ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.41.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 41/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., o poskytnutí náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 46/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2006, č. j. 17 Co 400/2005-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 7. 2005, č. j. 4 C 46/2004-77, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným „poskytnout žalobkyni náhradní přiměřený byt nejméně 2+0, I. kategorie, za regulované nájemné s nájmem na dobu neurčitou v Č. L. nebo převést na žalobkyni družstevní byt v domě č. p. 2611 Č. L., Východní ulice při zaplacení částky 60.000,- Kč“; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 17 Co 400/2005-152, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost převést na žalobkyni družstevní byt v domě č. p. 2611 Č. L., Východní ulice při zaplacení částky 60.000,- Kč, a v této části řízení zastavil (žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět a žalovaný se zpětvzetím souhlasil); ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že účastníci jako rozvedení manželé uzavřeli dne 6. 4. 2001 za účasti svých právních zástupců Dohodu o vypořádání společného jmění manželů a práv k bytu (dále též „předmětná dohoda“ nebo „dohoda“), jejíž článek IV. obsahoval ujednání, podle kterého se žalovaná zavázala vyklidit byt č. 29, ve III. podlaží domu č. p. 2611, ulice Východní v Č. L. (dále též „předmětný byt“), jehož nájemcem je žalovaný, a to nejpozději do 15-ti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt o velikosti nejméně 2+0. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že z ujednání obsaženého v dohodě, nelze – ani za pomoci výkladu (§35 odst. 1 a 2 obč. zák.) – dovodit existenci závazku žalovaného, jehož splnění se žalobkyně v souzené věci domáhá, tj. zajištění v žalobě specifikovaného náhradního bytu. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že sjednání takovéto povinnosti žalovaného vyplývá automaticky ze skutečnosti, že účastníky dohody byly dvě osoby, a že mělo-li vzniknout právo jedné, musela tomu odpovídající povinnost zavazovat druhou. Dovodil, že s ohledem na skutečnost, že oba účastníci byli při uzavření dohody zastoupeni právními zástupci, lze předpokládat, že jejich právní úkony vyjádřené slovy, jsou přesnými projevy jejich vůle. Uvedl dále, že soud je při svém rozhodování vázán žalobou, a může rozhodnout pouze o tom, čeho se žalobkyně domáhá (§79 odst. 1, §152 odst. 2 o. s. ř.); nemohl tedy překročit návrh účastníků (o výjimku stanovenou v §153 odst. 2 o. s. ř. zde nejde). Nezabýval se tudíž existencí práva žalobkyně v předmětném bytě bydlet, ani tím, že jej užívá H. B., na kterou žalovaný převedl členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, neboť tato okolnost nebyla významná pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Uzavřel, že žalobkyní tvrzený závazek žalovaný nemá, a že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a neoznačila v něm uplatněný dovolací důvod odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětná dohoda neobsahuje závazek žalovaného zajistit žalobkyni přiměřený náhradní byt. Dovolatelka má za to, ze znění článku IV. dohody, v němž se žalobkyně zavazuje vyklidit předmětný byt nejpozději do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt o velikosti nejméně 2+0, vyplývá (s ohledem na použitý trpný rod), že si sama nebude obstarávat náhradní byt, ale že jí bude zajištěn žalovaným jako dalším účastníkem této dohody, neboť jiná osoba v dohodě uvedena není. Poukazuje rovněž na skutečnost, že v současné době je proti ní vedeno řízení o vyklizení předmětného bytu ze strany H. B. Navrhla, aby dovolací soud „změnil napadené rozsudky a žalobě vyhověl“.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím a zdůraznil, že se nikdy nezavázal k povinnosti zajistit žalobkyni náhradní byt.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobkyně směřuje (posouzeno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, napadá především závěr odvolacího soudu, že v předmětné dohodě není obsažen závazek žalovaného, jehož splnění se domáhá.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků předmětné dohody, je tedy otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li dovolatelka shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu