ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1966.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1966/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 228/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č. j. 11 Co 203/2006-30, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č. j. 11 Co 203/2006-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. ledna 2006, č. j. 30 C 228/2005-13, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 30 C 228/2005-13, uložil žalovanému vyklidit byt č. 9, II. kategorie, o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, ve 2. patře domu č. p. 1256 v P. 7, Schnirchova 2 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vzal za prokázáno, že dne 25. 4. 1974 byla žalobkyně přijata představenstvem LBD P. za členku tohoto družstva, že dne 24. 7. 1974 jí byla vystavena členská knížka na jméno A. H., že dne 25. 9. 1976 uzavřela manželství se žalovaným, že rozhodnutím ONV v P. 7 ze dne 21. 12. 1983 jí byl přidělen předmětný byt do užívání, že dne 23. 1. 1984 uzavřela s LBD Praha dohodu o užívání bytu, že dne 23. 11. 1994 bylo na ustavující schůzi nájemců bytů v předmětném domě založeno B. d. obyvatel domu Schnirchova 2/1256, P. 7 (dále též jen „bytové družstvo“), jež bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 9. 12. 1994, že v listině datované 11. 11. 1996, nazvané „Čestné prohlášení“ žalovaný uvedl, že se vzdává nároku na členství v b. d. ve prospěch své manželky (tj. žalobkyně), že dne 19. 11. 1996 uzavřelo b. d. se žalobkyní jako s členkou d. smlouvu o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví (dále „smlouva o převodu bytu“), že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník bytu, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 22. 8. 2005. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jakožto vlastník předmětného bytu, jímž se stala na základě smlouvy o převodu bytu, má podle §126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) právo na ochranu proti žalovanému, který do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje, neboť jeho právní důvod užívání bytu zanikl rozvodem manželství; proto žalobě na vyklizení vyhověl. Nárok žalovaného na bytovou náhradu posoudil analogicky podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., a podmínil jeho vyklizení zajištěním náhradního bytu. Závěrem konstatoval, že neprovedl důkazy navrhované právním zástupcem žalovaného k tomu, zda žalovaný nepodepsal čestné prohlášení pod nátlakem, neboť žalovaný se v řízení choval pasivně, a po dobu 9 let od jeho podepsání nenamítal, že by bylo neplatné. Navíc by výsledek dokazování nemohl zvrátit závěr o tom, že žalobkyně je vlastnicí předmětného bytu, když zápis do katastru nemovitostí má konstitutivní charakter.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č. j. 11 Co 203/2006-30, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Shledal úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že provedené důkazy nesprávně právně posoudil, neboť nevycházel z toho, že právní vztahy mezi účastníky se řídí ustanovením §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Uvedl, že společný nájem družstevního bytu vznikl účastníkům za trvání manželství (dnem 23. 1. 1984, kdy byla uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu) a trvalo-li jejich manželství až ke dni 22. 5. 2005, kdy bylo pravomocně rozvedeno, řídí se po rozvodu jejich právní vztahy k bytu ustanovením §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Společný nájem družstevního bytu účastníků i jejich společné členství v družstvu proto trvá až do doby, než se dohodnou o zrušení práva společného nájmu bytu, resp. až do doby, kdy o zrušení práva společného nájmu, jakož i o určení, kdo z nich bude jako člen družstva nájemcem bytu, rozhodne na návrh jednoho z nich soud. Do té doby platí, že trvá společný nájem bytu manžely i jejich společné členství v družstvu, z něhož jsou oba účastníci oprávněni společně a nerozdílně (§703 odst. 2 obč. zák.). V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by mezi nimi nastala situace, uvedená v ustanovení §703 odst. 3 obč. zák., tedy že by spolu trvale nežili v době vzniku nájemního práva a společného členství v družstvu, tj. v roce 1984. Dovodil dále, že smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobkyně je - s ohledem na existenci společného nájmu bytu při společném členství v družstvu - absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Čestné prohlášení žalovaného není pro posouzení věci právně relevantní, neboť jím nezanikl společný nájem ani společné členství účastníků v družstvu; k tomu mohlo dojít až po rozvodu manželství způsobem stanoveným v §705 odst. 2 větě druhé obč. zák. Skutečnost, že žalobkyně je jako vlastník bytu zapsána v katastru nemovitostí, je taktéž právně nevýznamná, neboť soud není zápisem vlastnického práva v katastru nemovitostí vázán a může si sám posoudit otázku práv účastníků k bytu jako otázku předběžnou. Vycházeje z uvedených závěrů, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu manžely a společné členství v družstvu, jakož i jeho závěr o neplatnosti smlouvy o převodu bytu, „nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů“. Dovolatelka má za to, že „odvolací soud si neujasnil, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické práva k domu, v němž se byt nachází), vznikne právo společného nájmu bytu manžely i společné členství manželů v družstvu, ovšem za předpokladu, že spolu manželé trvale žijí“. Uvádí, že ačkoliv na existenci tohoto nezbytného předpokladu upozorňovala již ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud této skutečnosti nevěnoval pozornost, přestože bylo v průběhu řízení o rozvod manželství účastníků prokázáno, že jejich manželství bylo v době vzniku bytového družstva natolik rozvráceno, že neplnilo svoje funkce. O tom, že se jednalo o trvalý stav, svědčí i nezájem žalovaného o založení a činnost bytového družstva, a o získání bytu do vlastnictví. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost otázce vzniku práva společného nájmu družstevního bytu a jejich společného členství, jsou dány uplatněné dovolací důvody. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalobkyně o neexistenci společného soužití účastníků v době vzniku b. d., namítl, že o tomto tvrzení neposkytla v řízení žádný důkaz, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
V posuzované věci jde o tzv. řízení sporné, a protože se nejedná o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., platí pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník řízení neuplatnil před soudem prvního stupně, omezení vyplývající z §205a odst. 1 o. s. ř. (tzv. neúplná apelace). Podle 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jde o některý z případů vyjmenovaných v odst. 1 písm. a) až e); o takovou situaci se však v dané věci nejedná. Žalobkyně v dovolání nezpochybňuje, že tvrzení o neexistenci společné domácnosti uplatnila až v odvolacím řízení; z obsahu spisu (viz protokol o jednání na č.l. 7, 8 spisu) se přitom podává, že účastníci byli před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně poučeni podle §119a o. s. ř. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že k této nově uváděné skutečnosti (ohledně níž ostatně ani nebyly nabízeny důkazy) nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl – z pohledu žalobkyní uplatněné námitky – naplněn.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu předmětného „družstevního“ bytu i jejich společné členství v bytovém družstvu ke dni 23. 1. 1984, a že toto právo dosud trvá, neboť nezaniklo způsobem upraveným v §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč. zák.
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo též zjištění, že žalobkyni byl za trvání manželství účastníků přidělen předmětný byt rozhodnutím ONV v P. 7 ze dne 21. 12. 1983, že byt byl ve vlastnictví tehdejšího LBD P., s nímž žalobkyně dne 23. 1. 1984 uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu (dále jen „Dohoda“).
Podle §868 obč. zák. řídí se ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Institut osobního užívání bytů upravený v ustanoveních §152 až §189 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 obsahoval zvláštní ustanovení o družstevních bytech (např. §154, §175 odst. 2, §179 odst. 2). Za d. byty ve smyslu tohoto zákona však nebyly považovány byty v domech tzv. l. b. d. (srov. Občanský zákoník, komentář, I. díl, Praha, Panorama 1987, str. 547, 548, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2306/99, ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 627/2003, a ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 560/2004); vztahovala se na ně proto obecná úprava osobního užívání nedružstevních bytů.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že na vznik právního vztahu účastníků (manželů) k předmětnému bytu bylo nutno aplikovat ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, nikoliv jeho ustanovení §175 odst. 2, upravující vznik práva společného užívání d. b. manžely a jejich společného členství v d. To tedy znamená, že účastníkům vzniklo (při dovoláním nezpochybněném skutkovém závěru, že v té době spolu trvale žili) uzavřením Dohody právo společného užívání (n.) bytu manžely, nikoliv právo společného nájmu „d.“ bytu i jejich společné členství v d., jak nesprávně dovodil odvolací soud. Toto jejich právo se ke dni 1. 1. 1992 (v řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by k uvedenému datu již neexistovalo) transformovalo ze zákona na jejich právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992).
Zbývá tedy posoudit, zda ke dni rozhodování soudu (§154 odst. 1, §211 o. s. ř.) v dané věci toto právo trvalo, resp. zda účastníkům svědčilo právo společného nájmu d. bytu i jejich společné členství v b. d.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/1999, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) dovodila, že d. bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům; b. d. je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů (nyní je takové d. výslovně definováno v ustanovení §221 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001). Pro takto vymezené d. byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. §685, §687 odst. 3, §703 odst. 2, §706 odst. 2).
Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt d., je nabytí vlastnického práva b. d. k domu, v němž se byt nachází - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04), rozsudek z 19. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 3. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, usnesení z 26. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, rozsudek z 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006. V posléze citovaném rozhodnutí byl vyjádřen závěr, že jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví b. d., vzniklo jim právo společného nájmu d. bytu a společné členství družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto d. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je řešena i otázka aplikace ustanovení §703 odst. 3 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení otázky vzniku práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu jako bytu d. i otázky vzniku jejich společného členství v d. bytu je zčásti věcně nesprávné (co do závěru, že toto jejich právo /včetně jejich společného členství v družstvu/ vzniklo v roce 1984) a zčásti neúplné (co do posouzení jejich právního vztahu k bytu po 1. 1. 1992, včetně právních následků spojených s nabytím vlastnického práva b. d. k předmětnému domu); Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. jeho rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se taktéž nezabýval posouzením právního vztahu účastníků k předmětnému bytu po 1. 1. 1992 z pohledu výše uvedených závěrů judikatury), dovolací soud zrušil (a to i v zájmu zachování principu dvouinstančnosti soudního řízení) i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu