ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3451.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3451/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. C., zastoupenému advokátem, o určení práv a povinností spojených s nájmem družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 965/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2007, č. j. 24 Co 334/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na základě změněné žaloby domáhala proti žalovaným M. P., M. Ž. a P. C. (dále jen „žalovaný“) určení, že jí jako člence Stavebního bytového družstva S. náleží soubor práv a povinností spojených s nájmem „družstevního bytu číslo 4 o velikosti 1+3 s příslušenstvím v prvním poschodí domu čp. 275 v L.“ (dále jen „předmětný by“, resp. „byt“).
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 5 C 965/2002-143, vyhověl žalobě a výrokem I. určil, že žalobkyni jako člence Stavebního bytového družstva v S. náleží soubor práv a povinností spojených s nájmem předmětného bytu; současně přiznal odměnu advokátce JUDr. B. Č. (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.) a o povinnosti žalovaných zaplatit státu soudní poplatek (výrok IV.).
K odvolání žalovaného M. Ž. a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j. 24 Co 334/2006-162, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovaným potvrdil a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. Ž. ho změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným M. Ž. a žalovaným (výrok II. a III.), o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok IV.) a náklady řízení (výrok V.)
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně jako převádějící a žalovaná M. P. jako nabyvatelka uzavřely dne 17. prosince 2001 dohodu o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 17. prosince 2001“), že žalobkyně tak učinila proto, aby od žalované M. P. získala mimo jiné i půjčku ve výši 200.000,- Kč za účelem vyrovnání se svým bývalým manželem, že při uzavření dohody ze dne 17. prosince 2001 vycházela z toho, že jde o převod na dobu pouhých tří let, během nichž měla dluh z půjčky splatit, že žalobkyně potvrdila žalované M. P. převzetí peněz a že ve skutečnosti ani hotově a ani převodem na účet žádné peníze od žalované M. P. neobdržela. Dále zjistil, že dohodou ze dne 4. prosince 2002 převedla žalovaná M. P. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalovaného M. Ž. (dále jen „dohoda ze dne 4. prosince 2002“) a že žalovaný M. Ž. jako převádějící uzavřel dne 17. prosince 2002 dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu s žalovaným jako nabyvatelem (dále jen „dohoda ze dne 17. prosince 2002“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že dohoda ze dne 17. prosince 2001 je absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalobkyně (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody ze dne 17. prosince 2001 – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti uvedl, že žalobkyně neměla vůli převést na žalovanou M. P. „uvedená práva za (pouhých) 200.000,- Kč“. Dále rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – je dohoda ze dne 17. prosince 2001 neplatná také podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §553 obč. zák.). Z toho pak podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že absolutně neplatná je i dohoda ze dne 4. prosince 2002 a také dohoda uzavřená dne 17. prosince 2002 mezi žalovaným M. Ž. jako převádějícím a žalovaným jako nabyvatelem. Proto ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, který má – stejně jako další odvolatel (žalovaný M. Ž.) – v daném sporu postavení samostatného společníka, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. Ž. ho změnil tak, že žalobu proti němu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především popsal zjištěný skutkový stav a namítl, že se jednání mezi žalobkyní a žalovanou M. P. nezúčastnil, a proto mu nebyly známy v řízení zjištěné okolnosti týkající se uzavření dohody ze dne 17. prosince 2001. Dále uvedl, že proto dohodu ze dne
17. prosince 2002 uzavřel s žalovaným M. Ž. „v dobré víře, že jmenovaný je oprávněným vlastníkem práv k tomuto bytu a tudíž oprávněn tato svá práva postoupit, resp. prodat, což mu bylo ze strany žalovaného Ž. listinnými důkazy doloženo … za tuto koupi žalovanému Ž. řádně zaplatil“. V této souvislosti odkázal na ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody ze dne 17. prosince 2002 (dále jen „obch. zák.“), a uvedl, že nárok měl být posouzen podle citovaného ustanovení. Uvedl, že závěrem o neplatnosti dohod se cítí poškozen, neboť dohodu ze dne 17. prosince 2002 uzavřel v dobré víře. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že ve vztahu k žalovanému, ohledně něhož byl potvrzen ve vyhovujícím výroku v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Jinak se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
S žalobkyní lze souhlasit v názoru, že podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné s odůvodněním, že je-li absolutně neplatná dohoda ze dne
17. prosince 2001 (správnost tohoto právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna), je absolutně neplatná nejen dohoda ze dne 4. prosince 2002, nýbrž i dohoda uzavřená dne 17. prosince 2002 mezi žalovaným M. Ž. jako převádějícím
a žalovaným jako nabyvatelem. Správnost právního názoru o neplatnosti dohody ze dne 17. prosince 2002 dovolatel zpochybnil poukazem na to, že uvedenou dohodu uzavřel
v dobré víře. Řešení uvedené právní otázky (otázky neplatnosti dohody ze dne
17. prosince 2002 v návaznosti na neplatnost dohod ze dne 17. prosince 2001
a 4. prosince 2002) by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Výklad ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zák. je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C. H. BECK, strana 220) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva
a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok
o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (a ani poukazem na dobrou víru jednajícího). Absolutní neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák.), jež by bylo možno – v souladu s dikcí §3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv
a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl – podle citovaného ustanovení – v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti (§40a věta druhá obč. zák.) právního úkonu. K obsahově totožným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz také publikace Občanský zákoník, autorů Balák, Korecká, Vojtek, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím C.H.BECK, strana 81), dále v rozhodnutích ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, a ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006; odkázal na ně rovněž v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže z absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti (nabyvateli), odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, pokud dovodil, že je-li absolutně neplatná (podle §37 odst. 1
a §39 obč. zák.) dohoda ze dne 17. prosince 2001, jsou absolutně neplatné i posléze uzavřené dohody, tj. nejen dohoda ze dne 4. prosince 2002, nýbrž i dohoda ze dne 17. prosince 2002, a nemůže na tom nic změnit ani dobrá víra jednajícího. V napadeném potvrzujícím výroku je tedy rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. Protože v daném případě šlo o převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu §229 a násl. obch. zák., nemohl se daný vztah řídit ustanovením §446 obch. zák. (řešícím otázku nabytí vlastnického práva k prodávanému zboží od nevlastníka), jak míní dovolatel.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu