ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1019.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1019/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O. R., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 19 C 253/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 55 Co 309/2006-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 19 C 253/2005-37, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil byt 1+1 ve 2. nadzemním podlaží v domě (správně) čp. 548, v ulici D. 25, v P. 9 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
7. listopadu 2006, č.j. 55 Co 309/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že předtím dům vlastnila firma P. E. s.r.o., že od 12. 1. 1994 byla nájemkyní předmětného bytu P. K., že žalovaný byl původně nájemcem bytu 1+1 s příslušenstvím na adrese P. 6, L. 24/330, že dne 26. 9. 1996 uzavřela P. K. manželství s J. K., že žalovaný a manželé K. uzavřeli za souhlasu pronajímatelů obou bytů dohodu o výměně bytů, že se na základě této dohody žalovaný nastěhoval do předmětného bytu, že s ním právní předchůdce žalobce uzavřel dne 12. 9. 2002 k předmětnému bytu nájemní smlouvu s počátkem doby nájmu od 1. 9. 2002, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou, že podle článku II. odstavce 2 nájemní smlouvy byly nájemné a úhrada za plnění spojená s užíváním bytu dohodnuty podle právních předpisů platných v době sjednání této nájemní smlouvy a podle údajů obsažených v evidenčním listě, že evidenční list byl vydán k 1. 9. 2002, že byl podepsán tehdejším pronajímatelem i žalovaným jako nájemcem a že podle údajů v něm uvedených byl žalovaný povinen platit 30,- Kč za vybavení bytu, 791,- Kč jako základní nájemné a 375,- Kč jako zálohy na služby, celkem tedy 1.196,- Kč.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že je nájemní smlouva platná, neboť nepostrádá stanovení nájemného a záloh na úhrady za plnění spojená s užíváním bytu jako jednu z podstatných obsahových náležitostí. Soudy vycházely z toho, že podle §686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), musí nájemní smlouva obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Dovodily, že v daném případě nájemní smlouva ohledně výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu jednak odkazuje na příslušné platné právní předpisy a jednak na vydaný evidenční list, který obsahuje konkrétní výpočet nájemného i záloh na plnění spojená s užíváním bytu. I když vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ke dni 31.12. 2001, v době uzavření smlouvy platil výměr Ministerstva financí 06/2002 a zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Uvedený výměr byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb., až ke dni 18. 11. 2002. Poukázaly i na to, že nájemní smlouva odkazuje na evidenční list, který byl ke dni 1. 9. 2002 ze strany pronajímatele vydán, pronajímatelem i nájemcem podepsán a který obsahuje výpočet nájemného a záloh na plnění spojená s užíváním bytu. Proto žalobě na vyklizení žalovaného nevyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítal, že nájemní smlouva ze dne 12. 9. 2002 neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení §686 odst. 1 obč. zák., zejména řádně stanovenou výši nájemného za byt. Poukazoval na to, že je-li v bodě II. odst. 2 nájemní smlouvy uvedeno: „nájemné a… byly dohodnuty podle právních předpisů platných v době sjednání smlouvy a podle údajů obsažených v evidenčním listě.“, je z použití slučovací spojky „a“ zřejmé, že nájemné musí být určeno oběma způsoby najednou, tedy podle platných právních předpisů a evidenčního listu. V době uzavření nájemní smlouvy byla zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Sice ještě platil výměr Ministerstva financí 06/2002, ale ten byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb., ve kterém Ústavní soud v otázce důvodů zrušení daného výměru, plně odkázal na závěry, které učinil již ve zmíněném nálezu č. 231/2000 Sb. Podle jeho přesvědčení měl soud při posuzování platnosti nájemní smlouvy přihlédnout k tomu, že výměr Ministerstva financí 06/2002 byl později shledán jako neústavní. Není tak možné, aby z bezpráví vzniklo právo. Dále poukazoval na to, že v té době ještě nebylo možné provést jednostranné zvýšení nájemného podle §696 odst. 1 obč. zák. a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dovozoval, že vlastnické právo garantované žalobci Listinou základních práv a svobod i mezinárodními dokumenty bylo a stále ohledně nájemného je neúměrně omezováno a že je předmětná nájemní smlouva protiústavní. Nakonec ještě namítal, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, neboť v oblasti nájemních vztahů na území České republiky existuje zjevná nerovnost mezi nájemníky a pronajímateli, že byla uzavřena na dobu neurčitou a neobsahovala realizovatelnou podmínku tuto smlouvu vypovědět, a to za situace, kdy zákon i smlouva omezují žalobce a neumožňují mu provést jednostranné změny předpokládané zákonem. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Námitkou, že podstatná náležitost v podobě způsobu výpočtu nájemného (§686 odst. 1 obč. zák.), nemůže být určena odkazem na právní předpisy (platné v době uzavření nájemní smlouvy), které byly zrušeny nálezy Ústavního soudu České republiky, dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že je nájemní smlouva ze dne 12. 9. 2002 platná.
V soudní praxi, a to vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §686 odst. 1 obč. zák., není pochyb o tom, že obligatorní náležitostí nájemní smlouvy je i způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výše. Soudní praxe přitom dovodila, že „způsobem výpočtu“ nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet nájemného a úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007). Za takový způsob je pokládán i ten, jenž odkazuje na právní přepis obsahující příslušnou metodiku. Nejvyšší soud České republiky také již v rozsudku ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004, a dále v usnesení ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1123/2006, dovodil, že jde-li o techniku výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (nic víc a nic méně), lze – i po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. – na tuto vyhlášku v nájemní smlouvě odkázat. Jestliže tedy odvolací soud v daném případě pokládal odkaz na příslušný právní předpis (určený tím, že platil v době uzavření nájemní smlouvy – výměr Ministerstva financí 06/2002) za dostačující z hlediska naplnění obsahových náležitostí nájemní smlouvy (zvláště za situace, kdy konkrétní výpočet byl již proveden v evidenčním listu, na který nájemní smlouva rovněž odkazovala), neodchýlil se od ustálené judikatury. Dovolatelem nastolenou otázku tak nelze pokládat za otázku zásadního právního významu.
Ani zbývající námitky dovolatele nemohou přípustnost dovolání založit. Ohledně nich lze odkázat na ustanovení §71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tím spíše nelze argumentem o pozdějším zrušeném předpisu zpochybnit práva a povinnosti založené smlouvou a nikoliv přímo zrušeným právním předpisem.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému
v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu