ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1181.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1181/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. V. B., b) I. B., c) M. R., d) Ing. J. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 280/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 51 Co 178/2006-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2004, č. j. 17 C 280/2003-44, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 19, II. kategorie o pokoji, kuchyni, předsíni, koupelně, WC, spíži a sklepě, v 1. patře domu č. p. 1018 v P. 10, Na Míčánkách 4, katastrální území V. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný, nájemce předmětného bytu, v bytě bydlí a bydlel, a pokud se v něm nezdržoval, bylo to nejdříve z toho důvodu, že určitou dobu pobýval v zahraničí, a poté do dubna 2003 pečoval o svou nemocnou babičku V. P. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 20. 7. 2005, č. j. 19 Co 259/2005-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování zejména v tom směru, zda byl naplněn daný výpovědní důvod ke dni doručení výpovědi (20. 11. 2003), tj. zejména zda a v jakém bytě a z jakých důvodů bydlel žalovaný v období po 1. 4. 2003 (kdy jeho babička odešla do domova důchodců), a zda a kdy se uskutečnily zahraniční studijní či pracovní pobyty žalovaného.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 17 C 280/2003-80, poté, co doplnil dokazování v souladu s pokynem odvolacího soudu, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 51 Co 178/2006-106, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a opakovaným výslechem žalovaného, vzal odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázané, že v období od léta 2002 do konce března 2003 žalovaný byt užíval jen občas, a to z důvodu pravidelné péče o svou babičku, v předcházejícím období byt po určitou dobu neužíval z důvodu svých zahraničních pobytů ve Španělsku a USA, od dubna 2003 do doručení výpovědi z nájmu bytu ho běžně užíval. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn. K námitce žalobců týkající se nevěrohodnosti svědků vypovídajících ve prospěch žalovaného, odvolací soud uvedl, že jejich nevěrohodnost nelze automaticky odvozovat od jejich příbuzenského či přátelského vztahu se žalovaným, neboť právě osoby spřízněné či spřátelené mohou být lépe než kdokoliv jiný informováni o životě žalovaného a o detailech spojených s jeho bydlením. Výpovědi svědků (ostatních nájemců bytů v domě) nepovažoval za nevěrohodné, pouze podotkl, že z jejich výpovědí nevyplývá nic jiného než to, že žalovaného v domě více či méně často potkávali či nepotkávali; nelze z nich však bez dalšího učinit závěr, že byt v rozhodném období neužíval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřují ve způsobu, jakým odvolací soud (soud prvního stupně) hodnotil závažnost důvodů neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. Namítají, že v daném případě není péče o osobu blízkou vážným důvodem pro neužívání bytu nájemcem, neboť babička nebydlela osamoceně a žalovaný nebyl jediným příbuzným, který jí mohl poskytovat péči. Pokud poskytovaní péče nemocné babičce skutečně probíhalo, nedělo se tak z objektivní nutnosti. Dále poukazují na to, že se odvolací soud nevypořádal s prokázanou skutečností, že žalovaný na dopis žalobců ze dne 16. 1. 2003, kterým byl vyzván k ukončení nájemního poměru dohodou z důvodu neužívání bytu, reagoval dopisem ze dne 25. 3. 2003 tak, že v předmětném bytě trvale bydlí, pouze z důvodu pracovního vytížení se domů vrací až v pozdních nočních hodinách, nijak nezmiňoval péči o babičku, ačkoliv na této skutečnosti staví své procesní stanovisko ve věci. Dovolatelé rovněž namítají, že hodnocení svědeckých výpovědí ze strany obou soudů bylo zcela nesprávné a do značné míry spekulativní, neboť žádná z osob bydlících v předmětném domě nepotvrdila, že by žalovaný byt řádně užíval; naproti tomu svědci, kteří dosvědčují, že žalovaný byl řádně užíval (popř. pokud ho neužíval, tak z vážného důvodu), jsou osoby, které mají k žalovanému více či méně blízký vztah. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž byla žaloba zamítnuta).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výkladu ustanovení §711 odst.1 písm. h) obč.zák., jmenovitě pojmu „vážné důvody“ neužívání (občasného užívání) bytu.
O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu – členů jeho domácnosti. Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem (soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v časopise Soudní judikatura).
V daném případě se soud prvního stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, okolnostmi, v nichž žalovaný spatřoval vážné důvody neužívání bytu (zahraniční pobyt), resp. občasného užívání (péče o nemocnou babičku) zabýval a zcela v souladu s výše citovanou judikaturou tyto okolnosti za vážné důvody neužívání bytu dočasné povahy považoval. Dovolateli vymezená otázka výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., není otázkou zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, a její řešení proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů, neboť skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu