ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3422.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3422/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. T., b) Ing. B. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. K. v l., zastoupenému advokátem, o zaplacení 348.876,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 80/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2006, č. j. 19 Co 778/2005-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.312,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný zaplatil každému z nich částku 174.438,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení od 15. 11. 1999 do zaplacení z titulu vypořádání majetkových nároků z transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). Žalobu odůvodnili tím, že nabyli dědictvím (ze závěti) každý z nich jednu polovinu pohledávky 347.150,- Kč po M. K., která zemřela. M. K. byla oprávněnou osobou podle §14 písm. a) zák. č. 42/1992 Sb. a vznikl jí nárok na zaplacení majetkového podílu z transformace. Žalovaný jim však odmítl zděděný majetkový podíl vyplatit.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 10 C 80/2005-43, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že zůstavitelka M. K. byla členkou Zemědělského družstva K. se sídlem v K. (dále jen „družstva“) ke dni 30. 11. 1991, že dne zemřela, že valná hromada oprávněných osob schválila dne 14. 11. 1992 transformační projekt družstva, že podle transformačního projektu by náležel M. K. majetkový podíl 348.876,- Kč, že rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 6. 1998, č. j. D 449/97-21, Nd 94/97, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které majetkový podíl ve výši 348.876,- Kč nabyli žalobci jako dědici ze závěti každý z nich rovným dílem, že se žalobci nestali členy transformovaného družstva a že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2004, č. j. 2 Ko 186/2003-290, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 41 K 28/2001-260, ze dne 21. 8. 2003, jímž byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek žalovaného.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že zůstavitelce M. K. nevznikl nárok na majetkový podíl z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., neboť zemřela ještě před schválením transformačního projektu. Podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. mohly být majetkové podíly oprávněných osob z transformace vypočteny teprve po schválení transformačního projektu. Žalobci jako dědicové členských práv a povinností zůstavitelky mohly požádat žalovaného o členství podle §232 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Pokud tak neučinili, vzniklo jim jen právo na vypořádací podíl zůstavitelky M. K. z titulu jejího zaniklého členství v družstvu. Jeho vypořádání však žalobou neuplatnili.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 19 Co 778/2005-67, výrokem I. změnil zčásti rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 174.438,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 11. 1999 do zaplacení, potvrdil jej ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 % úroku z prodlení z částky 174.438,- Kč pro každého z žalobců od 15. 11. 1999 do zaplacení a výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce však dovodil, že právní předchůdkyně žalobců M. K. byla oprávněnou osobou podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., neboť splňovala podmínku členství v družstvu nejen k datu 30. 11. 1991, ale i k datu 28. 1. 1992 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 42/1992 Sb.). Vzniklo jí tak právo na majetkový podíl z transformace. Okolnost, že se M. K. nedožila schválení transformačního projektu, pokládal za právně nerozhodnou. Majetkový podíl z transformace jako právo majetkové povahy nemohlo s přihlédnutím k §579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), zaniknout. Zdědili jej žalobci a mají právo na jeho vyplacení po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu (§13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustností dovolání se nezabýval a dovolací důvod právně nekvalifikoval. Poukazoval na to, že podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. družstvo vypočte majetkové podíly podle kritérií stanovených tímto zákonem a seznámí s nimi oprávněné osoby do 30 dnů ode dne schválení transformačního projektu; soupis majetkových podílů ověřený auditorem se stane přílohou schváleného transformačního projektu. Majetkové podíly se tedy objevují (účetně, fakticky i právně) teprve až po druhé transformační valné hromadě. Majetkový podíl, resp. nárok (pohledávka) na jeho vypořádání, může tak vzniknout až dnem schválení transformačního projektu druhou valnou hromadou, ne dříve. Členská práva a povinnosti zůstavitelky M. K. v družstvu upravoval v době jejího úmrtí zákon č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Ten v §26 odst. 1 stanovil, že členství v družstvu zaniká a) dohodou, b) vystoupením, c) vyloučením, d) úmrtím, e) zánikem družstva likvidací. Podle §34 tohoto zákona došlo-li k zániku členství, provedlo družstvo vyúčtování vzájemných práv a závazků nejpozději do jednoho měsíce po schválení závěrky za kalendářní rok, v němž členství zaniklo, nejpozději do 30. dubna následujícího kalendářního roku. Podrobnosti o vyúčtování a vypořádání určily stanovy. Okamžikem úmrtí zůstavitelky tedy nepochybně zaniklo její postavení jako oprávněné osoby podle transformačního zákona (právo účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, právo být volen do transformační rady, právo na odkoupení podílu, právo účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, právo předložit vlastní transformační projekt, právo rozhodnout se, zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, právo na to, aby jí byl vypočten majetkový podíl). Předmětem dědictví tedy mohla být jen majetková práva v družstvu tj. finanční vyrovnání dosud neuhrazeného vnosu do družstva. Na žalobce tak děděním mohl přejít pouze nárok na vyúčtování práv a povinností v družstvu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu vyjma dovoláním nenapadeného potvrzujícího výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že zákon č. 42/1992 Sb. použil legislativní zkratku „oprávněná osoba“, takže musí jít pojmově o osobu disponující právem. Z toho lze odvodit, že okamžik vzniku práva spadá vjedno s okamžikem, kdy lze na konkrétní osobu pohlížet jako na osobu oprávněnou. Odkazovali též na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 28. 11. 2001, č. j. 29 Cdo 3016/2000-131, kde dovolací soud uvedl, že oprávněnou osobou je rovněž osoba, které vznikl nárok na podíl z transformačního projektu bez zřetele k tomu, zda ji družstvo do transformačního projektu vůbec zařadilo, tj. bez ohledu na to, zda byla zařazena do seznamu oprávněných osob, který byl součástí transformačního projektu. Ztotožnili se s názorem odvolacího soudu, že nárok na majetkový podíl z transformace je právem majetkové povahy a přechází na dědice. Navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na předběžném závěru, že úmrtím osoby oprávněné podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. ještě před schválením transformačního projektu nezaniká právo na její majetkový podíl z transformace a dále na navazujícím závěru, že uvedené právo přechází na dědice.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel správnost výše uvedených právních závěrů zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., jsou oprávněnými osobami členové družstva, pokud byli členy družstva k 30. listopadu 1991.
Podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.
Podle §579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Nárok na majetkový podíl z transformace (jak byl žalobci uplatněn) je právem výhradně založeným zákonem č. 42/1992 Sb. a musí být posuzován podle tohoto zákona. Požadavek dovolatele, aby byl na něho aplikován zákon č. 162/1990 Sb., který upravoval odlišný okruh nároků a ze kterého žalobci žádný nárok nedovozují, je tedy nepřípadný. Zákon č. 42/1992 Sb. stanovil objektivní kritéria, podle nichž se určovala výše majetkového podílu z transformace (srov. §17) a družstvo podléhající transformaci bylo povinno promítnout tato kritéria do transformačního projektu (srov. §9 odst. 5 písm. g/). Přitom, jak dovodila ustálená soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 462/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 1657, svazek 23 nebo rozsudek ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 29 Odo 40/2005, uveřejněný pod C 3865, Cd 3/2007), konkrétní výpočet majetkového podílu podle ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. měl již jen pořádkovou povahu. Nebyl-li správný, mohla se oprávněná osoba dovolat soudní ochrany. Zjistilo-li družstvo, že jím provedený výpočet byl nesprávný, mohlo jej opravit; v případě, že již oprávněné osobě vyplatilo nesprávně vypočtenou vyšší částku, mohlo se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. V případě osob oprávněných podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. zákon nevázal postavení oprávněných osob (na rozdíl od ostatních případů) na nic jiného, než na členství v družstvu k rozhodnému dni, kterým je 30. 11. 1991. Proto těmto oprávněným osobám (které byly členy družstva k 30. 11. 1991 a zůstaly jimi ke dni účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. /tj. k 28. 1. 1992/) byl založen – za předpokladu, že bude schválen transformační projekt – nárok na majetkový podíl dnem účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínkou nároku na majetkový podíl osoby oprávněné podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., nebylo, aby se tato osoba dožila schválení transformačního projektu valnou hromadou oprávněných osob. Obdobný závěr Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 3016/2000, uveřejněném pod C 875, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku sv. 12 (byť se tak stalo v souvislosti se zánikem členství takové oprávněné osoby v družstvu před schválením transformačního projektu na základě dohody). Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1223/96, jímž byl obdobně jako v této věci řešen nárok na majetkový podíl oprávněné osoby, která se nedožila schválení transformačního projektu, uvedl, že nárok oprávněné osoby na stanovení majetkového podílu při transformaci družstva, vyjádřený penězi, je nesporně nárokem majetkovým, a to nejen v části týkající se majetku oprávněné osoby užívaného družstvem, ale i v části vypočtené u členů družstva podle odpracovaných let, a že přechází úmrtím oprávněné osoby na dědice (§460 obč. zák.). Na dědice však nepřecházejí práva povinnosti, které smrtí zůstavitele zanikají (§579 odst. 2 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou judikaturou a odpovídá hmotnému právu. Právní posouzení, že vydání majetkového podílu osobám, které se nestaly členy transformovaného družstva, spočívá v jeho zaplacení, pak nebylo dovoláním zpochybněno.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 29.074,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 5.638,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu