ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1250.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1250/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. b. d. O., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 248/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č. j. 28 Co 477/2006-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce, který v prostorách žalovaného provozoval na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor prodejnu tabáku, se domáhal náhrady škody v celkové výši 197.017,- Kč, sestávající z nákladů vynaložených na stavební úpravy provedené v nebytových prostorách, hodnoty vybavení prodejny a ušlého zisku (po odečtení částky odpovídají vrácenému nájemnému), která mu měla vzniknout tím, že v důsledku havárie topného kanálu pod podlahou nebytových prostor musel prodejnu vyklidit a nemohl ji dále užívat.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 19 C 248/2003-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč, a co do zbývající částky 167.017,- Kč žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce jako nájemce uzavřel dne 2. 11. 2000 se žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě. Dne 17. 8. 2001 došlo k havárii topného kanálu, v jejímž důsledku musely být nebytové prostory bezodkladně vyklizeny. Vnitřní a zabezpečovací zařízení prodejny bylo uskladněno žalovaným, jelikož si je žalobce neodvezl. Nájemní vztah skončil dohodou ke dni 31. 7. 2002 s tím, že zaplacené nájemné za dobu, kdy žalobce nemohl nebytové prostory užívat, mu bylo vráceno. Žalovaný svou odpovědnost za škodu vzniklou žalobci uznal, nesouhlasil však s její výší, jak byla žalobcem tvrzena. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal žalovaného odpovědným za škodu podle §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť porušil povinnost pronajímatele udržovat nebytový prostor ve stavu způsobilém ke smluvenému nebo obvyklému užívání stanovenou v §5 zákona č. 116/1990 Sb. Následně dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda pouze na zařízení prodejny – pultech a regálech, neboť byly zhotoveny podle konkrétních podmínek dané provozovny a nemohou být použity v jiných prostorách, a v tomto rozsahu shledal jeho nárok důvodným. Při posouzení oprávněnosti zbývající části uplatněného nároku dospěl soud k závěru, že se v řízení nepodařil prokázat skutečný rozsah provedených stavebních úprav, jež žalobce v souladu s nájemní smlouvou prováděl na vlastní náklady, a proto není možné určit, zda, popř. v jakém rozsahu, utrpěl žalobce újmu stran provedené rekonstrukce prodejny. Co se týče uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku, není dle znaleckého posudku soudem stanoveného znalce možné jednoznačně určit jeho výši. Soud vyloučil postup podle ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uzavřel, že v řízení nebyl prokázán vznik škody ve formě ušlého zisku. Stejně tak žalobci nevznikla škoda na zabezpečovacím zařízení, neboť toto zařízení je i po demontáži zcela funkční a může být použito jinde.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, č. j. 28 Co 477/2006-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 167.017,- Kč, a v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu k České republice, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud na základě listinných důkazů provedených před soudem prvního stupně, jež jsou obsahem spisu, dospěl k závěru, že žalobci tím, že musel urychleně a neočekávaně vyklidit svou prodejnu umístěnou v nebytových prostorách žalovaného, vznikla škoda, avšak příčinou jejího vzniku není nedodržení povinnosti stanovené v §5 zákona č. 116/1990 Sb. ze strany žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že topný kanál, následkem jehož havárie musel žalobce nebytové prostory vyklidit, je vlastnictvím společnosti T., s.r.o. Žalovaný tak neměl povinnost udržovat toto zařízení nacházející se pod jeho objektem, nemohl mít ani povědomí o jeho havarijním stavu, tudíž nemohl nikterak předejít vzniku škody na věcech žalobce. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, nijak nezavinil vznik škody a mezi jeho jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatel v otázce, jakého charakteru je odpovědnost pronajímatele za škodu vzniklou nájemci v důsledku toho, že nájemce nemůže ze stavebně technických důvodů řádně užívat předmět nájmu ke smluvenému účelu, jedná-li se o nájemní vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty související s jejich podnikatelskou činností. Dovolatel v této souvislosti s odkazem na ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku uvádí, že ačkoliv je smlouva o nájmu nebytových prostor smluvním typem občanskoprávním, na závazky z titulu náhrady škody je nutné aplikovat ustanovení §373 a násl. obch. zák., nikoliv ustanovení §420 a násl. obč. zák. Podle dovolatele porušil žalovaný jako pronajímatel nebytových prostor svou povinnost zajišťovat nájemci nerušené užívání těchto prostor tím, že stavebně technický stav stavby, v níž se nebytové prostory nacházejí, takové užívání neumožňoval. Ve smyslu ustanovení §373 a násl. obch. zák. by se žalovaný mohl odpovědnosti za škodu zprostit, jen jestliže by prokázal existenci okolností vylučujících odpovědnost. Žalovaný však existenci takových okolností netvrdil, naopak svou odpovědnost za škodu uznal, proto je dle dovolatele právně irelevantní, zda žalovaný mohl havarijnímu stavu předejít, či nikoliv. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že samotná havárie topného kanálu nemohla nijak omezit jeho činnost, tedy provozování prodejny tabáku v prostorách žalovaného. Důsledky této havárie se však „přenesly“ do objektu, jehož vlastníkem je žalovaný, a změnily jeho stavebně technický stav natolik, že dovolatel nemohl dále užívat pronajaté nebytové prostory. Otázkou zásadního právního významu je dle dovolatele také to, zda odpovědnost žalovaného za škodu může být založena jeho prohlášením, že svou odpovědnost uznává. Žalovaný totiž svou odpovědnost za škodu vzniklou žalobci v souvislosti s opravou topného kanálu umístěného pod podlahou předmětných nebytových prostor uznal v přípisu ze dne 7. 9. 2001, který je založen ve spisu. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí „překvapivě“ zvrátilo podstatu sporu, čímž byla patrně porušena zásada dvouinstančnosti řízení. Odvolací soud se pro odlišné právní posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu nezabýval námitkami obsaženými v odvolání žalobce, neboť se v duchu rozhodnutí soudu prvního stupně týkaly zejména výše způsobené škody. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř..); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odpovědnost za škodu byla posuzována podle ustanovení §420 obč. zák., ačkoli v dané věci měla být s ohledem na charakter vztahu mezi účastníky aplikována příslušná ustanovení obchodního zákoníku. Takto formulovaná otázka však nesplňuje shora specifikované předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že ze strany žalovaného nebyla v souvislosti s újmou vzniklou žalobci porušena žádná právní povinnost. Základním předpokladem obecné odpovědnosti fyzických a právnických osob za škodu v celé soukromoprávní oblasti je porušení právní povinnosti. Ustanovení §373 obch. zák. váže vznik povinnosti k náhradě škody na porušení povinnosti ze závazkového vztahu, stejně jako je obecná odpovědnost za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. podmíněna porušením právní povinnosti.
Nedošlo-li v posuzovaném případě ve vztahu mezi účastníky k porušení právní povinnosti, nebyla splněna základní podmínka pro vznik odpovědnostního vztahu, a proto zde úvaha o tom, podle kterého právního předpisu by měla být případná odpovědnost za škodu posuzována, postrádá právní relevanci.
Atributy zásadního právního významu nejsou naplněny ani v dovolatelem předestřené otázce, zda mohla být odpovědnost žalovaného za škodu založena jeho jednostranným prohlášením, že svou odpovědnost za škodu uznává. Jak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. vzniká – při splnění podmínek stanovených v zákoně – mimosmluvně. Totéž platí i pro obchodněprávní úpravu odpovědnosti za škodu, která je ve vztahu k úpravě odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku úpravou zvláštní. Jednostranné prohlášení jedné ze stran závazkového právního vztahu není z hlediska vzniku povinnosti k náhradě škody relevantní.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu rovněž porušení zásady dvouinstančnosti řízení. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je však dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, jen je-li dovolání přípustné; uvedené vady samy o sobě však, i kdyby jimi řízení bylo skutečně postiženo, přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolací soud pouze pro úplnost uvádí, že k porušení zásady dvouinstačnosti řízení by mohlo dojít, kdyby odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny podmínky pro tento postup. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Odvolací soud by porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, pokud by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni. Jestliže však odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vycházel a na stejném skutkovém základě dospěl k odlišnému právnímu názoru, nelze jeho rozhodnutí označit za „překvapivé“.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu