ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1123.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1123/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D. S., zastoupené advokátkou, proti žalované V. B., o zaplacení 348.367,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 35/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 55 Co 274/2004-186, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 55 Co 274/2004-186, a to části výroku I., kterou Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. února 2004, č. j. 18 C 35/2001-149, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 192.867,53 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 65.052,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení, a proti výroku pod bodem II., kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. února 2004, č. j. 18 C 35/2001-149, tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 23 % p. a. z částky 75.000,- Kč za dobu od 10. 12. 2000 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům pod bodem III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 55 Co 274/2004-186, se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č.j. 18 C 35/2001-56, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 348.367,- Kč spolu s poplatkem z prodlení 452,19 Kč denně od 4. 1. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 7. 3. 2002, č.j. 14 Co 53/02-82, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Vytkl mu mimo jiné, že „v právním hodnocení případu není ani zmínka, proč nebyla žalobkyni přiznána smluvní pokuta“, a že soud prvního stupně přesvědčivě ani nevysvětlil, proč vyhodnotil dopis žalované ze dne 22. 10. 1998 jako „návrh“ (správně uplatnění) slevy na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu (dále též jen „úhrada za plnění“) a provedl její započtení vůči pohledávce na nájemném a na úhradách za plnění, aniž se zabýval posouzením, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro započtení vzájemných nároků.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č.j. 18 C 35/2001-149, uložil žalované zaplatit žalobkyni 245.851,- Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 82.136,- Kč ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 4. 1. 2000 do zaplacení (výrok I.) a úrok z prodlení ve výši 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč od 10. 12. 2000 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v částech, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni dalších 102.516,- Kč (výrok III.), poplatek z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 5.602,70 Kč od 9. 7. 1999 do zaplacení, poplatek z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 1.870,77 Kč od 9. 7. 1999 do zaplacení (výrok IV.), poplatek z prodlení 452,19 Kč denně z částky 8.302,- Kč od 4. 1. 2000 do zaplacení (výrok V.), poplatek z prodlení ve výši 0,25 % denně z částky 90.438,- Kč od 4. 1. 2000 do zaplacení (výrok VI.), úrok z prodlení ve výši 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč od 13. 10. 1998 do 9. 12. 2000 (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 1003 v ulici Pobočná v P., že v domě se nachází byt č. 8 o velikosti 1+1, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 12. 1. 1998 k předmětnému bytu nájemní smlouvu, že nájemní poměr sjednaly na dobu od 15. 1. 1998 do 31. 12. 1999, že kromě uplynutí doby dohodly jako další způsob zániku nájemního poměru výpověď pro závažné porušení povinností nájemkyní vyplývajících z nájemní smlouvy, že výpověď nebyla vázána na přivolení soudu, výpovědní lhůta byla dva týdny a měla začít běžet již od doručení výpovědi, že žalobkyně a žalovaná sjednaly nájemné ve výši 7.820,- Kč a úhradu za plnění 180,- Kč měsíčně, že nájemné spolu úhradami za plnění bylo splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem, že podle článku 3 bodu 3 nájemní smlouvy mělo být nájemné v každém následujícím roku platnosti smlouvy valorizováno v závislosti na míře inflace české měny tak, že dojde-li v kalendářním čtvrtletí ke vzrůstu míry inflace o více než 6 %, zvýší se ve stejném poměru měsíční úhrada již během běžného roku a výše takto upraveného nájemného bude předmětem písemné dohody jako dodatku nájemní smlouvy uzavřeného do 30-ti dnů po zveřejnění míry inflace, že podle článku 3 bodu 5 nájemní smlouvy byla pronajímatelka oprávněna účtovat poplatek z prodlení ve výši 5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, že podle článku 4 bodu 5 nájemní smlouvy se nájemkyně zavázala hradit veškeré provozní náklady, jako např. elektrickou energii, plyn a podobně na základě smluv, které uzavře s příslušnými dodavateli, a dále se zavázala neodhlásit nebo nezapříčinit odpojení elektroměru nebo plynoměru, a pokud tento závazek poruší, zavázala se zaplatit pronajímatelce smluvní majetkovou sankci ve výši desetinásobku měsíčních úhrad, že pronajímatelka poskytla nájemkyni k užívání telefonní stanici č. 61220607 za podmínek stanovených v příloze nájemní smlouvy (podle nichž platby za užívání telefonní stanice byly dohodnuty ve výši 300,- Kč měsíčně), že se nájemkyně zavázala složit pronajímatelce při podpisu smlouvy zálohu ve výši jednoho dohodnutého měsíčního nájmu a pronajímatelka se zavázala po skončení nájmu (po vyúčtování všech plateb či peněžních sankcí) vrátit zálohu nájemkyni, že žalovaná složila dne 12. 1. 1998 zálohu 8.000,- Kč a zaplatila 12.600,- Kč (z toho 4.000,- Kč představovalo nájemné a úhradu za plnění za polovinu měsíce ledna 1998, 8.000,- Kč nájemné a úhradu za plnění za únor 1998 a 600,- Kč za užívání telefonní stanice), že žalovaná zaplatila nájemné a úhradu za plnění ve výši 8.000,- Kč za měsíc březen 1998 (který byl podle nájemní smlouvy splatný dne 5. 2. 1998) až dne 5. 3. 1998, nájemné a úhradu za plnění ve výši 8.000,- Kč za měsíc duben 1998 splatný dne 5. 3. 1998 až dne 30. 3. 1998, nájemné a úhradu za plnění ve výši 8.000,- Kč za měsíc květen 1998 splatný dne 5. 4. 1998 až dne 18. 5. 1998, nájemné a úhradu za plnění (spolu s platbou za telefon) ve výši 8.300,- Kč za měsíc červen 1998 splatný dne 5. 5. 1998 až dne 8. 7. 1998, nájemné a úhradu za plnění (spolu s platbou za telefon) ve výši 8.300,- Kč za za měsíc červenec 1998 splatný dne 5. 6. 1998 až dne 27. 7. 1998 a nájemné a úhradu za plnění (spolu s platbou za telefon) ve výši 8.300,- Kč za měsíc srpen 1998 splatný dne 5. 7. 1998 až dne 7. 9. 1998 a poté již žádnou platbu na nájemné a na úhrady za plnění neposkytla, že dopisem ze dne 8. 7. 1998 dal Ing. K. S. žalované výpověď z nájmu bytu s výpovědní lhůtou 14 dnů, nejpozději k 31. 7. 1998, pro opakované závažné (blíže nespecifikované) porušení nájemní smlouvy, že předmětný byt byl vybaven lokálním přímotopem (elektrické vytápění), elektrickým sporákem a elektrickým bojlerem na ohřev vody, že mezi žalovanou a dodavatelem elektrické energie nebyla uzavřena smlouva o odběru elektrické energie (jak předpokládala nájemní smlouva), že v období od 19. 6. 1997 do 16. 6. 1998 trval odběrní vztah na totéž odběrní místo předchozímu nájemci P. M., že tento odběratel nebyl kontaktní, že dne 16. 6. 1998 došlo k převodu odběru elektřiny na žalobkyni (jako majitelku objektu) na základě jejího prohlášení, že P. M. se na uvedené adrese nezdržuje, že žalobkyně uhradila jeho dluh vůči dodavateli elektrické energie, že žalobkyně byla smluvním odběratelem elektrické energie až do 12. 10. 1998, kdy nechala elektroměr odpojit s tím, že si nepřeje obnovení odběru na žalovanou, že dne 14. 10. 1998 žalovaná požádala o uzavření smlouvy o odběru elektrické energie Pražskou energetiku, a.s., ale žalobkyně odmítla udělit souhlas k uzavření smlouvy, že žalované nebránil v uzavření smlouvy o odběru předchozí odběrní vztah P. M. (který nebyl kontaktní), neboť i když k uzavření smlouvy s její osobou bylo zapotřebí a) žádosti o ukončení odběru podepsané předchozím odběratelem b) osobního dokladu a c) podpisu majitele objektu na přihlášce nebo nájemní smlouvě ne starší tří měsíců, nedostatek žádosti předchozího odběratele P. M. o ukončení odběru mohl být nahrazen předávacím protokolem k bytu ze dne 22. 12. 1997 (který byl sepsán zástupcem pronajímatelky a P. M. a v němž byl vyznačen stav elektroměru), že žalovaná neprokázala, že by žádost o odběr elektrické energie za trvání odběrního vztahu P. M. podala, že jí v tom nebránil ani dluh předchozího odběratele vůči dodavateli za odběr elektrické energie, že dopisem ze dne 22. 10. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že po odpojení přívodu elektrické energie není byt způsobilý k užívání, neboť jej není možné vytápět, svítit v něm a vařit a že do doby, než jí budou umožněny dodávky elektrické energie, nebude platit nájemné ani úhrady a bude se práva na odběr elektrické energie domáhat soudní cestou, že dne 8. 7. 1999 žalovaná vrátila byt na základě předávacího protokolu žalobkyni, že žalovaná měla zaplatit na nájemném a úhradách celkem 142.136,- Kč, ale zaplatila jen 60.000,- Kč, že dluží na poplatcích z prodlení za nájemné a na úhradách za období od 15. 1. 1998 do 3. 1. 2000 81.241,- Kč, za užívání telefonní stanice 1.870,77 Kč, za elektrickou energii 5.602,70 Kč a za smluvní pokutu 75.000,- Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalované vznikl nájemní poměr k předmětnému bytu na dobu určitou, že nezanikl výpovědí ze dne 8. 7. 1998, protože podle §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), je nájem bytu chráněn, nájemní vztah může zaniknout jen způsoby stanovenými v zákoně, sjednaný způsob (výpověď pronajímatele bez přivolení soudu) mezi ně nepatří a nájemní smlouva je v této části (ve které uvedený způsob zániku nájmu připouštěla) pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. neplatná, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu zanikl dne 8. 7. 1999, že žalobkyni svědčí vůči žalované pohledávka na nájemném a na úhradách za plnění ve smyslu §686 odst. 1 obč. zák. 82.136,- Kč, dále pohledávka na poplatku z prodlení z nájemného a z úhrad za plnění vyčíslená za dobu od 15. 1. 1998 do 3. 1. 2000 ve výši 81.241,- Kč, dále pohledávka 5.602,70 Kč za odběr elektrické energie a pohledávka 1.870,77 Kč za užívání telefonní stanice. Dále po právní stránce uzavřel, že tím, že žalovaná porušila smluvní povinnost uzavřít s dodavatelem smlouvu o odběru elektrické energie na své jméno (vyplývající z článku 4 bodu 5 nájemní smlouvy), vznikl žalobkyni vůči žalované podle §544 a §545 obč. zák. nárok na smluvní pokutu 75.000,- Kč. Soud prvního stupně tak shledal opodstatněnými nároky žalobkyně celkem ve výši 245.851,- Kč (82.136,- Kč na nájemném a na úhradách za plnění, 81.241,- Kč na poplatku z prodlení, 1.870,77 Kč za užívání telefonní stanice, 5.602,70 Kč za elektrickou energii a 75.000,- Kč na smluvní pokutě). Spolu se smluvní pokutou shledal opodstatněným i nárok na příslušenství pohledávky ze smluvní pokuty, a to úrok z prodlení ve výši 23 % z částky 75.000,- Kč za dobu od 10. 12. 2000 do zaplacení. Současně dospěl k závěru, že za předchozí období od 13. 10. 1998 do 9. 12. 2000 je nárok na příslušenství ze smluvní pokuty promlčen a nelze jej přiznat. Neshledal opodstatněnými ani nároky představované částkou 102.516,- Kč, a to nárok opírající se o smluvní valorizaci nájemného v závislosti na míře inflace (spočívající v navýšení nájemného za období od března do června 1999 o 758,- Kč měsíčně) a nárok na poplatek z prodlení s platbami nájemného a úhrad za plnění za období od 15. 1. 1998 do 3. 1. 2000 ve výši dalších 2,5 promile denně (tj. vedle již přiznaných 2,5 promile denně). Dovodil, že nárok na valorizaci nájemného v závislosti na míře inflace se opíral o písemnou změnu nájemní smlouvy, ke které nedošlo, a že nárok na poplatek z prodlení s platbami nájemného a úhrad za plnění přesahující 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení je v rozporu se závaznou právní úpravou provedenou nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku (dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“), kde je stanovena výše poplatku z prodlení 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Rovněž neshledal opodstatněnými nárok na poplatek z prodlení ve výši 0,5 % denně z dluhu 1.870,77 Kč za užívání telefonní stanice a z dluhu 5.602,70 Kč za elektrickou energii, neboť podle §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., se poplatek z prodlení váže jen k nájemnému a k zálohám na úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, mezi něž odběr elektrické energie a platby za užívání telefonní stanice nepatří. Nakonec neshledal opodstatněným ani nárok na poplatek z prodlení 452,19 Kč denně za dobu od 4. 1. 2000 do zaplacení (uvedený poplatek byl odvozen výpočtem poplatku z prodlení pět promile denně z dlužného nájemného 90.438,- Kč), neboť dluh na nájemném 8.302,- Kč (jako rozdíl mezi požadovaným nájemným 90.438,- Kč a mezi přiznaným nájemným 82.136,- Kč), ke kterému se poplatek vázal, nevznikl.
K odvolání žalobkyně (do zamítavé části rozsudku) a žalované (do přisuzující části rozsudku) odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č.j. 55 Co 274/2004-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 47.380,77 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 17.087,- Kč ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 4. 1. 2000 do zaplacení a ve zbývající části tohoto výroku ohledně další přiznané částky 192.867,53 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 65.052,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl; ohledně další přiznané částky 5.602,70 Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.). Ve výroku II., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč od 10. 12. 2000 do zaplacení, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v této části zamítl (výrok II.); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavých výrocích pod body III., IV., VI. a VII., (výrok III.) a zrušil jej ve výroku pod bodem V., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení ve výši 452,19 Kč denně z částky 8.302,- Kč od 4. 1. 2000 do zaplacení, a řízení v této části zastavil (výrok IV.).
Odvolací soud měl za právně dovolené (přípustné) provedení důkazu jednak zprávou Pražské energetiky ze dne 30. 9. 2004 a dále zprávou Pražské energetiky, a.s., ze dne 18. 10. 2004. Ze zprávy ze dne 30. 9. 2004 (kterou předložila žalovaná v odvolacím řízení) vyplynulo, že v lednu 1998 žalované nebyla umožněna smlouva o dodávce elektřiny, neboť na odběrné místo nebylo požadováno ukončení řádného smluvního vztahu a trvala pohledávka. Ze zprávy ze dne 18. 10. 2004 (kterou si vyžádal odvolací soud k prošetření informací obsažených ve zprávě předložené žalovanou) odvolací soud zjistil, že dluh předchozího odběratele (pokud by s ním byla ukončena smlouva na základě žádosti o ukončení odběru nebo jiným způsobem) není důvodem pro odmítnutí žádosti nového odběratele o uzavření smlouvy, že v daném odběrním místě došlo k ukončení odběru na P. M. a převedení dodávky na žalobkyni s ohledem na nezaplacené platby za elektřinu na základě čestného prohlášení majitelky objektu (žalobkyně) o tom, že se odběratel na odběrném místě nezdržuje (přičemž dluh ve výši 2.163,10 Kč byl zaplacen majitelkou objektu), že pokud by se žalovaná dostavila v lednu 1998 a žádala o uzavření smlouvy o odběru (což Pražská energetika, a.s., nemůže potvrdit ani vyvrátit), nemohlo by být její žádosti vyhověno z důvodu neukončeného odběru, který měl v té době platně sjednán P. M. a že k ukončení smluvního vztahu mezi Pražskou energetikou, a.s., a P. M. nemohlo dojít na základě předloženého předávacího protokolu k bytu.
Pokud se jednalo o smluvní pokutu, odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalobkyni na ni nevznikl vůči žalované nárok. Smluvní ujednání (nájemní smlouva) spojovalo povinnost žalované – uzavřít smlouvu o odběru elektrické energie s dodavatelem – se součinností jiné osoby (dodavatele elektrické energie), která však nemohla takovou smlouvu se žalovanou po dobu trvání odběrního vztahu s předchozím odběratelem (P. M. ) uzavřít. Přitom ukončení odběrního vztahu s předchozím odběratelem (který nebyl kontaktní) žalovaná nemohla ovlivnit. Odvolací soud tak dovodil, že za těchto okolností byl závazek žalované uzavřít smlouvu o odběru elektrické energie s dodavatelem plněním nemožným. Podle odvolacího soudu žalovaná neporušila ani závazek (rovněž sankcionovaný smluvní pokutou) „nezapříčinit“ odpojení elektroměru, neboť poté, kdy byl odběrní vztah předchozího odběratele ukončen, žalobkyně nechala elektroměr odpojit a odmítla udělit žalované souhlas k uzavření smlouvy o odběru elektrické energie. S ohledem na to, že odpojením elektroměru dne 12. 10. 1998 přestal byt sloužit účelu, ke kterému byl pronajat (v důsledku odpojení elektroměru se v bytě nedalo topit, svítit ani vařit a byt bylo možné užívat jen jako sklad věcí), odvolací soud posoudil dopis žalované ze dne 22. 10. 1998 jako uplatnění práva na přiměřenou slevu ve smyslu §698 odst. 1 a 3 obč. zák. Přiměřenost slevy z nájemného a z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu uvážil (s přihlédnutím k rozsahu, v jakém bylo možné byt užívat) ve výši 80 %. Dovodil, že v důsledku slevy byla žalovaná povinna platit nájemné a zálohu na úhrady za plnění v období od 13. 10. 1998 do 8. 7. 1999 jen 1.600,- Kč měsíčně. Žalovaná tak měla za období od 15. 1. 1998 do 8. 7. 1999 zaplatit na nájemném a na zálohách na úhrady za plnění spojená s užíváním bytu 85.083,- Kč (za leden 1998 4.000,- Kč, za dalších 8 měsíců po 8.000,- Kč, za poměrnou část října 1998 tj. od 1. 10. 1998 do 12. 10. 1998 2.839,- Kč a od 13. 10. 1998 do 31. 10. 1998 1.032,- Kč, za dalších 8 měsíců po 1.600,- Kč a od 1. 7. 1999 do 8. 7. 1999 413,- Kč). Žalovaná za uvedené období zaplatila celkem 60.000,- Kč a při skončení nájmu měla nárok na vrácení zálohy 8.000,- Kč. Podle odvolacího soudu tak její dluh na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu činil jen 17.084,- Kč. Dále odvolací soud dovodil, že v souvislosti s opožděnými platbami na nájemném a zálohách na úhrady za plnění vznikla žalované povinnost zaplatit poplatek z prodlení za jednotlivé dny prodlení ve výši 2,5 promile denně tj. celkem ve výši 28.426,- Kč. Odvolací soud posoudil smluvenou výši poplatku z prodlení za nájemné a zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu – v rozsahu přesahujícím 2,5 promile denně – jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Neuznal námitku žalobkyně, že jde jen o relativní neplatnost ve smyslu §40a poslední věta obč. zák. (které se žalovaná nedovolala) a odkázal na ustanovení §877 odst. 2 obč. zák., podle něhož se pod pojmem „obecně závazný předpis o cenách“ rozumí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách a nikoliv nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Žalobu shledal opodstatněnou co do částky 47.380,77 Kč (představované dluhem na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu ve výši 17.084,- Kč, poplatkem z prodlení stanoveným do 3. 1. 2000 ve výši 28.426,- Kč a dluhem za užívání telefonní stanice 1.870,77 Kč). Dále ji shledal opodstatněnou i ohledně poplatku z prodlení z částky 17.084,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud neshledal opodstatněnou žalobu co do částky 192.867,53 Kč (představované nájemným a úhradami za plnění spojená s užíváním bytu 65.052,- Kč v části, ve které zanikly v důsledku slevy, poplatkem z prodlení za nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu 52.816,- Kč v rozsahu přiznané slevy a smluvní pokutou 75.000,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalobkyni nevznikl vůči žalované nárok na smluvní pokutu, nepřiznal jí – oproti soudu prvního stupně – ani příslušenství z tohoto nároku (úrok z prodlení ve výši 23 % z částky 25.000,- Kč za dobu od 10. 12. 2000). Po právní stránce se pak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně jeho zamítavých výroků pod body III. (v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu označeného nesprávně jako II.), IV., VI. a VII. Zrušil výrok o zamítnutí žaloby pro poplatek z prodlení 452,19 Kč denně z částky 8.302,- Kč od 4. 1. 2000 do zaplacení (výrok V.) a řízení v této části zastavil, neboť o tomto nároku rozhodl soud prvního stupně již výrokem pod bodem VI.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovoláním napadla druhou část výroku I. napadeného rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 192.867,53 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 65.052,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení, dále výrok II. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč od 10. 12. 2000 do zaplacení a dále výrok III. o potvrzení zamítnutí žaloby ve výrocích soudu prvního stupně pod body III., IV., VI. a VII. Přípustnost dovolání do výroků pod body I. a II. opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a přípustnost dovolání do výroku pod bodem III. o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ohlásila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. jak ohledně potvrzujících tak i ohledně měnících výroků. Vytýkala odvolacímu soudu, že posoudil dopis žalované ze dne 22. 10. 1998 jako uplatnění práva na přiměřenou slevu z nájemného a z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Namítala, že uvedené hodnocení je v rozporu s výpovědí žalované ze dne 31. 8. 2001, kdy výslovně uvedla, že o slevu nájemného nežádala, protože žádné služby nespotřebovala a v bytě nebydlela. Poukazovala na to, že uvedené zjištění je v rozporu i se skutkovými závěry vyslovenými v odůvodnění předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2002, č.j. 14 Co 53/2002-82. Odvolací soud tam uvedl: „žalovaná v řízení před soudem I. stupně nikdy netvrdila, že by svůj dopis ze dne 22. 10. 1998 formulovala jako návrh na slevu z nájemného a je tedy nutno zvážit, zda právní závěr soudu prvního stupně je v souladu s ostatními provedenými důkazy“. Podpůrně argumentovala i dalším průběhem řízení, v němž soud prvního stupně již nepokládal dopis ze dne 22. 10. 1998 za uplatnění slevy, zatímco odvolací soud svůj závěr změnil. V souvislosti s nepřiznáním nároku na smluvní pokutu vytýkala odvolacímu soudu jeho závěr, že uzavření smlouvy mezi žalovanou a dodavatelem elektrické energie o odběru elektrické energie bránil neukončený smluvní vztah předchozího (nekontaktního) odběratele, a namítala, že ze zprávy Pražské energetiky, a.s., ze dne 3. 10. 2003, kterou měl k dispozici soud prvního stupně, plyne opak. V této souvislosti se dovolávala i nejnovějšího dopisu Pražské energetiky, a.s., ze dne 16. 2. 2005, který připojila k dovolání a ve kterém dodavatel elektrické energie připouští, že v roce 1998 – vzhledem k tomu, že odběratelé často nejsou kontaktní – ukončoval smlouvu o odběru elektrické energie rovněž na základě předávacího protokolu (podepsaného původním odběratelem), nebo i čestného prohlášení vlastníka nemovitosti o tom, že původní smluvní odběratel se odstěhoval, v krajním případě byla akceptována i nová nájemní smlouva. Dodavatel v dopisu současně vysvětluje, že pokud vyzněla jeho zpráva pro odvolací soud jinak, nebyla správně pochopena. V dovolání zpochybňovala i zjištění odvolacího soudu, že se žalovaná dostavila v lednu 1998 na Pražskou energetiku, a.s., a požádala o uzavření smlouvy o odběru elektrické energie a poukazovala na odlišné skutečnosti, které vyšly najevo v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 23 C 10/99. Z toho všeho pak dovozovala nesprávné právní posouzení nároku na smluvní pokutu. Zásadní pochybení pak spatřovala v tom, že odvolací soud porušil §213 odst. 3 o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování, neboť přihlížel ke skutečnostem nebo důkazům, které byly uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. Poukazovala na to, že žalovaná při posledním jednání žádala po poučení podle „§119a o.s.ř.“ o doplnění dokazování jen v tom směru, zda žalobkyně měla ručit za případný nedoplatek z ceny odběru za elektrickou energii předchozího nájemce bytu a tento důkazní požadavek byl soudem prvního stupně zamítnut. Žalovaná pak předložila v odvolacím řízení zprávu ze dne 30. 9. 2004 a odvolací soud doplnil dokazování zprávou ze dne 18. 10. 2004. Obě tyto zprávy se vyjadřovaly k jiným skutečnostem než k „ručení za odběr elektrické energie“. Odvolací soud však z nepřípustně provedených důkazů vycházel. V dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu dovolatelka namítala, že jednotlivé nároky vyplývají z nájemní smlouvy, že se žalovaná relativní neplatnosti příslušných ustanovení nikdy nedovolala a že jde o příslušenství pohledávky sdílející osud vlastní pohledávky. Vytýkala odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami. Dovolatelka je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a z tohoto důvodu má napadené potvrzující rozhodnutí zásadní právní význam. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Otázku přípustnosti dovolání řešil zvlášť ve vztahu k měnícím výrokům a zvlášť ve vztahu k potvrzujícím výrokům.
Ve vztahu k výrokům (jimiž odvolací soud nepřiznal žalobkyni na nájemném a na úhradách za byt částku 65.052,- Kč, poplatky z prodlení 52.815,- Kč a smluvní pokutu 75.000,- Kč, tj. ohledně částky 192.867,53 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 65.052,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení a úroky z prodlení 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč) je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitkou, že odvolací soud zatížil řízení „jinou“ vadou, když provedl důkaz zprávami Pražské energetiky ze dne 30. 9. 2004 a ze dne 18. 10. 2004 podle dovolatelky v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., založený na tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - s výjimkou věcí uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. - odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se a) týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu, jestliže b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže d) odvolatel nebyl řádně poučen podle ustanovení §119a odst.1 nebo jestliže e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. nebo §211a o.s.ř. (srov. §213 odst. 3 o.s.ř.).
Dle obsahu spisu žalovaná již v doplňujícím výslechu před soudem prvního stupně (čl. 92 p.v.) uvedla „Je pravdou, že jsem s Pražskou energetikou nemohla uzavřít smlouvu na své jméno…Byt, ve kterém jsem bydlela, byl pronajímán cizím státním příslušníkům …..nikdo nemůže být dvakrát hlášen k trvalému pobytu a k trvalému odběru elektrické energie.“ Při jednání soudu prvního stupně dne 10. 9. 2003 zástupci obou účastnic navrhli vyžádat si zprávu „za jakých podmínek docházelo v roce 1998 k převodu elektroměru z jedné osoby na druhou a dále zprávu týkající se toho, kdy se žalovaná dostavila se žádostí o převod na Rozvodné závody, zda v době dostavení se žalované na Rozvodné závody a její žádosti o převod elektroměru váznul nedoplatek na elektrické energii a dále, zda doklady, a to nájemní smlouva, žádost o převod elektroměru podepsaná pronajímatelem a doklad o stavu elektroměru podepsaný původním a novým nájemcem postačují k převodu elektroměru z jedné osoby na druhou.“ Při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 2. 2004 (při němž byl vyhlášen rozsudek) zástupkyně žalované po poučení „dle §119a o.s.ř.“ uvedla, že „navrhuje vyžádat si zprávu od PRE týkající se toho, zda žalobkyně měla ručit za případné nedoplatky předchozího nájemce bytu“. Nato soud prvního stupně usnesením důkazní návrh zástupkyně žalované zamítl.
Skutečnosti, které byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, byly z hlediska §205a odst. 1 o.s.ř. (i ve znění účinném do 31. 3. 2005) uplatněny před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005). Žalovaná poskytla tvrzení o překážce, pro kterou je její smluvní závazek (sankcionovaný smluvní pokutou) plněním nemožným, již v řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byly k tomu také prováděny důkazy. Jestliže žalovaná po poučení podle §119a odst. 1 o.s.ř. navrhla soud prvního stupně ještě i další důkaz, který se rovněž týkal existence uvedené překážky, soud prvního stupně jej neprovedl, žalovaná jej opatřila a předložila odvolacímu soudu (zprávu Pražské energetiky, a.s., ze dne 30. 9. 2004), nejedná se o důkaz, který by nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně. Pokud z uvedeného důkazu vyplynuly okolnosti, které se jevily v rozporu s jinými právně významnými okolnostmi vyplývajícími z předchozích zpráv Pražské energetiky, a.s., a odvolací soud si k jejich odstranění opatřil důkaz novou zprávou Pražské energetiky, a.s., ze dne 18. 10. 2004, jedná se o postup předvídaný ustanovením §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. – ve znění účinném do 31. 3. 2005 – (o důkaz, jehož potřeba vznikla až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejedná se tedy o důkazy provedené v rozporu s ustanovením §119a odst. 1 o.s.ř. a §205a odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 3. 2005. Řízení před odvolacím soudem tak namítanou vadou netrpí.
Dovolatelka prostřednictvím §241a odst. 3 o.s.ř. uplatnila i dovolací důvod, že skutková zjištění (pokud jde o nemožnost splnění smluvního závazku zajištěného smluvní pokutou) nemají podle obsahu spisu oporu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Odvolací soud vycházel ze skutkové podstaty nemožnosti plnění – přičemž právní závěr o nemožnosti plnění (§575 odst. 1 obč. zák.) nebyl dovoláním zpochybněn – dané tím, že plnění žalované uzavřít vlastním jménem smlouvu o odběru elektrické energie (sankcionované smluvní pokutou) bylo vázáno na součinnost jiné osoby (dodavatele elektrické energie) a že za trvání odběrního vztahu s P. M. (přičemž možnost ukončení tohoto vztahu ležela mimo sféru dispozice žalované) tato jiná osoba (dodavatel) nebyla připravena smlouvu o odběru elektrické energie s žalovanou uzavřít. Uvedené zjištění má oporu jak ve zprávě Pražské energetiky ze dne 3. 10. 2003, kterou měl k dispozici již soud prvního stupně a ze které vyplynulo, že doklady potřebné k převodu elektroměru v roce 1998 byly a) žádost o ukončení odběru podepsaná předchozím odběratelem b) osobní doklad a c) podpis majitele objektu na přihlášce nebo nájemní smlouva ne starší tří měsíců, tak i ve zprávě ze 18. 10. 2004 (kterou opatřil odvolací soud), v níž Pražská energetika, a.s., zopakovala, že pokud by se žalovaná dostavila v lednu 1998 k uzavření smlouvy o odběru nebylo by jí vyhověno z důvodů trvajícího vztahu s panem M. Přitom k výslovnému a jasně formulovanému dotazu odvolacího soudu (který objektivně nemohl vyvolat pochybnosti) – zda ukončení smluvního vztahu s předchozím odběratelem mohlo být nahrazeno předávacím protokolem k bytu sepsaným předchozím odběratelem a majitelkou objektu (popřípadě jejím zástupcem) a fotokopie protokolu byla přiložena k dotazu – se Pražská energetika, a.s., ve zprávě ze dne 18. 10. 2004 jednoznačně vyjádřila záporně. Pokud žalobkyně nabízí v dovolacím řízení důkaz zprávou Pražské energetiky ze dne 16. 2. 2005 a dovozuje z ní, že žádost o ukončení smluvního vztahu s předchozím odběratelem mohla být nahrazena kromě žádosti předchozího odběratele o ukončení vztahu popřípadě čestného prohlášení vlastníka nemovitosti též předávacím protokolem nebo novou nájemní smlouvou, jde o nová zjištění uplatněná až v dovolacím řízení. Podle §241a odst. 4 o.s.ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná požádala dodavatele v lednu 1998 o uzavření smlouvy o odběru energie, takový skutkový závěr odvolací soud neučinil. Odvolací soud vycházel z toho, že i kdyby se žalovaná v lednu 1998 dostavila, nebyl dodavatel připraven na základě dokladů, které žalovaná měla k dispozici, smlouvu o odběru elektrické energie uzavřít. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně, neboť odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že některému z provedených důkazů neuvěřil, popřípadě mu přiznal menší věrohodnost.
Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda práva a povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 12. 1. 1998 co do výše nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu 65.052,- Kč a co do výše poplatku z prodlení 52.815,- Kč zanikly, bylo stěžejní zjištění, zda žalovaná uplatnila u pronajímatelky slevu na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu. Za tím účelem bylo třeba vyložit obsah přípisu ze dne 22. 10. 1998.
Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná dopisem ze dne 22. 10. 1998 slevu u pronajímatelky uplatnila.
Tento závěr dovolatelka napadla prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž namítala, že skutková zjištění, na nichž je uvedený závěr založen, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Výše uvedené lze vztáhnout i na zjištění obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Z hlediska skutkové podstaty uplatnění práva na slevu ve smyslu §699 obč. zák. usměrněné výkladem provedeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2295/99, uveřejněným v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 25, ročník 2002, sešit 2, se v soudní praxi za uplatnění práva na poskytnutí slevy v nájemním vztahu pokládá též oznámení nájemce, že pro vady předmětu nájmu nebude až do jejich odstranění uhrazovat sjednané nájemné v plné výši (případně že část nájemného, které takto zadržel, doplatí po odstranění vad předmětu nájmu). Přihlédl – li odvolací soud k okolnostem, za nichž byl projev vůle žalované učiněn (žalovaná dopis napsala v bezprostřední reakci na jednání žalobkyně, která dne 12. 10. 1998 nechala odpojit elektroměr od bytu žalované a k uzavření smlouvy o odběru elektrické energie žalovanou na její vlastní jméno odmítla dne 14. 10. 1998 udělit souhlas), a vzal-li v úvahu text dopisu (žalovaná v dopisu vytkla žalobkyni, že odpojením přívodu elektrické energie nemůže byt užívat, neboť je plně závislý na dodávce elektrické energie a bez ní v něm není možné vytápět, svítit a vařit a že do doby možnosti odebírání elektrické energie nebude platit nájemné ani úhrady za služby, poněvadž byt nelze užívat k bydlení), je závěr odvolacího soudu, že je v dopisu obsažen projev vůle žalované, že pro závady v bytě nebude hradit nájemné a úhrady v jejich plné výši, v souladu s výše uvedenými interpretačními pravidly. Následné hodnocení tohoto projevu vůle žalovanou není rozhodující. Nelze přisvědčit dovolatelce, že skutkový závěr odvolacího soudu vyslovený v napadeném rozsudku je v rozporu s jeho závěry ve zrušujícím usnesení ze dne 7. 3. 2002. Odvolací soud tam žádná skutková zjištění ani skutkové závěry ohledně projevu vůle žalované v dopisu ze dne 20. 10. 1998 nečinil. Jeho úvahy tam směřovaly jen k tomu, aby propříště byly skutkové závěry soudu prvního stupně o slevě náležitě odůvodněny. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl ani v tomto případě užit opodstatněně.
I když dovolatelka formálně ohlásila i dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve skutečnosti (podle obsahu - §41 odst. 2 o.s.ř.) jej neuplatnila, neboť odlišné právní posouzení věci požadovala jen na základě výtek proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, které se jí však nepodařilo zpochybnit.
Vzhledem k uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.) nepodařilo zpochybnit správnost měnících výroků napadeného rozsudku (jimiž odvolací soud nepřiznal žalobkyni na nájemném a na úhradách za byt částku 65.052,- Kč, poplatky z prodlení 52.815,- Kč a smluvní pokutu 75.000,- Kč tj. 192.867,53 Kč spolu s poplatkem z prodlení z částky 65.052,- Kč ve výši 2,5 promile denně od 4. 1. 2000 do zaplacení a úroky z prodlení 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč). Dovolací soud proto dovolání proti shora uvedeným výrokům podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
Ve vztahu k potvrzujícím výrokům (jimiž žalobkyni nebyla přiznána částka 102.516,- Kč, poplatek z prodlení 0,5 % denně z částky 5.602,70 Kč a z částky 1.870,77 Kč od 9. 7. 1999 do zaplacení, poplatek z prodlení 0,25 promile denně z částky 90.438 Kč od 4. 1. 2000 do zaplacení a úrok z prodlení 23 % p.a. z částky 75.000,- Kč za dobu od 13. 10. 1998 do 9. 12. 2000) se přípustnost dovolání řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, protože soud prvního stupně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o shora uvedených nárocích (ohledně nichž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen) shodně jako v předchozím rozhodnutí (v obou případech žalobu v této části zamítl).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neuvedla právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Pokud namítá, že jednotlivé nároky vyplývají z nájemní smlouvy, že se žalovaná relativní neplatnosti příslušných ustanovení nikdy nedovolala a že jde o příslušenství pohledávky sdílející osud vlastní pohledávky, nelze pro obecnost jejích výhrad (zejména i s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení bylo vícero samostatných nároků) seznat, které z právních posouzení má být podrobeno přezkumu. Mínila-li zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku smluvního titulu pro valorizaci nájemného, tak uvedený závěr na posouzení absolutní či relativní neplatnosti nájemní smlouvy nespočívá. Přitom podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout nesprávné právní posouzení jenom tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu na něm spočívá. Mínila-li vytknout odvolacímu soudu závěr o absolutní neplatnosti ujednání o poplatku z prodlení přesahujícím zákonnou výši 2,5 promile denně, tak právní posouzení provedené odvolacím soudem vychází přímo z textu zákonné úpravy a žalovaná ho ničím nezpochybňuje. K posléze uvedenému lze jen dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 2006, sešit 3, a dále v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck pod C 3316 CD 2/2006, uvedl, „že povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí“. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí pak vyplývá, že tentýž závěr lze vztáhnout i na poplatek z prodlení.
Pokud dovolatelka výslovně i v dovolání proti potvrzujícím výrokům uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (byť pouhým výslovným odkazem na uvedené ustanovení, aniž blíže specifikuje, v čem naplnění tohoto důvodu spatřuje), je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Namítá-li dovolatelka i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rovněž pouhým odkazem na uvedené ustanovení bez bližší specifikace naplnění dovolacího důvodu) je třeba dodat, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, není v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolacím důvodem způsobilým.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání v části směřující proti potvrzujícím výrokům obsaženým pod bodem III. napadeného rozsudku pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť výrok rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 5.602,70 Kč byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s rozhodnutím o této části předmětu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu