ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.5074.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5074/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců: a) J. T., zastoupený advokátkou, b) K. K., c) R. M., d) Z. M., e) M. M., f) Mgr. S. K., g) J. Z., h) Ing. K. T., ch) K. Š., i) Z. Š., j) P. B., k) V. B., l) Ing. J. M., m) Mgr. D. M., n) L. B., o) V. Š., p) Ing. O. K., q) M. V., r) L. Z., ř) J. V., s) F. M., š) JUDr. S. K., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 520/2002, o dovolání žalobce a) J. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j. 16 Co 386, 387/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny (dále jen „I. DZ“) se sídlem v O., jejímiž členy jsou žalobci a na niž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Protože žalobci nemohou disponovat s prostředky uloženými v záložně, požadovali náhradu škody ve výši prostředků vložených do družstevní záložny.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č. j. 41 C 520/2002-18, žaloby všech žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou členy I. DZ, na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 36 K 8/2000, prohlášen konkurs, kterým byla nahrazena nucená správa. Vzhledem k tomu, že záložna je i nadále zapsána v obchodním rejstříku a probíhá konkursní řízení, není najisto postaveno a není ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí toto řízení, případně likvidace záložny. Není tak dosud prokázána existence škody, jakožto konkrétní majetkové újmy žalobců, a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. Pokud žalobci presumují, že přijdou o všechny prostředky vložené do I. DZ, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů záložny k uspokojení jejich nároků proti záložně, tj. po vyplacení jejich pohledávek, popř. jejich části v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace bude postaveno najisto, zda a případně v jaké výši vznikla jednotlivým členům -žalobcům škoda.
K odvolání žalobců a) až š) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č. j. 16 Co 386, 387/2003-248, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a) J. T. potvrdil, zrušil jej ve výroku o nákladech řízení a dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2002, č. j. 41 C 520/2002-25, ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou o odmítnutí žaloby, požadující zaplacení příslušenství, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o předčasnosti žaloby z důvodu dosud neprokázaného vzniku škody na straně žalobce, kterou nelze ani v době vyhlášení rozsudku vyčíslit. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je zvláštní občanskoprávní odpovědností a stejně jako v jiných případech je jedním z předpokladů jejího vzniku existence škody. Za škodu nelze považovat okolnost, že žalobci nemohou disponovat svými vklady v záložně, neboť nemožnost dispozice s nimi není majetkovou újmou a tedy škodou. Žalobci presumují, že výsledek zákonných procesů (nucená správa, konkurs či likvidace) bude takový, že jednotliví členové přijdou o všechny své prostředky, které si v záložnách uložili, což je značně předčasné, neboť jak správce tak likvidátor mohou do majetku záložny vymoci řadu prostředků, bude se měnit hodnota konkursní podstaty, likvidačního zůstatku a zatím není ani zřejmé, kolik bude jednotlivým členům následně vyplaceno. Současný stav účtů jednotlivých žalobců není dokladem o výši případné škody. Teprve poté, co žalobci vyčerpají veškeré zákonné možnosti k tomu, aby uspokojili své nároky vůči záložně, tj. soukromé právnické osobě, jejímiž jsou členy, může být najisto postaveno, zda jim vznikla škoda. Usnesení o odmítnutí žaloby žalobce a) J. T. bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu, že postup soudu podle §43 odst. 1, 2 o. s. ř. nebyl správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, podal žalobce a) J. T. dovolání. V rozsáhlém odůvodnění dovolání nesouhlasí zejména se závěrem soudu o předčasnosti žaloby, neboť dle jeho názoru je škoda již k datu podání žaloby přesně vyčíslitelná v minimální výši. Výši škody je možno určit z ocenění majetku uvedeného v soupisu konkursní podstaty a ze seznamu pohledávek přihlášených do konkursu. Je tedy zjistitelná současná výše majetku úpadce a soud pochybil, když nepřipustil důkaz v tomto směru. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jde o otázku zásadního právního významu. Řízení je také zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že dovolateli nebyla zajištěna spravedlivá ochrana jeho oprávněných zájmů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná. Poukazuje na to, že bylo vydáno rozhodnutí dovolacího soudu v obdobné věci pod sp. zn. 25 Cdo 803/2003. Vzhledem k tomu, že věc nemá po právní stránce zásadní význam, navrhla, „aby dovolání žalobce a) bylo zamítnuto.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka předčasnosti žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech řešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, v usnesení ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1863/2004, v usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 28/2005, v nichž byl vysloven názor, že odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.
Právní názor, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je správný a v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Za této situace je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel namítá, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť zejména neprovedl žalobcem navrhované důkazy k prokázání vzniku škody, neoprávněně spojil věci ke společnému řízení atd., uplatnil tím dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolatel nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.) nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, které svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu