ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1124.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1124/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 35/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2006, č. j. 11 Co 329/2006-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 54 C 35/2003-62, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 350.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na základě pověření žalobce reagovala B. J. na inzerát a začala s žalovaným, resp. se zaměstnanci jeho firmy jednat o uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu 4 a ½ + 1, I. kategorie, o celkové výměře 130,07 m2 nacházejícího se v domě žalovaného č. p. 498 v ulici Tyršově 31, v O. 1 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že výsledkem jednání byla možnost uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu ve prospěch žalobce jako jeho nájemce za předpokladu složení zálohy či kauce v nemalé částce, že následně se žalobce se svou matkou J. Z. dostavil do prostoru firmy žalovaného v O., Č. l., že tam J. Z. za přítomnosti žalovaného předala do rukou zaměstnance jeho firmy částku 350.000,- Kč, kterou žalovanému nejprve půjčila a posléze darovala, a že podle dohody účastníků měl žalovaný uvedenou částku vrátit žalobci při skončení nájemního vztahu. Poté zjistil, že dne 28. března 1996 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. března 1996“) na dobu neurčitou od 1. dubna 1996, že nájemní smlouva ze dne 28. března 1996 neobsahovala číselné označení předmětného bytu a ani žádné ujednání účastníků o záloze či kauci, že při vytopení bytu v roce 2000 byly zničeny všechny doklady žalobce vztahující se k předmětnému bytu a že právo nájmu bytu zaniklo na základě písemné dohody účastníků ke dni 29. listopadu 2001, kdy žalobce předal žalovanému předmětný byt bez jakýchkoliv závad. Vzal také za prokázáno, že ohledně vrácení částky 300.000,- Kč, resp. částky 350.000,- Kč pak žalobce jednal s žalovaným a zaměstnanci jeho firmy za přítomnosti G. V., která s ním dříve žila, že při těchto jednáních mu bylo vrácení částky přislíbeno a že dosud mu uvedená částka nebyla vrácena. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že přijetím zálohy či kauce v částce 350.000,- Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení; proto žalobě vyhověl, a to s poukazem na ustanovení §458 odst. 1 a §517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2006, č. j. 11 Co 329/2006-86, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak – na rozdíl od něj – dovodil, že v daném případě jde o nárok z inominátní smlouvy podle §51 obč. zák., který není promlčen, byl-li nájemní vztah k bytu (založený platnou nájemní smlouvou ze dne 28. března 1996) ukončen písemnou dohodou dne 29. listopadu 2001 a žaloba byla podána 30. srpna 2005 (správně 2002); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu není nájemní smlouva ze dne 28. března 1996 neplatná pro neurčitost jen proto, že předmětný byt v ní nebyl označen příslušným číslem; nájemní smlouva totiž obsahuje výměru bytu, oběma účastníkům bylo od počátku zřejmé, o který byt jde, žalobce ho po dobu pěti let užíval a platil sjednané nájemné, které žalovaný od něj přijímal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V dovolání obsáhle polemizoval se zjištěným skutkovým stavem věci a v této souvislosti především namítl, že odvolací soud neměl v důsledku nedostatečných skutkových tvrzení žalobce vyčerpávající informace o obsahu vztahu vzniklého „smlouvou o kauci“, že pojem „kauce“ ani neměl použít, neměl-li najisto postaveno, jaký je jeho obsah a význam, a že žalobě nemělo být vyhověno, jestliže žalobce v dostatečné míře nesplnil povinnost tvrzení a neunesl ani důkazní břemeno ohledně povahy, určitosti a obsahu závazku a jestliže skutková zjištění nedovolovala učinit jednoznačný závěr o povaze tvrzeného závazku. Podle názoru dovolatele na tom nemůže nic změnit ani to, k čemu směřovala odvolacím soudem zdůrazňovaná vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. března 1996. Poté uvedl, že nájemní smlouva ze dne 28. března 1996 je absolutně neplatná pro „neurčitost smluvního vztahu, resp. pro nedostatečnou identifikaci předmětu nájmu“, a pokračoval, že absolutně neplatná je tato nájemní smlouva také proto, že „neobsahuje žádné ujednání o způsobu výpočtu nájemného jako podstatné náležitosti nájemní smlouvy dle ust. §686 odst. 1 obč. zákoníku“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady, které dovolatel v dovolání rovněž uplatnil) a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz výklad shora) a dále – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení dohody účastníků vztahující se k částce 350.000,- Kč, tj. dohody, kterou odvolací soud posoudil jako inominátní smlouvu podle §51 obč. zák.). K dovolací námitce týkající se otázky, k čemu směřovala (odvolacím soudem zdůrazňovaná) vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. března 1996, lze pouze připomenout, že v soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Skutkovou je proto co do své povahy rovněž otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle účastníků listiny – nájemní smlouvy ze dne 28. března 1996. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Zpochybnil-li tedy dovolatel správnost právního závěru o inominátní smlouvě podle §51 obč. zák. poukazem na nedostatečná skutková zjištění (závěry) o obsahu smlouvy (obsahu vůle účastníků v ní projevené), k nimž odvolací soud dospěl i za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.), jinak řečeno poukazem na to, co bylo (nebo spíše nebylo) obsahem dané smlouvy a vůle jejich účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadl (prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právním závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. března 1996 není neplatná pro neurčitost přes to, že v ní předmětný byt není označen číslem. Tento právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. června 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. I. ÚS 704/21/, vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy) je sice ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že projev vůle je určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, lze-li jej bez rozumných pochybností o jeho obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů (v těchto případech o počtu místností v bytě a jejich skladbě /v projednávané věci údaje o číslu bytu/) nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.
K další námitce podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Soudní praxe se ustálila v názoru, že výše nájemného (způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za plnění spojená s užívání bytu (způsob jejího výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu; tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 2124/2001, uveřejněné pod C 938 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). V soudní praxi, a to s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru a také vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §686 odst. 1 obč. zák., není pochyb o tom, že obligatorní náležitostí nájemní smlouvy je i způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výše. Z toho logicky vyplývá, že obsahuje-li nájemní smlouva (jako v projednávané věci) výši nájemného (úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu), neobsahuje (nemusí obsahovat) způsob jeho (jejího) výpočtu (viz vylučovací spojka „nebo“ užitá v citovaném ustanovení). Nad rámec uvedeného lze připomenout, že „způsobem výpočtu“ úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr lze bez dalšího vztáhnout i „způsob výpočtu“ nájemného.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu