ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.863.2007.2
sp. zn. 26 Cdo 863/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. K. D., (právní nástupkyně městské části P. 4), zastoupené advokátkou, proti žalované S. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 47.733,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 57/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 28 Co 534/2005 a 28 Co 535/2005-98, takto:
Dovolání proti části výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 28 Co 534/2005 a 28 Co 535/2008-98, kterou Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit 13.787,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý započatý měsíc, od 25. 4. 2006 do zaplacení, a to v měsíčních splátkách ve výši 500,- Kč, se odmítá.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 28 Co 534/2005 a 28 Co 535/2008-98, se v další části výroku pod bodem I., kterou Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. května 2005, č. j. 10 C 57/2003-44, ve spojení s usnesením ze dne 10. srpna 2005, č. j. 10 C 57/2003-56, v zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobkyni 22.049,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý započatý měsíc z částek 1.947,- Kč od 6. 1. 2001, 1.947,- Kč od 6. 2. 2001, 1.947,- Kč od 6. 3. 2001, 1.947,- Kč od 6. 4. 2001, 1.947,- Kč od 6. 5. 2001, 1.947,- Kč od 6. 6. 2001, 1.947,- Kč od 6. 7. 2001, 1.947,- Kč od 6. 8. 2001, 1.947,- Kč od 6. 9. 2001, 1.947,- Kč od 6. 10. 2001, 1.947,- Kč od 6. 11. 2001, 1.947,- Kč od 6. 12. 2001, 1.947,- Kč od 6. 1. 2002, 1.947,- Kč od 6. 2. 2002, 1.947,- Kč od 6. 3. 2002, 1.947,- Kč od 6. 4. 2002, 1.947,- Kč od 6. 5. 2002, vždy do zaplacení, v měsíčních splátkách 500,- Kč a kterou Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení a dále ve výrocích pod body II., III. a IV., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, č. j. 10 C 57/2003-44, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 8. 2005, č. j. 10 C 57/2003-56, uložil žalované zaplatit žalobkyni 11.050,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení 36.683,- Kč a poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek, žalobu zamítl. Doplňujícím usnesením ze dne 10. 8. 2005, č. j. 10 C 57/2003-56, rozhodl o odměně advokáta žalované a o nákladech státu.
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěné, že právní předchůdkyni žalobkyně byl svěřen do správy dům čp. 1122/1 s pečovatelskou službou – dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“, že žalovaná byla původně nájemkyní bytu o velikosti 3+1 II. kategorie, v Bránické ulici, v P. 4, že uvedený byt vrátila právní předchůdkyni žalobkyně, že ta jí nájemní smlouvou ze dne 9. 12. 1998 na doporučení Obvodního ústavu sociálních služeb v Praze 4 pronajala byt ve čtvrtém podlaží předmětného domu (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), že se jednalo o byt II. kategorie, o velikosti 1+1 (s lokálními kamny a s podlahovou plochou 62,80 m2, z čehož započitatelná část plochy představovala 52,15 m2), že byt byl označen jako byt č. 33, že nájemné za předmětný byt bylo sjednáno ve výši, která měla být určena podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), že v letech 1999 až 2000 právní předchůdkyně žalobkyně provedla rekonstrukci bytu (i rekonstrukci dalších bytů v domě), že po rekonstrukci byt získal stavební dispozici 2+1, byl vybaven ústředním vytápěním a měl podlahovou plochu 67,82 m2 (z čehož započitatelná část činila 58,82 m2), že byl označen jako byt č. 32, že poslední nájemné před rekonstrukcí bytu činilo 650,- Kč měsíčně, že od 1. 1. 2001 právní předchůdkyně žalobkyně nárokovala (v důsledku zvýšení kategorie bytu) nájemné ve výši 1.927,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2001 do 31. 5. 2002 ve výši 2.024,- Kč měsíčně, že za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002 nárokovala zálohu na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada na plnění“ nebo „úhrada“) 811,- Kč měsíčně, že dne 25. 4. 2002 bylo v bytě provedeno místní šetření a byly přeměřeny rozměry bytu, že žalovaná podpisem stvrdila, že souhlasí s údajem o nových rozměrech bytu, nesouhlasila však s výší nájemného, že nepodepsala evidenční list ze dne 24. 10. 2002, že právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 23. 2. 2006 postoupila žalobkyni mimo jiné i pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalované je 80 let, je odkázaná na starobní důchod ve výši 9.687,- Kč, je držitelkou průkazu ZTP, nájemní poměr k bytu v červenci 2004 ukončila a je umístěna v Domově důchodců, kde hradí za pobyt 6.554,- Kč měsíčně.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že právní předchůdkyni žalobkyně nevznikl vůči žalované právní nárok na zvýšené nájemné za uplatněné období od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002. Dovodil, že nepostupovala podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. a neseznámila žalovanou se zvýšením nájemného a s důvody, které k tomu vedly. Žalovaná byla proto povinna i nadále platit nájemné jen ve výši 650,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že neplatila nájemné ani v této výši, vyhověl žalobě co do částky 11.050,- Kč, která představuje nájemné ve výši 650,- Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002. Neshledal opodstatněný ani nárok na zaplacení záloh na úhrady na plnění za období od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002, neboť zálohy již musely být (vzhledem k prošlému období) vyúčtovány a požadované peněžité plnění tak ztratilo povahu záloh. S přihlédnutím k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), odepřel žalobkyni nárok na poplatek z prodlení, neboť zohlednil zejména věk žalované, její zdravotní stav, výši jejího příjmu a výši jejích výdajů za pobyt v Domově důchodců.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 28 Co 534/2005 a 28 Co 535/2005-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 22.049,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý započatý měsíc z částek 1.947,- Kč od 6. 1. 2001, 1.947,- Kč od 6. 2. 2001, 1.947,- Kč od 6. 3. 2001, 1.947,- Kč od 6. 4. 2001, 1.947,- Kč od 6. 5. 2001, 1.947,- Kč od 6. 6. 2001, 1.947,- Kč od 6. 7. 2001, 1.947,- Kč od 6. 8. 2001, 1.947,- Kč od 6. 9. 2001, 1.947,- Kč od 6. 10. 2001, 1.947,- Kč od 6. 11. 2001, 1.947,- Kč od 6. 12. 2001, 1.947,- Kč od 6. 1. 2002, 1.947,- Kč od 6. 2. 2002, 1.947,- Kč od 6. 3. 2002, 1.947,- Kč od 6. 4. 2002, 1.947,- Kč od 6. 5. 2002, vždy do zaplacení, a dále 13.787,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý započatý měsíc od 25. 4. 2006 do zaplacení, a to v měsíčních splátkách ve výši 500,- Kč; jinak zamítavý výrok potvrdil (část výroku I.). Dále rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu před soudy obou stupňů (další část výroku I., výrok IV.), o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok II.) a o odměně advokáta žalované (výrok III.).
Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že nárok na zvýšené nájemné není nárokem opírajícím se o „jednostranné zvýšení nájemného, případně zvýšení nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., … nýbrž o stanovení nájemného v závislosti na předmětu bytu“. Dovodil, že rekonstrukcí bytu „došlo ke změně předmětu smlouvy o nájmu v kategorizaci bytu a tím ke zvýšení nájemného z původní sjednané částky 650,- Kč měsíčně na částku 1.947,- Kč“. Shledal proto nárok na zvýšené nájemné 1.947,- Kč měsíčně za období od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002 důvodným. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobkyni již pravomocně přiznal za uvedené období 650,- Kč měsíčně, přiznal jí rozdíl mezi požadovaným nájemným 1.947,- Kč a pravomocně přisouzeným nájemným 650,- Kč tj. 1.297,- Kč za 17 měsíců, což celkem představuje částku 22.049,- Kč. Současně jí přiznal i poplatek z prodlení z dlužného nájemného. Ve zbývající výši 2.024,- Kč za dobu od 1. 7. 2001 do 31. 5. 2002 odvolací soud neshledal nárok na zvýšené nájemné včetně poplatku z prodlení důvodným. Ohledně záloh na úhradu ve výši 811,- Kč měsíčně odvolací soud uzavřel, že požadované plnění sice ztratilo povahu záloh, neboť v mezidobí bylo plnění poskytované s užíváním bytu vyúčtováno za rok 2001 i za rok 2002. Nicméně lze je přiznat jako nedoplatek z vyúčtování. Poukázal na to, že žalobkyně žaluje v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 zbytek nedoplatků z vyúčtování za oba roky a že v nich nejsou zahrnuty nedoplatky požadované v tomto řízení. Žalobkyni proto přiznal nárok na zaplacení částky 811,- Kč za 17 měsíců tj. 13.787,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že přiznání poplatku z prodlení z přiznaných částek na nájemném a na úhradách není v rozporu dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť výše poplatku z prodlení je dána zákonem a nemůže být tedy pokládána za likvidační a že k tíživé situaci si žalovaná sama přispěla tím, že neuváženě půjčovala peníze třetím osobám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§237 odst. 1 o. s. ř.“ a jako dovolací důvod označila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Zpochybňovala právní závěr odvolacího soudu, že došlo-li v důsledku rekonstrukce bytu ke zvýšení jeho kategorie, došlo ke změně předmětu nájmu, k níž se váže zvýšení nájemného. Namítala, že ke zvýšení nájemného by muselo dojít jednostranným zvýšením nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. Poukazovala na ustanovení §685 odst. 1 věty prvé obč. zák., z něhož vyplývalo, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání, a na ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., podle něhož způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanovil zvláštní právní předpis. Z toho pak dovozovala, že došlo-li v letech 2001 a 2002 v důsledku rekonstrukce bytu ke změně předmětu nájmu a neexistoval-li v rozhodné době zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného k bytu, mohlo dojít ke změně výše nájemného jen na základě konsensu pronajímatele a nájemce. Vyslovila přesvědčení, že opačným výkladem odvolací soud neoprávněně zasáhl do autonomní smluvní vůle účastníků nájemního vztahu. Jako nesprávné právní posouzení žalovaná označila rovněž to, že ačkoliv žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zálohy úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a právní důvod žaloby ani v odvolacím řízení nezměnila, přiznal jí odvolací soud požadované plnění z titulu nedoplatku vzniklého vyúčtováním záloh. Vytýkala také odvolacímu soudu, že jí uložil zaplatit poplatek z prodlení, který se váže k plnění, na něž nevznikl žalobkyni právní nárok. Závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 (tedy ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o věci samé, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a přiznal žalobkyni proti žalované jednak nárok 13.787,- Kč spolu s poplatkem z prodlení (jako nedoplatek z vyúčtování úhrad na plnění za rok 2001 a za rok 2002) a dále nárok 22.049,- Kč spolu s poplatkem z prodlení (jako dlužné nájemné vzniklé jednostranným zvýšením za období od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002). Přípustnost dovolání je třeba s přihlédnutím k tomu, že jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, posuzovat ohledně každého z obou nároků zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 16/98, pod poř. č. 113, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1/2000, pod poř. č. 9). Jelikož první z výše uvedených samostatných nároků nepřesahuje limitní částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti němu vzhledem k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Okolnost, že souhrn obou plnění uvedenou částku přesahuje, nemá žádný vliv na učiněný závěr. Bez významu je i okolnost, zda peněžité plnění 13.787,- Kč spolu s poplatkem z prodlení převyšuje částku 20.000,- Kč, neboť k příslušenství pohledávky se ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží (srovnej rozhodnutí publikované pod R 62/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání proti výroku, jímž bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 13.787,- Kč spolu s poplatkem z prodlení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni 22.049,- Kč spolu poplatkem z prodlení je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním posouzení, že provedl-li pronajímatel za trvání nájemního poměru stavební úpravy bytu, jimiž zvýšil jeho kategorii, zakládá uvedená okolnost sama o sobě nárok na zvýšené nájemné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná uvedené právní posouzení zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání nebo způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Podle §493 obč. zák. závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle §696 odst. 1 obč. zák. způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní právní předpis.
Občanskoprávní vztahy jsou tradičně ovlivněny zásadou pacta sunt servanda. Zmíněná zásada, že smlouvy je třeba dodržovat, je promítnuta do ustanovení §493 obč. zák. Důsledkem uvedené zásady je pak i to, že smluvní strany jsou povinny smlouvu plnit, i za předpokladu, že se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004). Respektování této zásady je součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo jakožto definiční znak právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Zásadu smluvní volnosti lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003). Smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§686 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (srov. §696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Přitom z žádného právního předpisu nevyplývá, že by samotnou změnou kvality předmětu nájmu bylo bez dalšího dotčeno ujednání o nájemném. V dané věci nebyla tvrzena existence dohody, která by opravňovala buď pronajímatele nebo nájemce jednostranně výši nájemného změnit. Jednostranné zvýšení nájemného tedy přicházelo v úvahu jen za předpokladu, že to připouštěl zvláštní právní předpis. Ve sledovaném období (od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2002) upravovala jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem nejprve vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl ÚS 3/2000, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. byla vyhláška jako protiústavní zrušena ke dni 31. prosince 2001. Následně vydalo ministerstvo financí cenový výměr č. 01/2002, jímž byl vydán seznam zboží s regulovanými cenami. Uvedený výměr nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a bylo v něm k 31. prosinci 2001 nájemné z bytu regulováno maximální cenou. Lze jen dodat, že dne 15. listopadu 2002 ministerstvo financí zrušilo spornou část výměru č. 01/2002 a vydalo výměr č. 06/2002, jímž byl výměr č. 01/2002 změněn. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl ÚS 8/2002, uveřejněným dne 18. prosince 2002 pod č. 582/2002 Sb., byl výměr ministerstva financí č. 06/2002 zrušen ke dni 18. prosince 2002. I když byly vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměr ministerstva financí č. 01/2002 zrušeny, zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů vzniklá před jejich zrušením nedotčena (srov. §71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud tedy žalobkyně nárokovala vyšší nájemné, mohla tak učinit, ale jen za předpokladu, že nájemné jednostranně zvýšila postupem podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. případně podle cenového výměru č. 01/2002 a že pro zvýšení nájemného byly splněny tam stanovené předpoklady. Odvolací soud se však v důsledku odlišného právního názoru tímto nezabýval. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tedy i nesprávné.
Za této situace Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o přiznání nájemného a souvisejícího poplatku z prodlení a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení, pokud by přicházelo v úvahu plnění ve splátkách, neopomene soud ve výroku svého rozsudku uvést termín jejich splatnosti.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu