ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1702.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1702/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce A., družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o zaplacení 817.020,- Kč s příslušenstvím, vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 170/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 13 Co 220/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č.j. 13 Co 220/2006-139, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2006, č.j. 13 C 170/2005-110, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 817.020,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. 6. 1992 uzavřel právní předchůdce žalobce M. k. B., d., s F. n. m. kupní smlouvu, jejímž předmětem byla část majetku privatizované T. B., s.p.; tím na právního předchůdce žalobce přešel závazek státního podniku uhradit daňový nedoplatek ve výši 801.000,- Kč. F. ú. B. (dále jen „správce daně“) dne 10. 4. 1996 bezúspěšně vyzval právního předchůdce žalobce k uhrazení tohoto nedoplatku. Následně na základě exekučního příkazu správce daně ze dne 25. 9. 1997, č.j. 90969/97/290/940/0636 (dále jen „exekuční příkaz“), byla z bankovního účtu M. k. B., družstvo, odepsána částka 817.020,- Kč ve prospěch účtu správce daně; částku 16.020,- Kč tvořily náklady daňové exekuce. Námitkám právního předchůdce žalobce proti exekučnímu příkazu správce daně nevyhověl. Žalobou podanou dne 8. 12. 1999 se právní předchůdce žalobce domáhal vůči F. ú. B. a F. ř. v B. zaplacení z účtu odepsané částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Městský soud v Brně řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu financí, které věc dosud nevyřídilo ani se jí nezabývalo. Odvolací soud převzal tato skutková zjištění a dospěl k týmž právním závěrům jako soud prvostupňový. Předně se zabýval důvodností žalovanou vznesené námitky promlčení uplatněného nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem správce daně, v jehož důsledku byla právnímu předchůdci žalobce neoprávněně sražena z účtu žalovaná částka. Tvrzená škoda vznikla dne 22. 1. 1998, kdy byla sporná částka z bankovního účtu odepsána a právní předchůdce žalobce se o škodě dozvěděl 20. 2. 1998, kdy mu byl doručen výpis bankovního účtu, z něhož byla předmětná částka sražena. Byl-li nárok na náhradu škody žalobou u soudu uplatněn až dne 5. 2. 2002, stalo se tak po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby stanovené v §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném do 14. 5. 1998 (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“), a je tedy promlčen. Uplatněním práva u soudu ve smyslu §112 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který na tuto věc dopadá (§20 zákona č. 58/1969 Sb.), totiž dochází ke stavení běhu promlčecí doby jen ve vztahu k nároku, pro nějž se řízení vede, a ve vztahu k osobě, vůči níž se vede. Po dobu řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 17 C 263/99 (tj. od 9. 12. 1999 do 26. 1. 2001) promlčecí doba ohledně sporného nároku běžela; jednalo se sice o „stejný nárok“, avšak byl uplatněn vůči odlišným subjektům (tj. F. ú. B. a F. ř. v B.) než v této věci. Ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít už z toho důvodu, že uvedené řízení trpělo neodstranitelným nedostatkem jeho podmínek, jelikož označení žalovaní neměli způsobilost být jeho účastníky a postrádali i způsobilost procesní. Podání právního předchůdce žalobce ze dne 19. 10. 1999 adresované F. ú. B. vyjadřovalo požadavek na zvážení zrušení nařízené daňové exekuce; nejednalo se o žádost o vrácení přeplatku daně podle §64 zákona č. 337/1992 Sb. Navíc povinnost zaplatit doměrek daně privatizované T. B., s.p., přešla na právního předchůdce žalobce zákonnou cessí podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., a tudíž ke vzniku daňového přeplatku vůbec nedošlo. Námitka promlčení vznesená žalovanou nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalobce již v době podání žaloby k Městskému soudu v Brně ve věci sp. zn. 17 C 263/99 mohl řádně uplatnit nárok, který je předmětem tohoto sporu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost (byť ne výslovně) opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b] o.s.ř.]; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že uplatňuje taktéž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl žalobcem předložené důkazy a nesprávně vyhodnotil tvrzení a důkazy navržené žalovanou. Předně pochybil, když se nezabýval tvrzením žalobce, že exekuční příkaz je „správním paaktem“, tj. aktem nicotným (nulitním), nezpůsobilým vyvolat „veřejnoprávní“ účinky; tímto postupem zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud navíc „v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou … akceptuje obligační způsob přenosu daňové povinnosti“; daňová povinnost však „cestou práva soukromého“ nemohla na právního předchůdce žalobce přejít. Žalobci vznikl daňový přeplatek, o jehož vrácení požádal správce daně dne 21. 5. 2002 ve svém „Stanovisku k soudem postoupených vyjádření žalovaného 1 až 3“, tedy za trvání šestileté promlčecí lhůty, jež počala běžet dnem, kdy tento přeplatek vznikl. Od okamžiku, kdy požádal o jeho vrácení (a správce daně byl k jeho žádosti nečinný), počala žalobci běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem správce daně. Je již nerozhodné, zda za žádost o vrácení přeplatku bude považován přípis žalobce ze dne 19. 10. 1999 či jeho stanovisko ze dne 21. 5. 2002; nárok na náhradu škody byl uplatněn dne 5. 2. 2002, tedy „ve lhůtě“. Dovolatel proto považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba uplynula dne 22. 1. 2001 a jeho nárok na náhradu škody je již promlčen. Zásadní význam napadeného rozsudku spatřuje i v tom, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho tvrzením, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. „Neprojednání vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy“ dovolatel pokládá za porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článků 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby dovolací soud shledal dovolání přípustným a zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém vyjádření podrobně analyzuje právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku odvolacím soudem. Zdůrazňuje, že uplatní-li žalovaný námitku promlčení, je soud povinen se zabývat předně touto námitkou; je-li důvodná, není již třeba, aby se vypořádal s vlastní věcnou argumentací žalobce. Odvolací soud se vypořádal i s tvrzeným rozporem žalovanou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Za správný pokládá i závěr o přechodu daňové povinnosti podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na právního předchůdce žalobce a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 181/2004. Jelikož otázka promlčení i otázka přechodu daňových povinností jsou v napadeném rozhodnutí řešeny v souladu s konstantní judikaturou, nelze tomuto rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní význam ve věci samé; proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, byť správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že je-li důvodně uplatněna námitka promlčení, není již třeba se zabývat „věcnou opodstatněností“ uplatněného nároku, a že právo žalobce na zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem správce daně uplatněné žalobou dne 5. 2. 2002 je promlčeno, neboť promlčecí doba uplynula již 22. 1. 2001.
Soudní praxe dlouhodobě vyhází z názoru vyjádřeného již ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikovaném pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 3446].
V posuzované věci odvolací soud v souladu se zásadou procesní ekonomie i ustálenou rozhodovací praxí primárně (za použití §22 zákona č. 58/1969 Sb.) posoudil předestřenou otázku promlčení uplatněného nároku; poté, co vznesenou námitku shledal důvodnou, již se oprávněně nezabýval podmínkami odpovědnosti stanovenými citovaným zákonem.
Z dikce ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. jednoznačně vyplývá závěr konstantně zastávaný i v judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004), že u nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze tříletá subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné také určit přibližně výši škody v penězích). Odvolací soud posoudil tedy počátek běhu promlčecí doby správně a úvahy dovolatele o tom, že promlčecí doba běžela až od okamžiku, kdy požádal správce daně o vrácení přeplatku, jsou zjevně v rozporu se zněním zákona.
Brojí-li dovolatel proti závěru o přechodu daňové povinnosti z privatizované Tesly Brno, s.p., na jeho právního předchůdce, napadá (podpůrný) závěr, který není pro samotné posouzení věci určující (tj. případné opačné posouzení této otázky by bylo pro výsledek sporu bez významu), a nelze jej proto dovolacímu přezkumu otevřít (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru, svazku 1, pod C 23 a C 71,).
Na zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní nelze usuzovat ani z tvrzení dovolatele, že odvolací soud „neprovedl a neprojednal žalobcem provedené důkazy“, že „se vůbec při svém rozhodování nevypořádal s žalobcem namítaným jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy“ a že „se nezabýval tím, zda exekuční příkaz … je či není správní paakt“. Těmito námitkami vůči postupu odvolacího soudu dovolatel vytýká vadu řízení podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který však za situace, kdy je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze. Navíc odvolací soud se rozporem námitky promlčení s dobrými mravy zabýval a dovolatel neuvádí, jak by mohly jím navrhované a neprovedené důkazy, popřípadě posouzení otázky nicotnosti exekučního příkazu ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci samé. Obdobně je bez významu uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. prostřednictvím námitek směřujících vůči skutkovým zjištěním či hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za této situace dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu