ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2600.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2600/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – M. o., a 2) Č. b. a., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 216/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2006, č.j. 44 Co 357/2004-256, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 963.300,- Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku zranění, které utrpěl při boxerském utkání organizovaném žalovaným 2) (dříve Č. s. b.), jehož se účastnil jako voják vykonávající základní vojenskou službu.
Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 26. 7. 2004, č.j. 15 C 216/97-232, rozhodl, že nárok žalobce vůči žalovanému 2) je opodstatněn, že ve vztahu k žalovanému 1) tento nárok opodstatněn není, a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně, vycházeje ze znaleckých posudků znalců K. U., a L. S., dospěl k závěru, že mezi prokázanou zdravotní újmou žalobce spočívající v poškození mozku a boxerským utkáním, jehož se žalobce zúčastnil v rámci mezinárodního turnaje – M. V. P. – konaného v O. (dále jen „turnaj“, popř. „předmětný turnaj“), existuje příčinná souvislost. Odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. je dle soudu prvního stupně založena pouze u žalovaného 2), neboť žalobce byl v době účasti na turnaji uvolněn z výkonu základní vojenské služby rozkazem náčelníka a byl „svěřen do péče“ žalovaného 2), který na základě usnesení vlády ze dne 7. 7. 1993 č. 371 obdržel finanční prostředky ze státního rozpočtu na odškodnění případných úrazů vzniklých v souvislosti se sportovní reprezentací státu.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2006, č.j. 44 Co 357/2004-256, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že se žaloba, aby byl žalovaný 2) zavázán zaplatit žalobci částku 963.300,- Kč, zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že žádný právní předpis nezakládá zvláštní právní odpovědnost za škodu způsobenou sportovci při sportovní hře nebo utkání, popř. právní odpovědnost osob organizujících či pořádajících takováto utkání. Dále odvolací soud konstatoval, že ani ze žalobních tvrzení se nepodává, že by některý ze zúčastněných subjektů nedostál zákonem stanoveným povinnostem, či cokoliv v rámci organizace předmětného turnaje zanedbal (jak vyplývá i z tvrzení žalobce, že zápas byl „regulérní“). Sportovní nebo sportovně organizátorská činnost nemá povahu činnosti provozní, není ani provozem (obecným či zvláště nebezpečným) ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. V rovině tzv. objektivní právní odpovědnosti tak není dána pasivní věcná legitimace žalovaného 2). Závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného 2) za škodu je založena ustanovením §420 odst. 2 obč. zák., nemůže obstát, neboť žalobce nelze považovat za osobu, kterou žalovaný 2) použil při své činnosti organizátora utkání ve smyslu cit. ustanovení §420 odst. 2 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nesplnění zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného 2) za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Připomíná, že v rozhodné době vykonával základní vojenskou službu a byl na předmětný turnaj uvolněn rozkazem náčelníka ASC D. ze dne 25. 9. 1995 č. 186 na základě písemné žádosti Č. s. b., právního předchůdce žalovaného 2), s tím, že „byl výslovně předán do péče tohoto svazu“. Jelikož se turnaje účastnil jako reprezentant ČR, je možno jeho účast posuzovat jako činnost vykonávanou v zájmu sportovní reprezentace ČR, za níž dle usnesení vlády ze dne 7. 7. 1993 č. 371 odpovídají sportovní svazy. Dle dovolatele nelze vyloučit ani objektivní odpovědnost žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §420a odst. 2 písm. a) obč. zák. Pokud je totiž provozem jakákoliv organizovaná a cílevědomá činnost, pak organizování mezinárodních turnajů a péče a odpovědnost za přípravu sportovní reprezentace, jíž žalovaný 2) provádí, je nepochybně provozní činností. Jelikož žalovaný 2) tuto cílevědomě organizovanou činnost vykonává právě prostřednictvím osobní účasti sportovních reprezentantů, nemůže být újma na zdraví těchto reprezentantů přičítána výhradně na jejich úkor, ale při respektování zásady dobrých mravů je nutné přiznat jim nárok na odškodnění na principu objektivní odpovědnosti příslušného sportovního svazu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a po projednání věci podle ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Citované ustanovení se uplatní tehdy, když je přímý škůdce v zaměstnaneckém nebo obdobném právním vztahu vůči právnické, popř. fyzické osobě a škodu způsobil při činnosti, kterou prováděl pro tuto osobu dle jejích příkazů a pokynů, nikoliv tedy vlastním jménem a na vlastní riziko (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I – komentář, C.H. Beck, 1. vydání, Praha 2008, s. 1069). Odpovědnost právnické, popř. fyzické osoby nastupuje namísto škůdce, který způsobil škodu při plnění povinností vyplývajících z jeho vztahu k této osobě nebo vznikajících v souvislosti s tímto vztahem. Splnění uvedených předpokladů u žalovaného 2) nebylo v dané věci ani tvrzeno, tím méně prokázáno, proto je aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. na posuzovaný případ vyloučena.
Opodstatněnou není ani námitka dovolatele, že odpovědnost žalovaného 2) může být založena ustanovením §420a odst. 1, odst. 2 písm. a) obč. zák., podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností a škoda je (mimo jiné) způsobena provozní činností, je-li způsobena činností, která má provozní povahu. Provozní činností se rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu a která - i kdyby nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti podle §420a odst. 1 obč. zák. není protiprávní úkon, nýbrž určitá škodná událost, která byla příčinou vzniku škody a která byla vyvolána provozní činností, tedy jejími nepříznivými vlivy na okolí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006).
Předmětem činnosti žalovaného 2) je mimo jiné organizace a řízení sportovních soutěží boxu. Jeho odpovědnost za škodu na zdraví způsobenou žalobci při boxerském utkání podle §420a obč. zák. však nelze dovodit, neboť je nepochybné, že příčinou vzniku této škody nebyla činnost spočívající v organizaci předmětného turnaje a zajištění účasti žalobce na tomto turnaji, nýbrž údery, které žalobci zasadil při regulérním boxerském zápase jeho soupeř. Navíc organizace sportovního utkání nevykazuje obecně znaky provozní činnosti ve smyslu §420a obč. zák.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazuje na nezbytnost respektování „zásady dobrých mravů“, je třeba uvést, že podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalovaného 2) k náhradě škody žalobci, pokud jeho odpovědnost za vzniklou škodu nevyplývá z žádného zákonného ustanovení.
Co se týče odkazu dovolatele na usnesení vlády ze dne 7. 7. 1993 č. 371, z něhož dle dovolatele vyplývá odpovědnost sportovních svazů za úrazy sportovců způsobené v rámci výkonu sportovní činnosti, ztotožnil se dovolací soud se závěrem odvolacího soudu, jenž v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že povinnosti lze ukládat toliko na základě zákona. Nelze-li odpovědnost žalovaného 2) v občanskoprávní rovině za škodu vzniklou žalobci při sportovním utkání dovodit z platné zákonné úpravy, není možné dovozovat jeho odpovědnost na základě vládního usnesení. Navíc z tohoto usnesení ani nevyplývá, že by směřovalo k založení nároku sportovců na náhradu škody, jeho obsahem je pouze souhlas s užitím prostředků ze státního rozpočtu k odškodnění úrazů vzniklých v souvislosti se sportovní reprezentací státu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu