ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.4489.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4489/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Ing. T. K., zastoupené advokátem, proti žalované E. T., a. s., zastoupené advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 215/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č.j. 13 Co 561/2006-157, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, kterou utrpěla při dopravní nehodě během výletu, kterého se zúčastnila v E., kde byla na zájezdu jako klientka žalované cestovní kanceláře.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č.j. 13 C 215/2004-124, rozhodl, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn, rozhodnutí o výši plnění a nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 9. 12. 2002 uzavřeli cestovní smlouvu na letecký zájezd do E. – H. v termínu od 3. 1. do 14. 1. 2003 (dále jen „cestovní smlouva“), žalobkyně se tohoto zájezdu zúčastnila, na zájezdu si zakoupila fakultativní výlet do L., který se konal dne 10. 1. 2003 (dále jen „výlet“). Během výletu došlo k havárii autobusu, při níž byla žalobkyně těžce zraněna. Ke sporné otázce pasivní legitimace žalované, která tvrdila, že při obstarávání výletu nebyla k žalobkyni v žádném právním vztahu, neboť výlet byl organizován egyptskou cestovní kanceláří T. W., provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, a zjistil, že výlet byl nabízen v katalogu žalované, v informačních materiálech, které klienti obdrželi před odletem, na nástěnce s označením žalované v hotelu, kde byla žalobkyně ubytována, a osobou, která vystupovala jako delegátka žalované. Činnost delegátů vykonávaly osoby, které byly v pracovněprávním vztahu s egyptskou cestovní kanceláří T. W., s níž žalovaná uzavřela smlouvu o spolupráci, podle které veškerou péči o klienty žalované, včetně fakultativních výletů, zajišťovala cestovní kancelář T. W. Žalobkyně, stejně jako ostatní klienti žalované, nebyli o této spolupráci informováni. Žalobkyně nikdy neprojevila vůli vstoupit do právního vztahu s cestovní kanceláří T. W., vždy jednala s osobou, která vystupovala jako delegátka žalované a od osoby prezentující se jako delegátka žalované také zakoupila předmětný výlet. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že pro žalobkyni, klientku žalované cestovní kanceláře, jako spotřebitele je nerozhodné, jakým způsobem žalovaná zajišťovala organizaci nabízených výletů. Cestovní smlouva ve smyslu ustanovení §852 (správně §852a) a násl. občanského zákoníku v platném znění (dále jen „obč. zák“) je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou (§52 a násl. obč. zák.). Jelikož součástí celkového zájezdu do E. i fakultativního výletu byla doprava, odpovídá žalovaná podle §852 (správně §852i) odst. 1 obč. zák. za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy stejně, jako by odpovídal za škodu provozovatel dopravního prostředku (§427 obč. zák.). Žalovaná netvrdila ani neprokazovala žádný důvod, na jehož základě by se mohla odpovědnosti zprostit podle §852j odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 13 Co 561/2006-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal skutkový i právní závěr soudu prvního stupně správným. Po doplnění dokazování konstatoval, že nedílnou součástí cestovní smlouvy byl ve smyslu ustanovení §852 (správně §852b) odst. 1 písm. b) obč. zák. katalog žalované, na nějž cestovní smlouva odkazovala. Podle tohoto katalogu cena zájezdu zahrnuje služby delegáta a je zde uvedena i nabídka fakultativních výletů s tím, že tato služba je zajišťována ve spolupráci s místní agenturou. Následně odvolací soud uzavřel, že organizaci fakultativních výletů je třeba v posuzovaném případě považovat za závazek vyplývající z cestovní smlouvy, žalovaná proto za vzniklou škodu odpovídá podle §852i odst. 1 obč. zák. Byl-li tedy klientům žalované v místě pobytu k dispozici delegát podle cestovní smlouvy, který nabízel fakultativní výlety, je zcela nerozhodné, kdo delegáta ve skutečnosti zaměstnával a kdo fakticky výlety organizoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se „jedná o rozhodnutí přinášející zcela novou judikaturu“ a odvolací soud věc po právní stránce vyřešil v rozporu s hmotným právem. Dle dovolatelky bylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že škoda nevznikla následkem protiprávního úkonu dovolatelky, nýbrž vznikla následkem protiprávního úkonu místní cestovní kanceláře T. W., u níž žalovaná (správně „žalobkyně“) zakoupila výlet, a tím se jmenovanou cestovní kanceláří uzavřela smluvní vztah. Dovolatelka namítá, že nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je existence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním, resp. porušením právní povinnosti z její strany, a škodou, avšak v řízení před soudy obou stupňů bylo dle dovolatelky (v dovolání vyjmenovanými) důkazy prokázáno, že dovolatelka výlet neorganizovala, nepořádala a nezprostředkovávala. Soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s hmotným právem, když odpovědnost cestovních kanceláří obecně koncipovaly tak široce, že napříště by bylo nutno dovodit odpovědnost cestovní kanceláře i v případě, kdyby v katalogu byla uvedena pouze informace o zajímavostech, jež je možno v místě pobytu shlédnout apod., cestovní kancelář by při tomto širokém pojetí odpovědnosti odpovídala např. za škodu, jež klientovi vznikla při jeho soukromé návštěvě muzea v místě pobytu. Podle dovolatelky z cestovní smlouvy nevyplývá, že by se žalovaná zavázala zajistit v rámci zájezdu, byť i prostřednictvím jiného subjektu, výlet. Co se týče delegátů, je nutno rozlišovat, kdy vykonávali činnost pro dovolatelku a kdy jednali ve prospěch cestovní kanceláře T. W. na základě smluvního vztahu uzavřeného s touto cestovní kanceláří. Jelikož dovolatelka nebyla účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde, nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelky a škodou, není dána pasivní legitimace dovolatelky v tomto sporu. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť v něm není formulována žádná otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dovolatelka toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, vytýkajíc jim nesprávné hodnocení provedených důkazů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, hodnotí právní závěr odvolacího soudu, stejně jako závěr soudu prvního stupně, jako správný, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka spatřuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, s hmotným právem v rozsahu vymezení odpovědnosti cestovní kanceláře za porušení závazků z cestovní smlouvy.
Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří v případě porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy (§852i odst. 2 obč. zák.) je odpovědností za výsledek, které se může cestovní kancelář zprostit, pouze prokáže-li některý z liberačních důvodů podle §852j odst. 2 obč. zák. Za porušení závazků z cestovní smlouvy odpovídá cestovní kancelář bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§852i odst. 1 obč. zák.). Z vymezení předmětu cestovní smlouvy, jímž je zájezd, mimo jiné též vyplývá, že zajišťování dopravy, ubytování, stravování, resp. dalších služeb, je často zajišťováno jinými subjekty (na základě smlouvy mezi nimi a cestovní kanceláří), a tak je třeba vadné splnění těchto služeb přičítat cestovní kanceláři. Aby se cestovní kancelář splnění svých závazků nemohla zbavit poukazem na to, že část služeb zajišťoval spolupracující poskytovatel služeb, zakládá ustanovení §852i odst. 1 obč. zák. přímou odpovědnost cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky měly být splněny cestovní kanceláří nebo právě jinými dodavateli služeb. Nelze přehlédnout, že zařazení institutu cestovní smlouvy do občanského zákoníku bylo mimo jiné odůvodněno požadavkem implementace normy komunitárního práva (konkrétně Směrnice Evropské unie č. 90/314/EHS z roku 1990, o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy) do českého právního řádu. Smyslem je mimo jiné prohloubení právního zajištění klientů cestovních kanceláří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 852/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, sešit č. 6, pod č. 63, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006).
Závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, zcela koresponduje se shora uvedeným a dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že je odpovědnost cestovní kanceláře napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nepřípustně rozšiřována, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že cestovní kancelář odpovídá za jakoukoliv škodu vzniklou klientovi cestovní kanceláře, nýbrž na závěru, že v daném konkrétním případě vyplýval z cestovní smlouvy závazek žalované cestovní kanceláře zajistit v případě zájmu klienta fakultativní výlety uvedené v katalogu žalované.
Pokud dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se obsahu cestovní smlouvy, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze napadat skutková zjištění, neboť soudní praxe dovodila, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy – a to i pomocí výkladu vůle – jedná se o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. nezakládá, a jak z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a o. s. ř.).
Co se týče námitek dovolateky stran posouzení otázky existence příčinné souvislosti, dovolací soud připomíná, že již ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, dovodil, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé vztah příčiny a následku vyloučit.
V posuzovaném případě odvolací soud nepochybil, pokud se po (v dovolacím řízení nezpochybnitelném) zjištění, že se cestovní smlouva vztahovala rovněž na výlet, zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi porušením závazku z cestovní smlouvy (spočívajícím v nezajištění bezpečného průběhu výletu) a úrazem žalobkyně.
Námitky dovolatelky zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklou škodou, stejně jako další námitky napadající skutková zjištění soudů obou stupňů, resp. způsob hodnocení provedených důkazů, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, neboť je jimi ve skutečnosti opět uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemající, je-li přípustnost dovolání teprve zvažována, právní relevanci.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu