ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1750.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1750/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – M. z. a. v B., o 3.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 104/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2005, č. j. 11 Co 144/2005-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 10 C 104/2003-63, zamítl žalobu proti státu na zaplacení 3.000.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem okresního archivu a okresního úřadu ve V. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 407/92 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání domu s pozemkem v k. ú. H. proti žalovaným E. J., M. Ž. a O. Š. podle zákona č. 403/1992 Sb., neboť žalobkyně neprokázala existenci tvrzené kupní smlouvy mezi její matkou a K. R. a nedošlo ani ke změně zápisu vlastnictví v pozemkových knihách, a v dalším řízení pod sp. zn. 10 C 64/96 byla zamítnuta její žaloba proti Okresnímu úřadu ve Vsetíně na vydání kopie listin, které měly prokazovat vlastnictví její matky ke shora označeným nemovitostem, mimo jiné i kopie kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1941. V řízení nebyla prokázána existence listin, jejichž vydání žalobkyně požadovala, a bylo zjištěno, že se žádná z požadovaných listin v archivu okresního úřadu nenacházela. Soud shledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §22 zákona č. 58/1969 Sb. vzhledem k tomu, že rozsudek, jímž byla zamítnuta její žaloba na vydání listin, nabyl právní moci dne 29. 12. 1997, kdy se žalobkyně dozvěděla o údajné škodě jí způsobené, a žalobu podala dne 22. 4. 2003, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. dubna 2005, č. j. 11 Co 144/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením otázky promlčení uplatněného nároku. Uvedl, že je-li uplatněný nárok promlčen, není potřebné se zabývat důvodností nároku, nicméně předcházející rozsudky i obsah spisu nasvědčují tomu, že uplatněný nárok ani co do základu nebyl důvodný.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž „předkládá vysvětlení k celému násilí na ni prováděném od roku 1992“, přičemž popisuje průběh předchozího řízení, včetně kontaktů s právními zástupci, a v dodatečně předloženém podání uvádí, že má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že „před soudy předložila řadu dokladů o tom, že své nároky všude uplatňovala písemně, příslušné odpovědi obdržela až v září 2000“. Její matce byly odňaty nemovitosti, její matka vyhrála restituční spor a žalobkyně tento nárok po zemřelé matce uplatňovala v březnu 1992, avšak neuspěla proto, že jí byly zadrženy veškeré listiny prokazující její nárok a archiv města V. jí odmítl tyto listiny vydat. Tímto nesprávným úředním postupem jí měla být způsobena škoda, kterou odhadla na 3.000.000,- Kč, neboť jí nemovitosti nebyly vydány. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody je promlčen podle ust. §22 zákona č. 58/1969 Sb., neboť marně uplynula tříletá promlčecí doba. Proti tomuto závěru žalobkyně v dovolání žádné námitky nevznáší, obsahem dovolání je v podstatě pouze rekapitulace skutkového stavu a názor, že se svým restitučním nárokem neuspěla, protože jí archiv města Vsetína odmítl vydat požadované listiny, mj. údajnou kupní smlouvu. Námitky dovolatelky se tak týkají především otázek skutkových a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002). Ani z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. např. R 29/1983).
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu