ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3113.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3113/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce R., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. S. B., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 316/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. 55 Co 198/2006-178, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2006, č.j. 55 Co 198/2006-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, č.j. 14 C 316/99-148, zastavil řízení o zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 73.167,20 Kč od 20. 11. 1997 do 15. 6. 1999, uložil žalovanému zaplatit žalobci 73.167,20 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 6. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 6% úroku z prodlení z částky 73.167,20 Kč od 16. 6. 1999 do zaplacení a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném náhrady škody vzniklé odplavením stavebního materiálu žalobce vodou vypouštěnou z malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalovaného ve dnech 25. – 26. 6., 1. 7. a 8. 8. 1997. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy s manžely Č. opravoval zeď odpadního kanálu malé vodní elektrárny ve Š., jejímž vlastníkem a provozovatelem je žalovaný, jelikož stav zdi ohrožoval stabilitu blízkého domu manželů Č. Stavební práce byly ohlášeny Městskému úřadu Š., který je vzal na vědomí a souhlasil s nimi. Oprava byla realizována v době, kdy P. V. provádělo opravu jezu na řece Ú. a dohodlo se s žalovaným, že nebude vypouštět vodu z malé vodní elektrárny do odpadního kanálu. Žalovaný byl o pracích na opravě zdi informován a neprokázal, že byl nucen do odpadního kanálu vypouštět vodu z důvodu opravy malé vodní elektrárny. Uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně jako nárok na náhradu škody způsobené provozní činností podle §420a odst. 2 písm. a) obč. zák. a neshledal předpoklady zproštění odpovědnosti žalovaného dle §420a odst. 3 obč. zák., neboť žalovaný neprokázal, že škoda vznikla vlastním jednáním žalobce. Při určení výše škody vycházel ze znaleckého posudku podaného v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému, jež bylo z důvodu amnestie zastaveno.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č.j. 55 Co 198/2006-185, (ve znění opravného usnesení) rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a neshledal opodstatněnými odvolací námitky žalovaného. Dovodil, že provozní činností ve smyslu §420a odst. 1, odst. 2 písm. a) obč. zák. je činnost, která souvisí s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské či obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí, a je tudíž nerozhodné, zda malá vodní elektrárna byla či nebyla v době škodné události v provozu, neboť voda byla žalovaným vypuštěna v souvislosti s její opravou a revizí. Jde přitom o odpovědnost objektivní, tzn. provozovatel odpovídá za škodu bez ohledu na zavinění. Odvolací soud uzavřel, že námitky vznášené žalovaným nejsou způsobilé zvrátit správnost rozsudku soudu prvního stupně již proto, že je nepřípustné, aby za stavu, kdy nejsou splněny podmínky §417 obč. zák. (odvracení škody), které [žalovaný] ani netvrdí, svévolně postupoval vůči tomu, o němž se domnívá, že jedná v rozporu se zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukazoval na to, že Městský úřad Š. není stavebním úřadem, že jím vydaný souhlas se stavbou je tudíž neúčinný, že stavební povolení, natož pouhé ohlášení neumožňuje stavebníkovi volné nakládání s cizí stavbou či vstup na cizí pozemek, že povinnost vlastníka strpět vstup na svůj pozemek může uložit pouze stavební úřad ve správním řízení, což se v daném případě nestalo, a že tuto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení §127 odst. 3 obč. zák., jelikož zeď se nenachází na sousedním pozemku a není ve vlastnictví manželů Č. Dovozoval, že opěrná zeď je vodohospodářským dílem ve smyslu zákona č. 138/1973 Sb., u nichž dle §120 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. vykonávají působnost stavebního úřadu orgány vykonávající státní správu na příslušném úseku podle zvláštních předpisů (speciální stavební úřady), jejichž souhlas, případně vyjádření je podle §13 odst. 1 a §14 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb. třeba k jakýmkoli pracím na takovém díle, což se v daném případě nestalo. Vodní kanál je rovněž součástí nemovité kulturní památky – středověkého obranného systému hradu Š., bylo proto povinností stavebníka vyžádat si též souhlas Památkového ústavu v P., což se rovněž nestalo. Proto žalobce, respektive manželé Č. jako objednatelé, neměli oprávnění k provádění stavebních prací. Dovolatel dále namítá, že rozporoval též výši škody, vyjadřuje přesvědčení, že důkaz znaleckým posudkem z trestního řízení nemůže být v tomto řízení použit, neboť to odporuje ustanovení §127 a §136 o.s.ř., a uvádí, že tento listinný důkaz nebyl v řízení samostatně proveden. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že nerozporoval důkazy obsažené v trestním spise, poukazuje na to, že podal odpor proti trestnímu příkazu, čímž vyjádřil nesouhlas s tvrzeními v něm obsaženými a vzhledem k tomu, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu amnestie, již se v trestním řízení k věci nevyjadřoval. S ohledem na zjištění, že malá vodní elektrárna nebyla v důsledku prací na jezu v provozu, nesouhlasí s tím, že by škoda vznikla provozní činností. I pokud by toto právní posouzení obstálo, namítá, že škoda vznikla osobě, která protiprávně vstoupila na cizí pozemek a prováděla zde vlastníkem nechtěné úpravy, jde tedy o škodu zaviněnou vlastním jednáním poškozeného ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák. Dovolatel má za to, že pokud žalobce potřeboval skladovat materiál, měl tak učinit na pozemku objednatelů a nikoli na cizím pozemku. Z toho dovozuje, že zde není příčinná souvislost mezi jednáním žalobce (správně žalovaného) a škodou. Domnívá se, že manželé l. měli využít k ochraně své stavby jiných prostředků (negatorní žaloby, injektáže či stavby opěrné zdi na vlastním pozemku). Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů řešily otázky zásadního právního významu v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., vyhláškou č. 85/1976 Sb., zákonem č. 138/1973 Sb. a občanským zákoníkem, především jeho ustanoveními §420a odst. 3 a §442 odst. 1. Dále dovolatel poukázal na to, že valná hromada žalobce dne 7. 11. 2005 rozhodla o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, čímž došlo ke změně obchodní firmy, což soudy obou stupňů nevzaly na vědomí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).
Polemizuje-li dovolatel se skutkovými zjištěními (která zahrnují i zjištění, zda je dána příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody, zda škoda vznikla /též/ v důsledku jednání žalobce a jaká je výše škody), uplatňuje dovolací důvod, který v případě, že přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, není způsobilý přípustnost dovolání založit.
Provozní činností se rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Za provozní činnost ve smyslu §420a odst. 1 obč. zák. se považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006). Předpokladem odpovědnosti podle §420a odst. 1 obč. zák. není protiprávní úkon, nýbrž určitá škodná událost, která byla příčinou vzniku škody. Jde o škodu způsobenou nejen přímo provozovatelem, případně osobou, kterou provozovatel k realizaci své činnosti použil, ale samou existencí provozního zařízení, které vyvíjí škodlivý vliv na okolí, a to bez ohledu na to, zda zařízení je v chodu či nikoliv (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha C.H.Beck, 2008, s. 1078). Závěr odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda malá vodní elektrárna (v době škodné události) byla či nebyla v provozu, jestliže voda byla do odpadního kanálu vypuštěna v souvislosti s její opravou a revizí, není v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou judikaturou.
V rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že vrchnostenské působení státu (např. v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům ovzduší) nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu (v tam řešeném případě způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce) na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny podmínky občanskoprávní odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. V rozsudku ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, Nejvyšší soud uvedl, že v případě porušení veřejnoprávních předpisů upravujících nakládání s vodami (vodní zákon), může zjednat nápravu příslušný správní orgán, toto porušení však nemůže založit soukromé právo žalobců, o které v řízení šlo. Lze tedy uzavřít, že případné porušení veřejnoprávních předpisů (zákona č. 50/1976 Sb., vyhlášky č. 85/1976 Sb. a zákona č. 138/1973 Sb.) ze strany žalobce, či manželů Č. nemá na právní posouzení věci z hlediska předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za škodu vliv, neboť – jak správně uvedl odvolací soud – taková okolnost neopravňuje žalovaného k svévolnému postupu vůči žalobci, resp. nezprošťuje jej odpovědnosti za škodu (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, nebo ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006). Veškeré úvahy dovolatele o tom, zda se stavebními pracemi prováděnými žalobcem vyslovily souhlas k tomu příslušné správní orgány a zda práce prováděné žalobcem byly v souladu se stavebněprávními a vodoprávními předpisy, případně s předpisy o ochraně kulturních památek, jsou tudíž bez právního významu pro projednávanou věc.
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s konstantní judikaturou i hmotným právem. Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem vyžádaným v trestním řízení, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Kromě toho nelze přehlédnout, že podle obsahu protokolu o jednání ze dne 15. 12. 2005 byl proveden důkaz čtením spisu Státního zastupitelství v K. sp. zn., jehož součástí je znalecký posudek V. Ř. o výši škody, a zástupci obou účastníků prohlásili, že souhlasí s tím, že spis „není jako celek doslovně citován, neboť podstatný obsah spisu je jak žalobci tak žalovanému znám“. Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatele, že provedení důkazu znaleckým posudkem vyžádaným v jiném řízení jako listinou je nepřípustné (srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 22/1979 s. 200, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 871).
Pokud jde o námitku, že soudy obou stupňů nevzaly na vědomí vstup žalující společnosti do likvidace, je třeba především vzít v úvahu, že na tuto okolnost nebyly žádným z účastníků upozorněny; kromě toho uvedená vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když o identitě žalobce není pochyb. Dle zápisů v obchodním rejstříku rozhodnutí valné hromady žalobce ze dne 10. 11. 2005 o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace bylo zrušeno rozhodnutím valné hromady žalobce ze dne 4. 1. 2008, takže v současné době je obchodní firma žalobce shodná s tím, jak je uvedena v záhlaví rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci, jenž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu