ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2692.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2692/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně B. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. K., za účasti A. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 35/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 17 Co 654/2005-45, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 17 Co 654/2005-45, pokud jím bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalovaného v částce 336.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 42 C 35/2005-27, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody proti žalovanému, spočívající v bolestném a ztížení společenského uplatnění, je po právu a že o výši náhrady škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník i řidič osobního automobilu dne 8. 2. 2002 srazil na přechodu pro chodce manžela žalobkyně, který utrpěl vážná zranění. Za toto jednání byl žalovaný pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. V důsledku této události trpí žalobkyně psychickými obtížemi, spočívajícími ve zhoršené náladě, obavách, pocitech beznaděje, pesimismu, poruchách spánku, které byly znalcem z oboru zdravotnictví – psychiatrie diagnostikovány jako protrahovaná úzkostně depresivní reaktivní porucha s rysy posttraumatické stresové poruchy. Dle názoru soudu uvedená škodní událost je prvotní příčinou žalobkyní utrpěné škody na zdraví, neboť nebýt nehody k této škodě by nedošlo. Soud dospěl k závěru, že za škodu odpovídá žalovaný jako provozovatel motorového vozidla dle §427 obč. zák.
K odvolání vedlejšího účastníka (podaného se souhlasem žalovaného) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 17 Co 654/2005-45, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 347.180,- Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nepřisvědčil však jeho právnímu posouzení věci. S poukazem na rozhodnutí „Rc 7/79“ a „starší judikaturu“ dovodil, že škoda na zdraví žalobkyně vznikla jako reakce na poškození zdraví jejího manžela, a mezi jednáním žalovaného a zdravotním stavem žalobkyně tak není přímá příčinná souvislost.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a naopak se ztotožnila s právním názorem soudu prvního stupně. Judikát „Rc 7/79“ označila za zastaralý a poukázala na to, že v soudní praxi (v konkrétním rozhodnutí okresního a krajského soudu) i v mimosoudní praxi pojišťoven jsou v současné době odškodňovány obdobné případy, kdy poškozený není osobně přítomen dopravní nehodě. Vyjádřila přesvědčení, že mezi škodní událostí (dopravní nehodou) a jejím poškozením zdraví je příčinná souvislost a že žalovaný za tuto škodu odpovídá. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné pouze zčásti.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 347.180,- Kč (s příslušenstvím, k němuž se však při posouzení přípustnosti dovolání nepřihlíží), která se skládá z náhrady bolestného ve výši 7.200,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 336.000,- Kč a z náhrady nákladů znaleckého posudku ve výši 3.980,- Kč, tj. ze tří samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a je proto třeba přípustnost dovolání zkoumat ohledně každého z nich samostatně. Jestliže v částkách 7.200,- Kč a 3.980,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části rozsudku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 20.000,- Kč přesahuje. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku odvolacího soudu ohledně částek 7.200,- Kč s příslušenstvím a 3.980,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývající části, tj. ohledně částky 347.180,- Kč s příslušenstvím, je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není však důvodné.
Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na zdraví žalobkyně podle §427 obč. zák., proti čemuž žalobkyně námitky nevznáší.
Nezbytným předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti za škodu dle §427 obč. zák. je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž žalovaný odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného. Právní skutečností, jež zakládá odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle §427 obč. zák., je škodná událost vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravních prostředků (dopravní nehoda).
V daném případě žalovaný při jízdě motorovým vozidlem, jehož je vlastníkem, srazil chodce, a tedy jednoznačně odpovídá za škodu, kterou mu tím způsobil na zdraví, a to bez ohledu, zda se jedná o odpovědnost žalovaného jako provozovatele vozidla podle §427 obč. zák. nebo jako řidiče podle §420 obč. zák. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo, nýbrž – jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu věci – újma na zdraví se u ní rozvinula v reakci na vážné poškození zdraví jejího manžela. Přímým důsledkem dopravní nehody způsobené žalovaným bylo poškození zdraví manžela žalobkyně a tento důsledek se pak stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Újma, jež vznikla na zdraví žalobkyně následkem reakce na úraz jejího manžela, vznikla tedy v příčinné souvislosti se skutečností, jež sama je následkem škodné události. V takovém případě je třeba i nadále vycházet z právního názoru na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, pod č. 7, (v rozhodnutí odvolacího soudu označovaném jako „Rc 7/79“), v němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá.
Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví. Uvedený názor Nejvyšší soud zastává i ve své současné rozhodovací praxi (srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, pod C 2150, usnesení ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1354/2005, 25 Cdo 1355/2005, a usnesení ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2275/2005), a nevidí důvod odchýlit se od něj ani v projednávané věci. Okolnost, že snad v obdobném případě rozhodl okresní či krajský soud odlišně, nebo že pojišťovny v obdobných případech poskytují pojistné plnění, není způsobilá výše uvedené právní závěry zvrátit.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou, za níž odpovídá žalovaný jako provozovatel motorového vozidla, a vznikem škody na zdraví žalobkyně, je správný a je v souladu s ustálenou judikaturou. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání není důvodné, a proto je dovolací soud – v rozsahu, v němž je přípustné – podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, popřípadě vedlejšímu účastníkovi, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu