ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.4859.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4859/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Ing. E. K., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p. p., a.s., V. I. G., o 269.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 205/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2007, č.j. 11 Co 694/2006-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované pojišťovně zaplacení 269.000,- Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojistné smlouvy, jíž bylo sjednáno havarijní pojištění osobního automobilu zn. FORD, přičemž požadované pojistné plnění mělo být vinkulováno ve prospěch leasingového pronajímatele vozidla C. L., a.s.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 21. 4. 2006, č.j. 7 C 205/2002-145, žalobu zamítl, uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení a dále (doplňujícím) usnesením ze dne 21. 8. 2006, č.j. 7 C 205/2002-163, zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 16. 11. 2000 způsobila dopravní nehodu, při níž došlo k „totální škodě“ na předmětném vozidle. Z tohoto důvodu žalobkyně na základě pojistné smlouvy ze dne 11. 6. 1999 požadovala po žalované pojistné plnění ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a zůstatkovou cenou vozidla, sníženého o „spoluúčast žalobkyně“. Žalovaná však plnit odmítla pro „závažné porušení“ vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 30. 1. 2001, a článku 9 odst. 1 písm. e) Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových vozidel občanů (dále jen „VPP“), podle něhož se pojištění nevztahuje na škody vzniklé při řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Při dechové zkoušce prováděné bezprostředně po dopravní nehodě detekční trubičkou vzniklo u žalobkyně podezření z požití alkoholu před jízdou a žalobkyně po opakovaném neúspěšném odběru krve pro účely zkoušky na alkohol odmítla další lékařské vyšetření odběrem krve. Přitom z vyjádření policisty vyšetřujícího dopravní nehodu i lékařky MUDr. H. provádějící krevní zkoušku vyplynulo, že projevy žalobkyně odpovídaly stavu po požití alkoholu. Okresní soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci „výluky z pojištění“ podle článku 9 odst. 1 písm. e) VPP, neboť „žalobkyni se nepodařilo prokázat, že během řízení vozidla nebyla pod vlivem alkoholu“; žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 11 Co 694/2006-184, rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, ve výroku o nákladech řízení státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ačkoli okresní soud poučil žalovanou podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), že je povinna tvrdit relevantní skutečnosti a označit důkazy o ovlivnění žalobkyně alkoholem před dopravní nehodou, a následně žalobu zamítl přesto, že žalovaná další tvrzení ani důkazy soudu nenabídla, tento jeho vadný procesní postup nemohl podle názoru odvolacího soudu ovlivnit správnost závěru, že žalobkyně řídila pod vlivem alkoholu, který bylo možno vyvodit již z předešlého dokazování. Okresní soud postupoval v souladu s ustanovením §132 a násl. o.s.ř., když za dostatečné důkazy k prokázání uvedené skutečnosti považoval pozitivní výsledek dechové zkoušky žalobkyně na přístroji v kontextu se svědeckými výpověďmi vyšetřujícího policisty a MUDr. H. Jelikož se odvolací soud ztotožnil rovněž s právním závěrem o opodstatněnosti „výluky z pojištění“ podle článku 9 odst. 1 písm. e) VPP, rozsudek okresního soudu (v uvedené části) jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Atribut zásadního významu po stránce právní žalobkyně přisuzuje napadenému rozhodnutí v řešení otázky, „zda je možné pouze na základě svědeckých výpovědí určit, zda je určitá osoba pod vlivem alkoholu v případě, že se tato osoba nachází v ponehodovém šoku“. Za zásadně právně významné však pokládá i posouzení otázek spolehlivosti dechové zkoušky „detekční trubičkou“, předvídatelnosti soudního rozhodnutí či vázanosti soudu rozhodnutím o přestupku. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neodstranil vadu, jíž trpělo řízení před soudem prvního stupně, který přesto, že žalovaná k prokázání své obrany navzdory poučení podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. netvrdila rozhodné skutečnosti a neoznačila důkazy, dotyčné vyhověl a žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene zamítl, aniž by stejným způsobem náležitě poučil žalobkyni. Přitom podle judikatury dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 29 Odo 1069/2003) může soud své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl důkazního břemeno pouze tehdy, pokud jej předtím bezvýsledně poučil podle §118a odst. 3 o.s.ř. Dále dovolatelka brojí proti závěru, že byla v okamžiku nehody pod vlivem alkoholu. Odvolací soud si počínal v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., jestliže tento závěr vyvodil pouze z výsledků orientační dechové zkoušky a svědeckých výpovědí nehodu vyšetřujícího policisty a MUDr. H., aniž by přihlédl k (odlišným) výpovědím svědků J. a K. a především aniž u žalobkyně byla provedena krevní zkouška na alkohol. Rozhodl-li správní orgán v přestupkovém řízení o zproštění žalobkyně z obvinění z přestupku, neboť se nepodařilo prokázat, že by požila alkohol, je soud takovým rozhodnutím vázán. Předmětné správní rozhodnutí však soudy obou stupňů do svých úvah nezahrnuly a zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými zjištěními i právními závěry soudů obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně, shledá-li jeho přípustnost, jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázky, jež žalobkyně v dovolání vymezila, buď nejsou otázkami právními, nebo jde o zcela obecné a nekonkretizované formulace (např. otázka předvídatelnosti soudního rozhodnutí), anebo naopak o otázky spjaté s posouzením individuálních okolností konkrétního případu a nemající tak zákonem vyžadovaný judikatorní přesah (např. otázka, „zda je možné pouze na základě svědeckých výpovědí určit, zda je určitá osoba pod vlivem alkoholu v případě, že se tato osoba nachází v ponehodovém šoku“). Tudíž se nemůže jednat o otázky, jejichž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným, jak má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.; dovolací námitky přitom nesměřují vůči žádnému z právních závěrů, na kterých napadené rozhodnutí spočívá.
Spatřuje-li dovolatelka vadu řízení v tom, že žalovaná k prokázání své obrany navzdory poučení podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. netvrdila rozhodné skutečnosti a neoznačila důkazy, soud žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene zamítl, aniž by stejným způsobem náležitě poučil žalobkyni, touto vadou řízení zjevně netrpí. Žaloba totiž nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene, ať již žalobkyní (kterou, jak správně vyložil odvolací soud, břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, že nepožila alkohol, zatěžovat nemůže), anebo žalovanou (jejíž tvrzení o tom, že žalobkyně před jízdou alkohol požila, bylo, jak rovněž odvolací soud uvedl, provedenými důkazy dostatečně prokázáno).
Brojí-li dovolatelka proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že v okamžiku dopravní nehody byla ovlivněna alkoholem, resp. proti způsobu, jímž se soud tohoto závěru dobral (tj. způsobu a výsledku hodnocení důkazů), včetně toho, zda (a v jakém rozsahu) je soud při hodnocení důkazů vázán skutkovými závěry správního orgánu v přestupkovém řízení, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který – jak již bylo uvedeno – je z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu (srov. R 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo již citované rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 751/2003). Lze dodat, že podle §135 odst. 1 o.s.ř. soud je (v občanskoprávním řízení) vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl (nikoli tedy že nebyl) spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že ačkoli příslušný orgán dospěl k závěru, že určité osobě nebylo prokázáno spáchání skutku naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu, přestupku či správního deliktu, není vyloučeno, aby v občanském soudním řízení dospěl soud na základě vlastního vyhodnocení jím provedeného dokazování k závěru, že skutek, pro nějž bylo proti účastníkovi občanského soudního řízení vedeno trestní (správní) řízení a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání (např. porušení občanskoprávní povinnosti, ze kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody) se stal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2678/2000).
Směřuje-li dovolání rovněž do výroků o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům neobsahuje), není ani v této části přípustné (srov. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované, které by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu