ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1068.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1068/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) M. K., a b) K. S., zastoupeným advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 435/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 15 Co 261/2006-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. dubna 2001, č. j. 9 C 19/2001-12, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, III. kategorie, o velikosti 3+1, v 1. patře domu čp. 567, H. 3, P. 3, k. ú. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. března 2002, č. j. 15 Co 98/2002-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení dovodil, že v daném případě nebyly naplněny podmínky, za nichž lze rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. dubna 2003,
č. j. 9 C 19/2001-95 (správně 97), ve spojení s usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. 9 C 19/2001-97 (správně 99), žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 15 Co 290/2003-115, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 26 Cdo 1791/2004-130, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 9 C 435/2005-20, ve spojení s usnesením ze dne 7. dubna 2006, č. j. 9 C 435/2005-24, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dva byty, každý o kuchyni a pokoji, užívané dohromady jako byt čís. 3, III. kategorie, o velikosti 3+1, v 1. patře domu č. p. 567, H. 3, P. 3, k. ú. Ž.“; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j.
15 Co 261/2006-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výroku o věci samé) v tom znění, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizený žalobkyním odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, III. kategorie, o velikosti 3+1,
v 1. patře domu č. p. 567, H. 3, P. 3, k. ú. Ž.“ (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); uvedený rozsudek potvrdil i v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 27. srpna 1965 byla mezi ONV v P. 3 a V. H. uzavřena dohoda
o odevzdání a převzetí bytu v P. 3, Č. 390, že rozhodnutím ze dne
5. března 1971 udělil Obvodní národní výbor v P. 3 podle §56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, souhlas ke sloučení bytu V. a J. H. „s uvolněným bytem v 1. poschodí domu čp. 567 v P. 3, H. 3 po paní B.“ (dále jen „rozhodnutí o sloučení bytů“), že ohledně předmětného bytu byl vypracován návrh nájemní smlouvy a že v tomto návrhu jsou žalobkyně označeny jako pronajímatelky bytu a jako nájemkyně bytu je zde uvedena J. H. (babička žalovaného). Dále zjistily, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného domu, že v předmětném bytě skutečně bydlela babička žalovaného J. H., že spolu s ní zde žil také žalovaný, že žalovaný přispíval na nájemné, že u svých zaměstnavatelů uváděl jako adresu bydliště adresu předmětného bytu, že J. H. zemřela dne 7. ledna 2000 a že v dědickém spisu po zemřelé J. H. je žalovaný uveden jako spolužijící osoba. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že babička žalovaného J. H. nebyla nájemkyní předmětného bytu proto, že rozhodnutí o sloučení bytů nebylo rozhodnutím, s nímž byl spojen vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (§154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“), že existence rozhodnutí o přidělení bytu (ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. před novelou) nebyla v řízení ani tvrzena a že babičce žalovaného nevzniklo právo nájmu bytu v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 ani konkludentně. Poté rovněž dovodily, že nebyla-li babička žalovaného J. H. nájemkyní předmětného bytu, je vyloučena úvaha o přechodu nájmu bytu na žalovaného (ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni smrti babičky žalovaného a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání opakovaně uváděl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především však namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečné, jestliže soud prvního stupně rozhodl o vyklizení „dvou bytů (každého o kuchyni a pokoji, užívaných dohromady jako byt čís. 3, III. kategorie, o velikosti 3+1, v 1. patře domu č. p. 567, H. 3, P. 3, k. ú. Ž.)“, zatímco odvolací soud, aniž byla žaloba změněna, jej napadeným rozsudkem vyklidil z „bytu č. 3 (III. kategorie, o velikosti 3+1, v 1. patře domu č. p. 567, H. 3, P. 3, k. ú. Ž.)“. Z tohoto důvodu také pokládal rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí měnící, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dále uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 se pod sp. zn. 19 C 136/95 vedlo řízení o přivolení k výpovědi žalobkyň z nájmu J. H. k předmětnému bytu, v němž sice nebyla otázka existence práva nájmu bytu u J. H. předmětem dokazování, avšak žalobkyně a J. H. učinily tuto skutečnost nespornou. Šlo tak podle dovolatele o skutečnost známou soudu z jeho úřední činnosti, taková skutečnost proto nemusela být předmětem dokazování a soud prvního stupně pochybil, pokud tuto otázku učinil předmětem dokazování; je přitom podle dovolatele nerozhodné, že řízení ve věci sp. zn. 19 C 136/95 skončilo pravomocně zamítnutím žaloby. Za otázky zásadního právního významu pokládal otázky, „zda ze zjištěného skutkového stavu lze dovodit závěr, že babička žalovaného nebyla nájemkyní předmětného bytu, a to zejména s ohledem na soudu z jeho úřední činnosti známé skutečnosti“ a „zda je přípustné, aby za nezměněného skutkového stavu rozhodl stejný soud o téže otázce … odlišně od svého dřívějšího pravomocného … rozsudku“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jednoznačně potvrdil. Dále uvedly, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 136/95 se soud otázkou existence práva nájmu bytu
u babičky žalovaného nezabýval. Poté se ztotožnily s právními závěry, které učinily soudy obou stupňů, a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal v rozsudku ze dne 28. února 2006, č. j. 9 C 435/2005-20. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím (jak nakonec vyplývá i z formálního označení jeho výrokové části), nemůže být dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že soud prvního stupně vyklizovaný prostor formálně označil jako „dva byty …“, zatímco odvolací soud ho specifikoval jako jeden byt – „byt č. 3 …“; pro úplnost zbývá dodat, že navíc v obou případech jde nepochybně o stejný vyklizovaný prostor.
Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§243d odst. 2 věta druhá, nyní §243d odst. 1 část první věty před středníkem o.s.ř.), není přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ (nyní podle §237 odst. 1 písm. a/) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že bez provedení změny žaloby jej napadeným rozsudkem vyklidil z jiného /jinak označeného/ bytu než soud prvního stupně) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první a §126 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první a §126 odst. 1 obč. zák., a současně uplatnil existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující.
V soudní praxi není pochyb o tom, že přechod nájmu bytu (v daném případě ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.) pojmově přichází v úvahu za předpokladu, že osoba, která v bytě bydlela v době úmrtí byla jeho nájemcem. To vyplývá nejen z jednoznačného znění citovaného ustanovení, které jiný výklad ani nepřipouští (viz „jestliže nájemce zemře“), nýbrž i z ustálené soudní judikatury. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 351/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. Mylná, a to i s přihlédnutím k citované judikatuře, je však dovolatelova domněnka, že otázka, zda J. H. svědčilo v době úmrtí právo nájmu k předmětnému bytu (svou povahou otázka předběžná, na jejímž řešení závisí posouzení otázky přechodu nájmu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.), je otázkou skutkovou, která podléhá dokazování (ve smyslu §120 a násl. o.s.ř.). Jde jednoznačně o otázku právní, jejíž řešení bylo nastíněno již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, č. j. 26 Cdo 1791/2004 (srov. výklad obsažený v posledním odstavci na straně 6 a v navazujících dvou odstavcích na straně 7), přičemž dovolací soud se od tohoto řešení neodklání ani v současné době.
Bez ohledu na uvedené je třeba zdůraznit, že námitkami vztahujícími se k řízení o přivolení k výpovědi žalobkyň z nájmu J. H. k předmětnému bytu vedenému pod sp. zn. 19 C 136/95 Obvodního soudu pro Prahu 3 měl dovolatel zřejmě na mysli, že ohledně existence práva nájmu J. H. k předmětnému bytu nemůže soud dospět v projednávané věci k jiným právním závěrům než v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 136/95. K tomu lze pouze uvést, že v soudní praxi není pochyb o tom, že ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán (pouze) rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož
i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutí v blokovém řízení. Navíc posouzení předběžné otázky (tj. i otázky existence práva nájmu J. H. k předmětnému bytu) nemůže být vyjádřeno ve výroku soudního rozhodnutí, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé
a může být uvedeno jen v důvodech tohoto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Pak ovšem nelze ani obecně uvažovat o závaznosti rozsudku, neboť závazným (ve smyslu §159a o.s.ř.) může být pouze výrok pravomocného rozsudku.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu