ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.578.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 578/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. T., a. s., proti žalované M. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 40 C 61/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Co 24/2006-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2005, č.j. 40 C 61/2005-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení bytu č. 2, o velikosti k+3, v 1. nadzemním podlaží domu č.p. 723 v T. (dále „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“ resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k předmětnému bytu vzniklo E. O., otci žalované, právo osobního užívání podle §155 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, a to na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 22. 3. 1977 (následně nahrazené nájemní smlouvou ze dne 25. 2. 1994), a že předmětný byt neměl v té době charakter podnikového bytu ve smyslu §66 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), neboť nebylo prokázáno, že byl trvale určen k ubytování pracovníků organizace. Nedošlo proto ani k transformaci práva osobního užívání na nájem služebního bytu (§871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992). V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti otcem žalované v roce 2001 přešlo na ni podle §706 odst. 1 ve spojení s §708 občanského zákoníku ve znění po 1. 1. 1992 právo nájmu předmětného bytu; protože byla v té době vdaná, stali se spolu s manželem společnými nájemci předmětného bytu. Takto vzniklý nájemní vztah dosud trvá, neboť nájemní smlouvy posléze uzavírané se žalovanou na dobu určitou jsou absolutně neplatné; na základě toho soud prvního stupně žalobu na vyklizení bytu zamítl.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č.j. 11 Co 24/2006-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, po opakování dokazování přečtením listin, vycházeje též ze skutkových tvrzení zástupce žalobce, vzal za prokázáno, že dne 22. 3. 1977 uzavřel otec žalované se svým tehdejším zaměstnavatelem T. železárnami VŘSR, n.p. T (dále jen „TŽ, n.p.“) dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu, ve které je tento subjekt označen jako vlastník domu, a v níž je uvedeno, že dohoda byla uzavřena na základě rozhodnutí o přidělení předmětného bytu ze dne 21. 3. 1977, vydaného MěNV v T., že dle tvrzení zástupce žalobce byl dům před rokem 1992 ve vlastnictví T. ž., a.s. (dále též „TŽ, a.s.“), a byty v něm se nacházející byly určeny pro ubytování jejich pracovníků, případně pracovníků dceřiných společností, např. T., a.s. (kde pracoval otec žalované), že vlastník domu - TŽ, a.s., neměl po 1. 1. 1992 v úmyslu změnit účelové určení bytů v něm se nacházejících, toliko „pro kontrolu“ uzavíral v roce 1994 se stávajícími uživateli bytů smlouvy o nájmu na dobu neurčitou, že takovou smlouvu uzavřel dne 25. 10. 1994 též s otcem žalované, že tato smlouva neobsahovala ujednání o tom, že užívání bytu je vázáno na výkon práce u pronajímatele, neboť šlo o zaměstnance T., a.s., že po skončení pracovního poměru nebyl otec žalované vyzván k vyklizení bytu, který užíval s manželkou a dcerami (včetně žalované) až do roku 2001, kdy se odstěhoval, a v bytě zůstala bydlet žalovaná s manželem. Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že na základě žádosti žalované o přidělení předmětného bytu s ní uzavřely TŽ, a.s., dne 5. 3. 2001 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou - do 28. 2. 2002 (nájemní smlouva byla předtím schválena Bytovou komisí TŽ, a.s., za předpokladu placení „volného“ nájemného s tím, že v bytě bude bydlet manžel žalované P. H.), že nájem byl následně prodlužován až do 28. 2. 2004, že dne 9. 2. 2004 byla uzavřena další nájemní smlouva, v níž byl nájem předmětného bytu sjednán na dobu určitou - do 28. 2. 2005, a že ke dni 3. 2. 2005 žalovaná dlužila na nájemném částku 25.444,- Kč. Dospěl k závěru, že předmětný byt měl v době, kdy byl přidělen otci žalované, charakter podnikového bytu ve smyslu §66 zákona o hospodaření s byty, o čemž svědčí skutečnost, že v zápise o dohodě o odevzdání a převzetí bytu byl v kolonce název a sídlo organizace – vlastníka bytu uveden subjekt TŽ, n.p., jehož zaměstnancem tehdy otec žalované byl; podle §24 odst. 1 citovaného zákona rozhodoval o přidělení podnikového bytu místní národní výbor. Na existenci tohoto rozhodnutí o přidělení předmětného bytu ze dne 21. 3. 1977 usoudil ze skutečnosti, že bylo citováno v dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 22. 3. 1977; nikdo z účastníků přitom nezpochybnil, že by nebylo vydáno, pouze nebylo (po 30-ti letech) k dispozici. Otci žalované tak vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání podnikového bytu; vzhledem k ustanovení §182 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 nemohlo k bytu vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Se zřetelem k tomu, že po 1. 1. 1992 měl vlastník domu (bytu) vůli zachovat určení bytů pro ubytování svých zaměstnanců, stal se předmětný byt bytem služebním ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., a právo osobního užívání, svědčící otci žalované, se změnilo na jeho právo nájmu služebního bytu podle §871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992. Smlouva o nájmu bytu ze dne 25. 10. 1994 je podle názoru odvolacího soudu absolutně neplatná, neboť byla uzavřena k bytu, který nebyl právně volný (vázalo se k němu již právo nájmu otce žalované); nevyplývá z ní přitom, že by měnila stávající nájemní vztah. Trvalé opuštění společné domácnosti otcem žalované nemělo za následek přechod práva nájmu bytu na jeho dceru (žalovanou), neboť to bylo vyloučeno vzhledem k ustanovení §709 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Odvolací soud však dovodil, že otci žalované zaniklo právo nájmu k bytu v roce 2001 tím, že dal vlastníku domu (bytu) TŽ, a.s., jednoznačně najevo, že byt nechce užívat a vlastník tento stav plně akceptoval a byl ochoten uzavřít nájemní smlouvu se žalovanou, což také následně (dne 5. 3. 2001) učinil. Žalovaná tak byt užívala právem na základě této a následně uzavíraných nájemních smluv na dobu určitou, a to až do 28. 2. 2005. Protože poté již další nájemní smlouva uzavřena nebyla a žalobce podal ve 30ti denní lhůtě žalobu na vyklizení, nedošlo k obnovení nájmu podle §676 odst. 2 obč.zák. a žalovaná užívá od tohoto data byt bez právního důvodu; na základě toho shledal žalobu podle §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na ni nepřešlo právo nájmu k předmětnému bytu, neboť její otec ho získal jako byt podnikový, a že se posléze stal bytem služebním. Dovolatelka má za to, že předmětný byt nebyl v době, kdy nájem svědčil jejímu otci, bytem služebním, a proto nemohlo dojít ve smyslu §871 odst. 4 obč.zák. k transformaci na nájem služebního bytu. Z uzavřené smlouvy o nájmu bytu nevyplynulo, že by se jednalo o služební byt, a žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků pronajímatele. Uvádí, že závěr, že se jednalo o podnikový byt, nelze dovozovat z obsahu zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, tj. z uvedení TŽ, a. s., jako vlastníka domu a z odkazu na rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu, když takovéto rozhodnutí ostatně ani nebylo předloženo; přitom podle tehdejší právní úpravy bylo jedním z předpokladů pro vznik užívacího práva k bytu. Namítá rovněž, že nebyla splněna kritéria pro transformaci práva osobního užívání na nájem služebního bytu, neboť v nájemní smlouvě chyběl závazek jejího otce k výkonu prací pro pronajímatele; skutečnost, že se jedná o byt služební, nelze dovozovat pouze z tvrzení žalobce, že vlastník domu neměl v úmyslu měnit účelové určení bytů, neboť takováto vůle nebyla prokázána. V této souvislosti poukázala na to, že i v jiných bytech ve vlastnictví žalobce, byli, příp. jsou nájemci, kteří nikdy nebyli zaměstnanci TŽ, n.p., popř. TŽ, a.s. Na závěr vyjadřuje přesvědčení, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jejím otcem na ni přešlo ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák. právo nájmu, čímž jí společně s manželem vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku. V doplnění dovolání, doručeném dovolacímu soudu dne 29. 5. 2008 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání), uvádí dovolatelka další skutečnosti, k nimž však dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. nemohl přihlížet.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že předmětný byt byl jejímu otci přidělen místním národním výborem jako byt podnikový námitkou, že toto rozhodnutí nebylo předloženo.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6. 2. 2003, sp.zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp.zn. 22 Cdo 2174/2004) dospěl k závěru, že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy.
V projednávané věci odvolací soud dovodil existenci rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 21. 3. 1977 z obsahu dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 22. 3. 1977, a z toho, že nikdo z účastníků řízení (tedy ani žalovaná) jeho existenci nezpochybnil. Z obsahu spisu se rovněž podává, že právní postavení otce žalované jako uživatele a posléze nájemce bytu nebylo rovněž zpochybňováno (ostatně pokud by tak žalovaná učinila, nemohlo by obstát její tvrzení, že na ni přešlo /neexistující/ právo nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti jejím otcem). Námitka neexistence rozhodnutí o přidělení bytu vznesená žalovanou až v dovolání, je tedy zjevně nepřípadná.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o vůli žalobce (jeho právního předchůdce) zachovat stávající charakter předmětného (podnikového) bytu jako bytu určeného pro ubytování jeho pracovníků.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Pokud dovolatelka v této souvislosti namítá, že byty v předmětném domě byly pronajaty i osobám, které nebyly pracovníky žalobce (jeho právního předchůdce), lze uvést, že není vyloučeno, aby pronajímatel pronajal byt jinak splňující znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., i jiné osobě, než svému zaměstnanci; v takovém případě však nejde ve vztahu k této osobě o nájem služebního bytu, ale o obecný nájem bytu ve smyslu §685 a násl. obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1822/2003).
O nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241b odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení §871 odst. 4 obč.zák., když dovodil, že předmětný byt se stal bytem služebním ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., neboť nájemní smlouva, uzavřená otcem žalované, neobsahovala jeho závazek vykonávat práce pro pronajímatele (vlastníka domu).
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 11/1998, usnesení ze dne 21. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1507/2003, uveřejněné pod C 2109 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27) je ustálena v názoru, že k zákonné transformaci práva osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu ke dni 1. 1. 1992 došlo za předpokladu, že byt splňoval kritéria stanovená pro služební byty ustanovením §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb., byť zákon, tato kritéria určující, nabyl účinnosti 5. 3. 1992. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 81/2005, účelem ustanovení §871 odst. 4 obč.zák. bylo upravit přímo ze zákona (ex lege) přeměnu existujícího práva osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu, a to k datu 1. 1. 1992. Logicky se proto toto ustanovení vztahovalo pouze na právní vztahy, jež k uvedenému datu již vznikly a trvaly. Ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. pak míří na nájemní vztahy ke služebním bytům nově vznikající na základě nájemních smluv. Pro závěr, že zákonná transformace podle §871 odst. 4 obč.zák. předpokládala existenci závazku nájemce vykonávat pro pronajímatele práce, na něž je nájem služebního bytu vázán, nelze najít oporu v žádném zákonném ustanovení a neodpovídá ani smyslu a účelu zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl s účinností k 1. 1. 1992 novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného je zřejmé, že žalované se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů tak, jak jsou obsahově konkretizovány v dovolání, nepodařilo vyvrátit právní závěr odvolacího soudu o charakteru předmětného bytu jako bytu služebního.
Za této situace obstojí i jeho právní závěr, že opuštěním společné domácnosti otcem žalované nemohlo dojít k přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč.zák., neboť jejich aplikace je vyloučena ustanovením §709 obč.zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že procesně úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu