ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3304.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3304/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. B. a b) E. B., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) P. B. a 2) H. B. , zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 161/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. 51 Co 121/2006-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám jejich advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, č.j. 7 C 161/2000-29, přivolil k výpovědi z nájmu bytu označeného ve výroku rozsudku, kterou dali žalobci žalovaným, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným a všem, kdo s nimi bydlí, byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů poté, co jim bude zajištěno přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 11. 10. 2001, č.j. 25 Co 327/2001-47, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, pro nedostatky v označení bytu a pro nedostatky v označení výpovědi, k níž svým rozhodnutím přivolil; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, č.j. 7 C 161/2000-89, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobců usnesením ze dne 4. 3. 2004, č.j. 25 Co 492/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nesplnění pokynů (z předchozího zrušujícího usnesení) směřujících k řádnému zjištění skutkového stavu a pro nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku.
Soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, č.j. 7 C 161/2000-205, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5 o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, II. kategorie, který se nachází ve II. podlaží domu čp. 2312 v P., K. 44 v k.ú. Z. (dále též „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dali žalobci žalovaným (výrok pod bodem I.), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvého dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok pod bodem II.), uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a předat žalobcům do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok pod bodem III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV.).
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. května 2006, č. j. 51 Co 121/2006-231, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení ohledně jejich výše (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu (žalobce je spoluvlastníkem jedné ideální třetiny a zbývající dvě ideální třetiny mají žalobce a žalobkyně ve společném jmění), že dohodou o výměně bytů žalovaní získali byt po M. H. o velikosti 1+1 v I. patře předmětného domu, že rozhodnutím odboru výstavby ONV v P. ze dne 27. 5. 1982 jim bylo povoleno přisloučení vedlejšího uvolněného bytu 0+1 po M. M. (odvolací soud vzal za prokázané, že rozhodnutím OBH ONV v P. ze dne 30. 8. 1982, č.j. 1894/82/Č, bylo žalovaným povoleno užívání bytu o velikosti 2+1), že nájemní smlouva k nově vzniklému bytu byla uzavřena konkludentně, že dopisem ze dne 19. 4. 2000 (který byl žalovaným doručen dne 21. 4. 2000) dali žalobci žalovaným výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu od července 1997, že žalovaní neprokázali, že by žalobce a žalovaný (kteří jsou v sourozeneckém poměru) ještě za života svých rodičů uzavřeli dohodu, podle které by žalovaní mohli předmětný byt užívat bezplatně, že se dne 19. 4. 2000 žalovaní odstěhovali z bytu do své nemovitosti ve Š. s úmyslem již se nevrátit, že s nimi v té době nežila ve společné domácnosti jejich dcera H. B. a že se do bytu nastěhovala až následně. Soudy uvěřily výpovědím svědkyň E. B., E. Š., J. I., E. B. a zejména Mgr. M. T., že se dcera žalovaných do bytu vrátila až po odchodu rodičů, neboť tento údaj odpovídal zprávě Stavebního bytového družstva P., které pro období od března 1998 do března 2000 udělilo souhlas k podnájmu dcery žalované a jejího přítele T. Č. v bytě E. S. na adrese B. Osamoceným výpovědím svědků S. B. a D. Š., kteří tvrdili opak, soudy neuvěřily.
Po právní stránce oba soudy uzavřely, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaní nehradili nájemné od roku 1997 a v řízení nebylo prokázáno, že by užívání předmětného bytu opírali o právo bezplatného časově neomezeného užívání bytu, popřípadě o věcné břemeno. Dále oba soudy dovodily, že nebyly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu na dceru žalovaných ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. a §708 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvody označili, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a dále, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Vadu řízení spatřovali v tom, že odvolací soud přihlédl v rozporu s ustanovením §119a o.s.ř. ke kolaudačnímu rozhodnutí bývalého OBH ONV v P. ze dne 30. 8. 1982, č.j. 1894/82/Č, o změně užívání bytu na 2+1, ač rozhodnutí nebylo předloženo v řízení před soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení shledávali v tom, že výpověď z nájmu bytu ze dne 19. 4. 2000 (která jim byla doručena 21. 4. 2000) je neplatná pro vadu v označení domu, v němž se předmětný byt nachází. Ve výpovědi je dům identifikován jako „dům čp. 44/2312“, ačkoliv ve skutečnosti je číslem popisným pouze údaj 2312 a číslo 44 je číslem orientačním. Bez ohledu na to, že zúčastněným muselo být zřejmé, o jaký byt se jedná, výpověď z nájmu bytu musí mít písemnou formu a její vada je „neopravitelná“. Nesprávné právní posouzení spatřovali i v tom, že soudy rozhodly o jejich povinnosti byt vyklidit, ačkoliv v bytě již od května 2001 nebydlí a nemají v něm žádné věci (pokud v bytě nějaké věci zůstaly, přenechali je své dceři). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřovali v tom, že při zjišťování, zda nájemní právo žalovaných přešlo na jejich dceru, jen menší část svědků vypovídala, že dcera žalovaných H. B. mladší nežila s rodiči v době, kdy z bytu odešli. Navíc svědci žalobců mohli sledovat pouhý pohyb osob v domě, zatímco svědci žalovaných pocházeli z okruhu rodiny, blízkých přátel nebo dokonce šlo o bývalého přítele jejich dcery, do bytu docházeli, s rodinou žalovaných se stýkali a měli tak bezprostřední přehled o tom, jakým způsobem se v bytě hospodaří a bydlí. V této souvislosti namítali i to, že vedení společné domácnosti nelze vázat na sdílení společného bytu. Navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby byly „rozsudky obou soudů potvrzeny“. Uvedli, že žalovaní se dovolávají skutečností, které byly v průběhu důkazního řízení „odstraněny a vysvětleny“ a soudy obou stupňů rozhodly podle skutečně doložených listinných důkazů a na základě věrohodných svědeckých výpovědí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze, rozhodnutí č. 16, ročník 1993 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98). Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. V projednávané věci soud prvního stupně sice rozhodl v pořadí třetím rozsudkem (potvrzeným odvolacím soudem) jinak než v pořadí svým druhým rozsudkem, ale nikoliv v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. března 2004, č.j. 25 Co 492/2003-111, totiž zrušil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné hodnocení výsledků provedeného dokazování a pro nedostatky v jeho odůvodnění. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tedy nemůže být v dané věci založena.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Námitkou, že odvolací soud nepřípustně (v rozporu s ustanoveními §119a o.s.ř. a §205a o.s.ř.) provedl důkaz kolaudačním rozhodnutím o změně užívání bytu, dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost lze jen dodat, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi řízení uvedená v §120 odst. 2 o.s.ř., pro něž omezení podle §205a odst. 1 o.s.ř. neplatí (§205a odst. 2 o.s.ř.).
Další námitkou, že výpověď z nájmu bytu ze dne 19. 4. 2000 je neplatná pro neurčitost (protože jsou v ní zaměněny číslo popisné a číslo orientační ohledně domu, v němž se nachází předmětný byt) dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
S řešením právní otázky, zda je výpověď z nájmu bytu neplatná pro neurčitost, však nelze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustálené soudní praxe musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Právní úkon je nesrozumitelný (§37 odst. 1 obč. zák.), jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu (§37 odst. 1 obč. zák.) předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, ze 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, z 20. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Pokládal-li tedy odvolací soud výpověď z nájmu bytu za určitý projev vůle za situace, kdy v písemné výpovědi z nájmu bytu byl označen dům, v němž se byt nachází, též údaji o obci, ulici, údajem o popisném číslu a o číslu orientačním a obě čísla byla jen zaměněna, přičemž nevyšlo najevo, že by v daném místě byl jiný dům se zaměnitelnými údaji o číslu popisném a orientačním, neodklonil se od výše uvedených závěrů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004).
Námitkami, že jim bylo nesprávně uloženo vyklidit byt, ačkoliv v něm nemají věci, a že posouzení vedení společné domácnosti s jejich dcerou bylo nesprávně vázáno na společný byt, dovolatelé rovněž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Ani pro řešení těchto právních otázek nelze shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005, uvedl, že povinnost k vyklizení v sobě zahrnuje i povinnost odevzdat byt pronajímateli; kromě toho je výrokem ukládajícím vyklizení bytu řešena i otázka případné bytové náhrady. Proto lze takovou povinnost v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu uložit bez ohledu na to, zda nájemci v bytě bydlí a zda v něm mají své věci. Odvolací soud tak o této otázce rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a v usnesení ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003, uvedl, že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě. I v tomto případě je právní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Prostřednictvím zbývajících námitek, že soudy měly správně vycházet z výpovědi svědků navržených žalovanými, kteří měli v důsledku bezprostředního kontaktu s nimi lepší přehled o jejich soužití s dcerou v předmětném bytě, dovolatelé zpochybňují zjištěný skutkový stav (jeho správnost a úplnost), resp. hodnocení důkazů soudy a předkládají jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se přechodu nájmu bytu.
Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jež zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. 2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,
předsedkyně senátu