ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.977.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 977/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce L. P. Č. r., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. p., a.s., a 2) MUDr. M. B., o zaplacení 65.156,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 101/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 20 Co 345/2006-45, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje do výroku o zaplacení částky 25.023, Kč s příslušenstvím a do výroků o nákladech řízení, odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 99.642,70 Kč jako doplatku náhrady škody vzniklé v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil žalovaný 2), jenž je pojištěncem žalované 1). Doplatek zahrnoval náklady na opravu vozidla žalobce (40.133,70 Kč), částku odpovídající znehodnocení vozidla (19.800,- Kč), náklady na půjčení náhradního vozidla (34.486,- Kč) a náklady na vypracování znaleckého posudku (5.223,- Kč). Co do částky 34.486,- Kč (náklady na půjčení náhradního vozidla) vzal žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. 12 C 101/2004-29, žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný 2) jako viník dopravní nehody byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěn u žalované 1), že žalovaná 1) určila obecnou cenu vozidla žalobce před nehodou částkou 235.580,- Kč, a proto nahradila žalobci škodu na vozidle ve výši 159.709,- Kč s tím, že vrak vozidla ohodnotila částkou 75.871,- Kč. Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění dospěl s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 a §6 zákona č. 168/1999 Sb. a ustanovení §420, §427 a §431 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) k závěru, že škoda vzniklá na vozidle žalobce je tzv. škodou totální, neboť náklady na opravu tohoto vozidla představují částku 243.808,10 Kč, tudíž převyšují jeho obecnou cenu. Skutečnost, že žalobce je plátcem DPH, a může tak uplatnit nárok na odpočet této daně z ceny opravy, nemá na výši nákladů na opravu vozidla vliv. Nárok žalobce na náhradu za znehodnocení vozidla není opodstatněný, jelikož je pojmově vyloučeno, aby při shledání tzv. totální škody na vozidle byla současně přiznána náhrada za jeho znehodnocení. Opodstatněný není rovněž požadavek na náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku, neboť žalovaná 1) žalobci plnila bez ohledu na závěry tohoto posudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č.j. 20 Co 345/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že skutečné náklady na opravu vozila žalobce činily 243.808,10 Kč (včetně DPH), resp. 199.842,70 Kč (bez DPH), a zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků. Zdůraznil, že východiskem pro určení výše škody na věci ve smyslu §443 obč. zák. je cena věci v době poškození. Co se týče skutečnosti, že žalobce je plátcem DPH, konstatoval, že uvedená okolnost se promítá toliko do daňového a účetního režimu žalobce, zatímco z hlediska rozsahu nákladů nutných na opravu havarovaného vozidla za účelem obnovení jeho původního stavu je bez významu. Výše skutečné škody a tomu odpovídající rozsah plnění nemůže záviset na tom, zda poškozený je či není plátcem DPH. Pokud náklady na opravu havarovaného vozidla žalobce představovaly 243.808,10 Kč, a přesáhly tak obecnou cenu vozidla před jeho poškozením, vznikla na vozidle tzv. totální škoda. Uhradila-li žalovaná 1) žalobci rozdíl mezi obecnou cenou vozidla před jeho poškozením a hodnotou jeho vraku, plnila v rozsahu odpovídajícím výši skutečné škody ve smyslu ustanovení §443 a §442 odst. 1 obč. zák. a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výslovným odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud posoudil věc odlišně od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006. Dle dovolatele odvolací soud pochybil v posouzení otázky, kdy lze u plátce DPH hovořit o tzv. totální škodě na osobním automobilu zařazeném do jeho obchodního majetku. Pokud princip tzv. totální škody vychází z nerentabilnosti opravy poškozeného automobilu, je dle dovolatele nutné vycházet z reálné majetkové situace poškozeného. Jestliže poškozený jako plátce DPH může uplatnit odpočet DPH z ceny za opravu poškozeného automobilu a oprava automobilu je tak pro něj levnější než pořízení jiného osobního automobilu (kde odpočet DPH uplatnit nelze) srovnatelného s automobilem poškozeným, nelze opravu poškozeného vozidla považovat za nerentabilní. Dovolatel se dále domnívá, že z ekonomického hlediska by při stanovení výše skutečné škody měla být vedle stáří a obecné ceny poškozené věci (automobilu) zohledněna také míra, o níž náklady na opravu poškozeného automobilu převyšují jeho obecnou cenu. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil, když účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů, ačkoli žaloba byla podána po právu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady na opravu vozidla (40.133,70 Kč), náhradu znehodnocení vozidla (19.800,- Kč) a náklady na vypracování znaleckého posudku (5.223,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 19.800,- Kč a 5.223,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 25.023,- Kč s příslušenstvím a ohledně výroků o náhradě nákladů řízení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby v částce 40.133.70 Kč potvrzen [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř..).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pro řešení otázky, zda při určení výše skutečné škody na automobilu je právně významná okolnost, že poškozený je plátcem daně z přidané hodnoty.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Bez ohledu na to, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 (po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v penězích před tzv. naturální restitucí (uvedením v předešlý stav), jsou i nadále uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55, neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 54). Zároveň však není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. Byla-li oprava provedena, je třeba zvažovat, zda cena byla stanovena správně, zda oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, pod č. 25, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod C 871).
Plnila-li druhá žalovaná žalobci na náhradě škody způsobené na osobním automobilu částku představující rozdíl mezi obecnou cenou automobilu před vznikem škody a hodnotou jeho zbytků (čili jeho obecnou cenu po poškození), byl nárok na náhradu škody v rozsahu vyplývajícím ze zákona uspokojen, a lze tudíž uzavřít, že okolnost, zda je žalobcem plátcem daně z přidané hodnoty, neměla pro určení výše škody význam. Nemají-li na určení výše náhrady škody vliv nahodilé, se škodnou událostí nesouvisející okolnosti, nemůže pro něj být významné ani to, zda je poškozený plátcem DPH a zda si nechal automobil opravit, anebo si koupil nový.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, není případný, neboť skutkové okolnosti tam řešeného případu jsou odlišné, a tudíž ani právní závěry tam učiněné nejsou pro posouzení této věci významné.
Pokud tedy odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že z hlediska stanovení výše skutečné škody na automobilu, jež žalobci vznikla v důsledku dopravní nehody, nemá okolnost, že žalobce je plátcem DPH, právní relevanci, je jeho právní názor správný.
V případě přípustného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen ohledně částky 40.133,70 Kč s příslušenstvím, je věcně správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobce v této části zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu