ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3021.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3021/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o 6,246.800,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 162/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č. j. 20 Co 162/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník nájemního domu domáhal na státu náhrady zisku, jenž mu v období od 27. 6. 2002 do 26. 6. 2005 ušel v důsledku regulace nájemného, placeného z bytů v jeho domě v P. 4.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 24 C 162/2005-50, žalobu na zaplacení částky 6,246.800,- Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 27. 6. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. 3. 1996 se žalobce stal vlastníkem nájemního domu v P. 4 – L., a nemovitost převzal s nájemníky se smlouvou na dobu neurčitou a regulovaným nájemným. Nálezy Ústavního soudu byly postupně zrušeny předpisy regulující výši nájemného, poslední z nich k datu 20. 3. 2003. S odkazem na ust. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle nějž práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, soud dovodil, že státem prováděná regulace nájemného nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodu. Pokud jde o období po 20. 3. 2003, nepřijetí zákona o nájemném, předpokládaného v §696 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za nesprávný úřední postup orgánů státu, neboť s ohledem na princip dělby státní moci, nedojde-li k přijetí předkládaného zákona pro absenci konsensu politických sil, je tento stav výrazem principu zastupitelské demokracie a nejde o stav protiprávní nebo protiústavní, Nárok žalobce nelze posuzovat ani podle §420 obč. zák., neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonu zákonodárné moci není občanskoprávním vztahem. Ani čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání státu přijímat zákony k úpravě užívání majetku v souladu s obecným zájmem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6 2006, č. j. 20 Co 162/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v zásadě se ztotožnil s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, v jehož důsledku mu měla vzniknout škoda, v samotném vydání regulačních předpisů, avšak v postupu ministerstva financí při vydání obecně závazných předpisů regulujících nájemné z bytů nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Samotná skutečnost, že tyto normy byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich věcný nesoulad s ústavním pořádkem, neznamená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tyto normy zůstaly součástí právního řádu a ustanovení §72 odst. 4 zák. č. 182/93 Sb. vyjadřuje, že pro dobu předcházející zrušujícím nálezům Ústavního soudu se jednalo o platné a účinné právní předpisy, jejichž dodržování nemohlo založit odpovědnost za škodu. Nesprávný úřední postup orgánů státu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. nelze pak shledat ani v následném období do vydání zákona č. 107/2006 Sb. Poslanecké sněmovně byly v období po zrušení regulačních předpisů opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení nájemného z bytů, z nichž však žádný nebyl přijat. Jestliže se po zrušení regulačních předpisů nedařilo v rámci zákonodárného sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Soud poukázal i na nález I. ÚS 489/05, v němž se uvádí, že nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „řeší otázku, která, pokud byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak v rozporu s názorem Ústavního soudu, resp. nebyla dosud řešena“ a soudy obou stupňů „postavily svá rozhodnutí na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem a s nálezy Ústavního soudu“. Za judikatorně neřešenou považuje dovolatel okolnost, že oba soudy nevzaly v úvahu názor Ústavního soudu na regulaci nájemného, který se od r. 2000 nezměnil. Uvádí, že legislativní iniciativou vlády byly dva návrhy zákona o nájemném, které ve většině svých ustanovení byly v rozporu s právním řádem ČR, a v obsáhlém dovolání vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly splněním dalších atributů odpovědnosti za škodu, když neshledaly nesprávný úřední postup a nezaměřily se na zjišťování, zda žalobci vznikla majetková újma. Soud prvního stupně neshledal vznik škody z nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. a ani podle §420 obč. zák. a z toho dovolatel dovozuje, že jde o odmítnutí práva domáhat se u nezávislého a nestranného soudu subjektivního práva, a bylo tak porušeno jeho ústavní právo zakotvené v §36 Listiny. Namítá, že podzákonné předpisy regulující nájemné z bytů nebyly přijaty k ochraně občanů v souladu s obecným zájmem, neboť tuto ochranu zneužívají lidé, kteří jsou bohatí a vůbec ji nepotřebují, poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí ESLP v kauze Hutten-Czapska versus Polsko, které vyjadřují požadavek „spravedlivé rovnováhy“, kterou je třeba zachovávat mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami ochrany základních práv jednotlivce. Tvrdí, že český stát nepostupoval při úpravě nájemních vztahů k bytům v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, když nezohlednil zájmy pronajímatelů. Kriticky se vyjadřuje k zákonu č. 107/2006 Sb., který neukončil definitivně regulaci nájemného z bytů, znovu ji zavedl a neukončil tedy žalobcovy ztráty utrpěné za každý den a měsíc tím, že se nájemné nekryje s náklady na bydlení nájemníků v jeho bytech, a vůbec neodstraňuje minulé škody. Uvádí, že orgány veřejné moci byly povinny jednat včas, řádně a konzistentně, což se v ČR nestalo. Poukazuje na nálezy Pl. ÚS 20/05, I. ÚS 489/05 a další a cituje z nich výňatky. Dlouhodobou nečinnost Parlamentu, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, považuje za bezdůvodné pochybení státu. Dovozuje, že české státní orgány zjevně a zřejmě záměrně nehledaly spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a vlastnickým právem majitelů bytů, do něhož bylo podle dovolatele nepřiměřeným způsobem zasaženo. Navrhl, aby dovolací soud výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na těchto právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal v žádné z otázek vymezených žalobcem v dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005).
Na posouzení legislativní činnosti Parlamentu ČR z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nemají vliv ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, neboť v nich Ústavní soud neřešil otázku, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR je nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich dovodil, že i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí obecné soudy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Pokud je požadována náhrada ušlého zisku za období do 20. 3. 2003, v té době byly účinné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb.), které byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu, a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstala podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčena, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.).
Zákon č. 107/2006 Sb., který podle názoru dovolatele nadále omezuje jeho vlastnická práva, se pak netýká období, za nějž byla náhrada ušlého zisku v tomto řízení požadována.
K projednání nároku na náhradu škody z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, na usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo na usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005.
Jak z uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, vyslovený v jeho rozsudku, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu