ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1858.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1858/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce V. Š., zastoupeného V. V., obecným zmocněncem, proti žalované K. p., a.s., V. I. G., zastoupené advokátem, o 50.396,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 162/2003, o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 5. 2006, č.j. 23 C 162/2003-139, a Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2006, č.j. 15 Co 537/2006-167, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 5. 2006, č.j. 23 C 162/2003-139, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2006, č.j. 15 Co 537/2006-167, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č.j. 23 C 162/2003-139, (vydaným poté, co byl jeho původní zamítavý rozsudek odvolacím soudem zrušen), uložil žalované zaplatit žalobci 50.396,- Kč s příslušenstvím, ohledně 1.845,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 10. 2001 došlo při dopravní nehodě způsobené vozidlem provozovatelky B., s.r.o., pojištěným u žalované pojišťovny pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, ke zranění žalobce a jeho nezletilých dětí a k úmrtí jeho manželky. Následně byl žalobce v pracovní neschopnosti, poté se „nechal uschopnit“ a v období od 11. 3. 2002 do 15. 1. 2003 (dále jen „rozhodné období“), než se stal opět práce neschopným, zkoušel obnovit svou dosavadní podnikatelskou činnost. Z důvodů péče o dvě nezletilé děti a zdravotních omezení (posttraumatického stresového stavu) však nemohl podnikat (obstarávat zboží pro svůj antikvariát) ve stejném rozsahu jako před nehodou, což se projevilo v jeho nižších příjmech oproti roku 2000. Ze znaleckého posudku znalkyně B. vyplynulo, že rozdíl mezi příjmy žalobce v letech 2000 a 2002 činil 50.396,- Kč. Soud prvního stupně žalobě ve výše uvedeném rozsahu vyhověl, neboť shledal příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a ztrátou na výdělcích žalobce v rozhodném období.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 11. 2006, č.j. 15 Co 537/2006-167, rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl v rozhodném období omezen v běžném způsobu života a že se jednalo o následek škodní události. Z lékařských zpráv přitom vyplynulo, že žalobce trpěl psychickým stresem po ztrátě manželky, somatickými obtížemi a rovněž nebyl schopen vykonávat práci spojenou s větší fyzickou námahou. Odvolací soud nepovažoval za nutné provést důkaz znaleckým posudkem za účelem prokázání zhoršeného zdravotního stavu žalobce v rozhodném období, neboť uvedená zjištění pokládal za dostačující pro závěr o omezení jeho pracovní schopnosti. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi škodní událostí a ztrátou na výdělcích žalobce v rozhodném období je dána příčinná souvislost, a jelikož výše této ztráty nebyla žalovanou zpochybněna, prvostupňový rozsudek v odvoláním napadených částech jako věcně správný potvrdil.
Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) jako dovolací důvody uplatňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Za zásadně právně významné dovolatelka považuje otázky, jakého stupně musí poškození zdraví dosáhnout, aby poškozenému příslušela náhrada za ztrátu na výdělku, a jakými důkazními prostředky by mělo být poškození zdraví prokazováno. Dovolatelka předně namítá, že na základě soudy provedených důkazů nelze dospět k závěru, že žalobce byl v rozhodném období v důsledku škodní události omezen ve svých pracovních aktivitách v rozsahu, který by zakládal jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Za situace, kdy žalobce po skončení pracovní neschopnosti nebyl uznán ani částečně invalidním, je z hlediska důvodnosti jeho nároku podstatné, zda (a v jaké míře) byla jeho pracovní schopnost následky škodní události skutečně omezena. K posouzení této odborné otázky žalovaná pokládá za nezbytné vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, což však soudy přes její návrh neučinily. Přitom z lékařských zpráv, jež byly žalobcem předloženy, nelze vyvodit, že by žalobce po ukončení pracovní neschopnosti byl „ve stavu vylučujícím, případně výrazně omezujícím jeho možnosti podnikání“, když jeho dosavadní podnikatelská činnost nebyla spojena s větší fyzickou námahou. Žalovaná dále oběma soudům vytýká, že při posouzení důvodnosti nároku žalobce zohlednily jeho omezení způsobené psychickým stresem ze ztráty manželky. Mezi stresem žalobce v rozhodném období a škodní událostí (jejímž je tento stres následkem) žalovaná nespatřuje příčinnou souvislost a na podporu svého tvrzení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod „Rc 7/79“. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů. Poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99, podle nichž způsob, jímž lze zjistit výši ušlého zisku podnikatele, závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, tj. konkrétních okolnostech, z nichž poškozený dovozuje, že by dosáhl v rozhodném období při svém podnikání zisku, o který (vlivem škodní události) přišel. Z tohoto důvodu jakékoli zobecnění hodnocení „stupně poškození zdraví“ právní teorií či soudní praxí nepřichází v úvahu. Žalobce dále nesouhlasí s žalovanou v tom, že v dané věci je nutné posuzovat „převážně otázky zdravotní a hodnotit výlučně poškození zdraví žalobce“. Soudy správně přihlédly nejen k úrazu žalobce a jeho „intenzitě“, ale i k dalším okolnostem (úmrtí manželky, zranění nezletilých dětí), které v důsledku vedly ke snížení zisku žalobce. Proto navrhuje, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o.s.ř.). Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Jelikož rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 5. 2006, č.j. 23 C 162/2003-139, je rozhodnutím nikoli odvolacího soudu ale soudu prvního stupně, dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání (v části, ve které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu) bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. I když předchozí rozhodnutí tohoto soudu bylo zrušeno odvolacím soudem, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud ve zrušujícím usnesení nevyslovil závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Především je třeba konstatovat, že dovolatelkou formulované právní otázky (jakého stupně musí poškození zdraví dosáhnout, aby poškozenému příslušela náhrada za ztrátu na výdělku, a jakými důkazními prostředky by mělo být poškození zdraví prokazováno) nejsou zobecnitelné, nemají přesah do rozhodovací praxe soudů v jiných, obdobných věcech, a již proto nemohou mít zásadní právní význam.
Zásadní právní význam pak nemají ani otázky implicitně obsažené v dalších dovolacích námitkách.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho zjištění, že pracovní způsobilost žalobce byla (v důsledku způsobené fyzické i psychické újmy) v rozhodném období omezena, nevyplývá z provedených důkazů, a to konkrétně z lékařských zpráv, které dovolatelka považuje pro tento účel za nedostatečné, že podnikatelskou činnost žalobce „nelze označit za činnost spojenou s větší fyzickou námahou“ a že žalobcova výdělečná činnost zůstala „v převážné míře zachována“ (což vyvozuje ze skutečnosti, že žalobce nebyl uznán ani částečně invalidním). Tyto námitky směřují proti správnosti skutkových zjištění, respektive proti hodnocení provedených důkazů, a jsou tudíž nezpůsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného pouze při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že při posouzení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku nelze zohlednit psychický stav žalobce vyvolaný též ztrátou jeho manželky. Jelikož žalobce byl sám účastníkem dopravní nehody, při níž byl zraněn on i jeho dvě děti a došlo k úmrtí jeho manželky, dopravní nehodu lze považovat za přímou příčinu jeho psychické újmy, bez níž by ke škodnému následku nedošlo. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod č. 7, jež vychází z odlišného skutkového stavu, je proto v dané věci nepřípadný.
Namítá-li dále dovolatelka, že soud přes její návrh nezadal vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, zda pracovní způsobilost žalobce byla v rozhodném období omezena, vytýká odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit učiněné důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede. Jestliže z odborného posouzení (lékařských zpráv o zdravotním stavu žalobce) vyplynulo, že jeho pracovní způsobilost byla v rozhodném období omezena, není vadou řízení, pokud k této najisto postavené skutečnosti nebyl vyžadován znalecký posudek. Podle §127 odst. 4 věty první o.s.ř. lze totiž místo znaleckého posudku použít potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000).
Protože ze všech těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu