 1994 odstoupilo od kupní smlouvy z 24. 11. 1993, kterou prodalo nemovitosti P. T. Ve vztazích mezi účastníky této smlouvy nastal stav, jakoby k uzavření kupní smlouvy vůbec nedošlo. Na tom nic nemohlo změnit ani to, že P. T. ještě před odstoupením D. S. od kupní smlouvy, nemovitosti prodal žalované 1) kupní smlouvou z 3. 12. 1993. Obnovení vlastnického práva D. S. k nemovitostem bylo také konstatováno v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 729/94. Odvolací soud dále uvedl, že si je vědom nejednotnosti judikatury ohledně právních účinků odstoupení od smlouvy v případě, že v době od uzavření kupní smlouvy do odstoupení od smlouvy nabyvatel převedl předmět smlouvy na třetí osobu. Podle odvolacího soudu však není tato otázka pro posouzení vlastnického práva žalované 1) k nemovitostem významná, neboť 15. 2. 1995 uzavřeli žalovaná 1) a D. S. dohodu o narovnání podle §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“). Dohodou narovnali mezi sebou sporná práva z kupní smlouvy z 24. 11. 1993, uzavřené mezi D. S. a P. T., z odstoupení D. S. od této smlouvy z 25. 3. 1994 a z kupní smlouvy z 3. 12. 1993, uzavřené mezi P. T. a žalovanou 1). Účelem narovnání je odstranění pochybností v právních vztazích tím, že se původní závazek ruší a nahrazuje se závazkem novým. Dohoda o narovnání měla vyjasnit právní vztahy mezi D. S. a žalovanoum 1) tak, aby každý z nich získal jistotu o vlastnickém právu k nemovitostem. Odvolací soud neshledal žádnou vadu, která by způsobila absolutní neplatnost této dohody, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Dohoda nebyla ani právním úkonem, kterým žalovaná 1) zkrátila uspokojení pohledávek žalobců. To žalobci ani netvrdili. Žalovaná 1) proto není vlastnicí předmětných nemovitostí a otázku dobré víry žalované 2) při uzavření kupní smlouvy s D. S. 18. 5. 1995 nebylo třeba řešit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z toho, že jde o rozhodnutí zásadního významu, a odůvodňují je nesprávným právním posouzením věci. Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se vlastnické právo D. S. k nemovitostem obnovilo odstoupením tohoto družstva 25. 3. 1994 od kupní smlouvy, uzavřené 24. 11. 1993 s P. T., neboť ke dni odstoupení od smlouvy byla vlastnicí nemovitostí již žalovaná 1), která je nabyla v dobré víře. Nesprávně odvolací soud hodnotí také dohodu o narovnání, uzavřenou 15. 2. 1995 mezi D. S. a žalovanou 1). Jak plyne z obsahu dohody, nemohlo jít o narovnání sporného vlastnického práva, neboť mezi jejími účastníky žádná sporná práva neexistovala. V dohodě je konstatováno, že žalovaná 1) složila na účet D. S. splátku kupní ceny 3 000 000,- Kč, ale žalovaná 1) od družstva nic nekupovala a žádnou zálohu nesložila. Odvolací soud sice uvádí, že žalovaná 1) vlastnické právo D. S. k nemovitostem v dohodě o narovnání uznala, ale nic takového v ní uvedeno není. Dohoda, že žádná strana se nebude domáhat jakýchkoliv plnění, není uznáním vlastnického práva, resp. vzdáním se práva, neboť vlastnické právo není plněním. Žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky „jak dalece je nutno poskytovat ochranu pravomocnému nezákonnému rozhodnutí“, a právní význam má v konkrétním případě i „porovnání souladu ustanovení §159/2 o. s. ř. s čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.“ Poukazují na to, že žalované 1) prodali kupní smlouvou z 11. 11. 1993 nemovitosti v k. ú. O., kupní cenu 8 000 000,- Kč jim žalovaná 1) nezaplatila a nemovitosti prodala. Žalovaná 1) však nabyla kupní smlouvou uzavřenou 3. 12. 1993 s P. T. nemovitosti v k. ú. K., které P. T. koupil 3. 11. 1993 od D. S. I když se D. S. proti žalované 1) domohlo rozsudku, že kupní smlouva z 3. 12. 1993 je proti družstvu neúčinná, jde o rozsudek, kterým byl porušen zákon. D. totiž nemělo vůči žalované 1) žádný exekuční titul. Kromě toho účelem odporovatelnosti je umožnit věřiteli, aby uspokojil svoji vykonatelnou pohledávku vůči dlužníkovi z majetku dlužníka, ale platnost úkonu, kterému bylo odporováno, ve vztahu k třetím osobám zůstává zachována. Pokud se následně D. S. domohlo ještě vůči P. T. rozsudku, že se ruší kupní smlouva mezi nimi uzavřená z 24. 11. 1993, a vlastníkem nemovitostí je D. S., a to na základě odstoupení od kupní smlouvy s D. S. z 25. 3. 1994, pak z toho plyne jen to, že žalovaná 1) byla v uvedeném řízení zbavena vlastnického práva k nemovitostem, ačkoliv nebyla jeho účastníkem. Kupní smlouva, kterou D. S. v roce 1995 prodalo nemovitosti žalované 2), je úkonem absolutně neplatným, neboť družstvo nebylo vlastníkem nemovitostí a nemohlo převést více práv, než mělo. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc byla soudu prvního stupně v rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání v prvé řadě namítla, že dovolání není přípustné, neboť žalobci nenavrhli připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. Pokud tak učinili při jednání odvolacího soudu 6. 12. 2000, odvolací soud téhož dne o odvolání rozsudkem rozhodl, na základě dovolání byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a „nyní jde o jiné řízení a o návrh na připuštění dovolání proti jinému rozsudku.“ Dovolání je rovněž nepřípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Pokud by se dovolací soud věcí zabýval, žalovaná 2) poukazuje na to, že rozsudkem soudu prvního stupně z 23. 9. 1994 bylo mezi žalovanou 1) a D. S. s účinky podle §159a odst. l OSŘ (od 1. 1. 2003 podle §159 odst. 2 OSŘ) rozhodnuto o neúčinnosti kupní smlouvy z 24. 11. 1993. I když šlo jen „o relativní neplatnost“ mezi uvedenými účastníky, pak dalším pravomocným rozhodnutím soudu bylo rozhodnuto o zrušení smlouvy mezi D. S. a P. T., takže pokud by mělo být nyní žalobě vyhověno, bylo by to v rozporu s uvedeným rozhodnutím. Dále žalovaná 2) nesouhlasí s tím, že žalobci mají na žalovaném určení naléhavý právní zájem. Jde o nepřípustný zásah do vlastnického práva žalované 2), který se neopírá o právo hmotné, které upravuje jen právo odpůrčí. Žalovaná 2) není subjektem, který nabyl vlastnické právo k nemovitostem právním úkonem, kterému by mohli žalobci odporovat (nález III. ÚS 17/95). Žaloba zasahuje bez právního důvodu do vlastnického práva žalované 2) a je v rozporu s dobrými mravy. Pokud byla žalobcům způsobena újma, pak ji přenášejí na žalovanou jako nezúčastněnou osobu. Vlastnické právo žalované 1) k nemovitostem nikdy platně nevzniklo, jak plyne ze pravomocně skončených soudních řízení. Žalovaná 2) odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 725/99 a dovozuje, že pro daný případ je použitelný v tom smyslu, že vlastnické právo žalované 1) již nelze obnovit. Dále odkazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1186/98, který zdůrazňuje nabytí vlastnického práva v dobré víře, a na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, které přiznává pro případ odstoupení od smlouvy rozvazující účinky vlastnictví nabyvatele věci v dobré víře. Rozdílnost názorů Nejvyššího soudu je podle žalované 2) nepodstatná, neboť při aplikaci kteréhokoliv z názorů nemůže žaloba obstát. Žalovaná 2) dále zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, který zdůrazňuje, že odstoupení od smlouvy nemůže mít vliv na postavení třetích osob. V doplněném vyjádření žalovaná 2) ještě poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu z 19. 4. 2005, Cpjn 201/2005, ze kterého vyplývá, že pokud v důsledku odstoupení od smlouvy prodávajícím odpadl kupujícímu titul jeho vlastnictví k převáděné nemovitosti, je neudržitelné i vlastnictví nabyvatele, na kterého kupující vlastnictví v mezidobí převedl. Také Ústavní soud se přiklání k názoru, že ochrana dobré víry není takové intenzity, aby mohla pravému vlastníkovi uplatňovat své absolutní právo. Žalovaná 2) uzavírá, že v daném případě žalobci neuplatňují vůči žalované 2) vlastnické právo k nemovitostem, ale jde jim o ochranu jejich pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud zdůraznily, že je obtížně porovnání intenzity vlastnického práva původního oproti nově, byť jinak řádnou smlouvou, nabytému vlastnickému právu, a Ústavní soud nevyloučil ani možnost nabytí tohoto práva od nevlastníka (II. ÚS 77/2000). Žalovaná 2) konečně vyslovuje přesvědčení, že převody vlastnictví k nemovitostem včetně převodu na žalovanou 1) byly simulovanými právními úkony, tedy absolutně neplatné. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy deset, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že včasné dovolání bylo podáno řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, a dále se zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v řízení nedošlo k vadám podle §237 odst. 1 OSŘ, zakládajícím přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, připadala, vzhledem k tomu, že šlo o potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, v úvahu jen přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ (přípustnost podle §239 odst. 1 OSŘ není dána, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku dovolání nepřipustil).
Podle §239 odst. 2 OSŘ platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobci vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhli, a to při jednání odvolacího soudu 6. 12. 2000. Odvolací soud pak rozhodl rozsudkem z 6. 12. 2000, č. j. 21 Co 510/2000-108, ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21 Co 510/2000-140, a Nejvyšší soud rozsudkem z 29. 7. 2003, č. j. 22 Cdo 1180/2003-149, rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem žalované 1), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo odstraněno, vztahuje se návrh na připuštění dovolání z 6. 12. 2000 i na rozsudek odvolacího soudu vyhlášený 8. 12. 2004.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
K účinkům odstoupení prodávajícím od kupní smlouvy, k němuž došlo poté, co kupující již nemovitosti prodal dalšímu nabyvateli, uvedl Ústavní soud v nálezu pléna z 16. 10. 2007, publikovaném pod č. 307/2007 Sb., že „odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv“.
K této otázce odstoupení od kupní smlouvy z důvodu uvedeného v §517 odst. 1 ObčZ Nejvyšší soud dále v rozsudku z 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, uvedl, že „nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanovením §48 odst. 2 obč. zák., a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2, ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1.“
V první řadě jde o posouzení, zda se vlastnické právo D. S. ke sporným nemovitostem mohlo obnovit poté, co tyto nemovitosti převedl P. T., který je dříve od tohoto družstva koupil, na žalovanou 1). Dovolací soud vychází z toho, že na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby nemohou mít pozdější právní jednání mezi jeho předchůdci vliv; tudíž pouhé odstoupení od smlouvy mezi D. S. a P. T. by nemohlo mít na mezitím nabyté vlastnické právo žalované 1) vliv. Nelze však přehlédnout rozsudek soudu prvního stupně z 23. 9. 1994, č. j. 8 C 571/94-21, kterým bylo vysloveno, že kupní smlouva uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a žalovanou 1) je vůči D. S. neúčinná, a dohodu o narovnání (§585 ObčZ) uzavřenou 15. 2. 1995 mezi zmíněným družstvem a žalovanou 1), ve které se strany dohodly, že vlastníkem nemovitostí je družstvo. Za této situace nelze nadále dovozovat, že by šlo o zbavení vlastnického práva na základě úkonů jiných osob než vlastníka a že žalovaná 1) je nadále vlastnicí sporných nemovitostí.
Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím zásadního právního významu a dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalovaným podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ přísluší vůči žalobcům náhrada nákladů dovolacího řízení. Žalované 1) náklady nevznikly. Náklady žalované 2) jsou dány odměnou jejího zástupce - advokáta 2 500,- Kč podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl č. 617/2004 Sb., a náhradou hotových výdajů 2x 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č.177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 618/2004 Sb., celkem částkou 2 650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaná 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu