ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1166.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1166/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce B. d. M. (právního nástupce původní žalobkyně městské části P.), zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 89/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 11 Co 236/2003-92, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. 11 C 89/2002-12, přivolil k výpovědi (obsažené v žalobě), kterou dala původní žalobkyně žalovanému z nájmu bytu č. 11, o velikosti 1+kuchyňský kout s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 786, ul. M., P., (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalovanému byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 1. 2003, č.j. 11 Co 460/2002-39, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby se zabýval též posouzením, zda vyhovění žalobě nebrání okolnosti, které lze podřadit pod ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdy platném znění.
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, č.j. 11 C 89/2002-56, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně měl za prokázané, že předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím ONV v P. ze dne 25. 2. 1985, č.j. byt. 32-435/sine-85/Krá, že žalovaný uzavřel dne 1. 3. 1985 dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že je od 1. 2. 1987 poživatelem plného invalidního důchodu (nyní) ve výši 5.792,- Kč, že výše nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „úhrada“) činí 1.861,- Kč měsíčně, že žalovaný neplatil nájemné a úhrady již od roku 1998, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2001, mu bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné a úhrady za léta 1998 až 2000, že od 1. 1. 2001 nájemné a úhrady nadále neplatí, že k 20. 9. 2002 činil jeho dluh na nájemném a na úhradách 115.528,- Kč a na poplatcích z prodlení 243.680,- Kč, že městská část P. dala žalovanému výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) pro neplacení nájemného, že žalovaný je těžce zdravotně postižený, je držitelem průkazu ZP/B, žije sám, je svobodný a nemajetný.
Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., poněvadž žalovaný neplatil nájemné a úhradu za předmětný byt po dobu delší než tři měsíce, čímž hrubě porušil své povinnosti nájemce bytu. S ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalovaného, s přihlédnutím k tomu, že jeho jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod, že předmětný byt (o jedné místnosti s kuchyňským koutem) je minimálním bytem přiměřeným jeho potřebám, že až do roku 1997 u žalovaného nebyly tvrzeny ani prokázány dluhy na nájemném a na úhradách, že platební schopnost žalovaného se zhoršila až v souvislosti s jeho invaliditou a postupným nárůstem životních potřeb, dospěl však soud prvního stupně k závěru, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zhodnotil také, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu by bylo pro žalovaného nepřiměřenou tvrdostí, zatímco nevyhovění návrhu, nebude mít pro žalující stranu zásadní negativní význam.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. června 2004, č.j. 11 Co 236/2003-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním den kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud zjistil, že městská část P. kupní smlouvou ze dne 9. 4. 2003 převedla dům, v němž se nachází předmětný byt, do vlastnictví žalobce s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 2. 6. 2003. Ztotožnil se skutkovými závěry a právními závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na rozdíl od něho však dospěl k právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. Vyslovil pochybnost, že tíživá sociální situace žalovaného je v příčinné souvislosti s neplacením nájemného, a poukázal na to, že žalovaný je poživatelem plného invalidního důchodu již od roku 1992, zatímco nájemné neplatí od roku 1997 (správně 1998). Uzavřel, že i pro případ, že by příčinou neplacení nájemného byla jeho tíživá sociální situace, nemůže tato okolnost vést sama o sobě k závěru, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/97, podle něhož lze na rozpor výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., s dobrými mravy usuzovat pouze tehdy, jestliže by nájemce v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu alespoň část dlužného nájemného zaplatil a nadále platil rovněž běžné nájemné, a poukázal na to, že v souzené věci se tak nestalo. Dále uzavřel, že vzhledem k dlouhodobému neplnění povinnosti žalovaného vůči pronajímateli, které se nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze po žalobci spravedlivě považovat, aby mu byla ochrana jeho práv odepřena, byť se žalovaný nachází v obtížné sociální situaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalovaný poukázal na to, že právní předchůdkyně žalobce (městská část Praha 11) velice dobře věděla o jeho zdravotním postižení, neboť právě pro jeho těžkou invaliditu mu předmětný byt přidělila. Neposkytla mu však pomoc při zajišťování odpovídajícího zaměstnání, aby mohl plnit svoji povinnost nájemce. Žalobce pak pokračuje v soudním řízení bez jakéhokoliv pochopení pro jeho nepříznivý osud. Přitom sousedé žalovaného, kteří jsou členy nyní žalujícího družstva, by měli vědět, že je těžké vyžít s jediným příjmem. Také vytýkal odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu jeho nepříznivý osobní a zdravotní stav. Vyslovil přesvědčení, že „generalizování“ ze strany odvolacího soudu v tomto případě nebylo namístě. Závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněného pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodovací praxe ale současně také dovodila (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005), že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, Nejvyšší soud uvedl, že tak je tomu zvláště za situace, kdy nájemce neplatí nájemné dlouhodobě, dluh na nájemném a na úhradách dosáhl relativně vysoké částky a chování nájemce, který povinnost platit nájemné neplní, se nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V opačném případě by byl současný stav v praxi neřešitelný, neboť pronajímateli by byla upřena možnost řešit vzniklou situaci skončením nájemního poměru podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., aniž by mohl očekávat, že se chování nájemce změní a nepříznivé důsledky v poměrech žalovaného by tak byly přenášeny na pronajímatele.
V projednávané věci, kdy žalovaný neplatí nájemné a úhrady za předmětný byt již řadu let, na nájemném a na úhradách dluží vysoké částky i v době rozhodování soudu a nelze reálně očekávat, že by běžné nájemné a úhrady začal platit, koresponduje názor odvolacího soudu, že není dán předpoklad pro zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi podle §3 odst. 1 obč. zák. ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu