ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3369.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3369/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. Ú., zastoupenému advokátem, o povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 17/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2007, č. j. 40 Co 1706/2006-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V původním řízení, v němž žalobce uplatňoval vůči žalovanému nárok na vydání majetkových podílů z transformace, vedeném pod sp. zn. 10 C 273/94 Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. prosince 1999, č. j. 10 C 273/94-515, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 743.621,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 40 Co 162/2000-685, nepřipustil změnu žaloby provedenou podáními ze dne 30. prosince 1999 a ze dne 30. května 2001, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 195.858,- Kč s 3 % úrokem od
21. července 1992 do zaplacení a co do částky 547.763,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Rozsudky soudů obou stupňů napadl žalobce návrhem na obnovu řízení ze dne 12. ledna 2004 (došlým soudu prvního stupně dne 14. ledna 2004).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. září 2006, č. j. 10 C 17/2004-140, návrh na obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 27. února 2007, č. j. 40 Co 1706/2006-165, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že návrh na obnovu řízení není důvodný. Podle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně při posouzení návrhu na obnovu řízení správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 10 C 273/94 bylo vydáno před 1. lednem 2001. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že návrh na obnovu řízení byl žalobcem podán po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty (§230 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), která uplynula dne 11. ledna 2001 (správně zřejmě 11. ledna 2002), neboť z návrhu i z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se s obsahem listin, kterých se dovolává, seznámil dne 11. října 2001. V případě dalších tvrzených důvodů pro povolení obnovy řízení, tj. důkazů, které podle žalobce mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (konkrétně se jednalo o zápis č. 13 ze schůze představenstva žalovaného ze dne 15. prosince 1995 a o tři kolaudační rozhodnutí z roku 1994 ohledně zemědělských staveb ve vlastnictví žalovaného), dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k následujícím závěrům. V daném případě byl transformační projekt schválen dne 15. prosince 1992 a schválený transformační projekt je závazný pro oprávněné osoby a orgány družstva v částech, které byly schváleny valnou hromadou oprávněných osob, tedy i v části vyčíslení čistého jmění družstva a v části týkající se kritérií pro výpočet majetkových podílů. Listiny vydané v roce 1994 a 1995 (minimálně dva roky po schválení transformačního projektu) nemohou mít proto vliv na vyčíslení čistého jmění družstva a nemohou tudíž pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V úvodu dovolání obsáhle zrekapituloval skutkový stav věci a průběh původního řízení před soudy obou stupňů, vznesl konkrétní námitky proti postupu obou soudů v původním řízení, vypočetl výši svého nároku a vyjádřil nesouhlas s výrokem odvolacího soudu v původním řízení týkajícím se povinnosti žalovaného uhradit mu 3 % úrok a náklady řízení. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že mu nepředal přílohy, které byly součástí podání, které žalovaný předal odvolacímu soudu dne 27. září 2001. Dodal, že tyto přílohy mu byly předány na jeho žádost až po jednání odvolacího soudu. Dále namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že k dopisu žalovaného ze dne 27. ledna 1994 nebyly přiloženy všechny přílohy a že může dojít k záměně příloh. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, když „neprovedl důkaz porovnáním originálu příloh, které mu žalovaný předal dne 27. září 2001.“ Z těchto příloh je podle dovolatele patrné, že „někdo provedl zhotovení falsifikátu zakrytím části originálu a zakrytím podpisů na původní podepsané dohodě, která byla součástí dopisu žalovaného ze dne 27. ledna 1994.“ Dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, když „1. Způsob přepočtu majetkového vkladu a podílu, který provedly soudy v původním řízení je nepřezkoumatelný a odporuje znění zákona. 2. Právní úkon – neprovedení úplné identifikace majetku žalobce odporuje dobrým mravům a tudíž nepožívá ochrany ze zákona. 3. Právní úkon – nezpracování úplného soupisu majetku žalovaného a neprovedení ocenění majetku dle znění … (zákon nebo opatření) odporuje dobrým mravům a tudíž nepožívá ochrany ze zákona.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s názory soudů obou stupňů a vyjádřil přesvědčení, že napadené usnesení nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podotkl, že veškeré důkazy prokazující správnost rozhodnutí obou soudů jsou založeny ve spise. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolatel se především mýlí, má-li – vzhledem k údajům obsaženým v dovolání – za to, že dovolání bude projednáno a bude o něm rozhodnuto podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byl-li rozsudek Okresního soudu v Šumperku ve věci sp. zn. 10 C 273/94, jehož se návrh na obnovu řízení týkal, vydán dne 3. prosince 1999, projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání je zapotřebí projednat a rozhodnout
o něm podle dosavadních právních předpisů (nelze tedy postupovat podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., resp. ve znění pozdějších předpisů). Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001). Vzhledem ke znění bodu 16., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. lze uvedené závěry bez dalšího vztáhnout rovněž na projednávanou věc.
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud v usnesení (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty však nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Současně nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni tak, že „proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.“
Žalobce podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení mu bylo doručeno v pondělí 23. dubna 2007 a dovolání podal k poštovní přepravě v pondělí 25. června 2007 /23. června 2007 byla sobota/).
S přihlédnutím ke shora uvedenému právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, lze dovolání pokládat za dovolání včasné.
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
V posuzované věci nelze dovodit přípustnost dovolání z ustanovení §238a o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím (ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a nelze ho podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o.s.ř.Dovolání není přípustné ani podle §239 o.s.ř. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou. Rozhodnutím ve věci samé je pak pouze takové rozhodnutí, jímž je takto uplatněný nárok řešen. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto (tj. v posuzovaném případě věc týkající se návrhu žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 743.621,- Kč s příslušenstvím, o níž bylo rozhodnuto v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 273/94). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li dovolání žalobce přípustné podle §238a o.s.ř. a ani podle §239 o.s.ř., zbývá posoudit, zda řízení není postiženou některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a písm. g/ o.s.ř.) nebyly dovoláním namítány a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dána vada podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., tj. vada, kterou dovolatel – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – fakticky rovněž uplatnil.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil
v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu
v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998
a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení ve věci, jíž se dovolání týká, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
V projednávané věci z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel ve skutečnosti nenamítá, že řízení ve věci sp. zn. 10 C 17/2004 Okresního soudu v Šumperku bylo postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Jeho námitky podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. se upínají k řízení v původní věci vedené
u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 273/94, nikoliv však k řízení vedenému u tohoto soudu pod sp. zn. 10 C 17/2004. Vzhledem k uvedenému nejsou proto tyto dovolací námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. proti napadenému usnesení odvolacího soudu.
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 o.s.ř. a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam). Dovolatel podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí a žalovanému vznikly náklady v dovolacím řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.750,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu