ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1519.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1519/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) L. E. , a b) E. E. , zastoupenému advokátem, proti žalovaným 1) F. K. , zastoupenému advokátem, a 2) B. S. , o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 252/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 8 Co 261/2006-106, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně 1. žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobci a 2. žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 12 C 252/2002-68, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná darovací smlouva uzavřená dne 11. 6. 2001, kterou B. S. a J. S. jako dárci převedli na F. K. jako obdarovaného své spoluvlastnické podíly, každý v rozsahu ideální 1/4 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 96/9 – ostatní plocha o výměře 766 m2 a parc. č. 134 – zahrada o výměře 396 m2 (nyní parc. č. 134 o výměře 379 m2 a parc. č. 52 o výměře 17 m2), zapsané na LV č. 53 pro katastrální území N. V., obec N., okres B., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště B. (dále též „předmětná smlouva“ nebo „Smlouva“ a „předmětné nemovitosti“); dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že obec N. prodala kupní smlouvou ze dne 28. 2. 1997 manželům L. a E. E. (žalobcům) ideální 1/2 parcely č. 134 o výměře 396 m2 v k.ú. N. V. do jejich tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví, a její druhou ideální 1/2 manželům J. S. (původně též žalovanému, zemřelému dne 25. 11. 2002) a B. S. (2. žalované) taktéž do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a že kupní smlouvou ze dne 10. 3. 1999 prodala (na základě geometrického plánu nově vytvořenou) ideální 1/2 pozemku - parcelu č. 96/9 o výměře 766 m2 v k.ú. V. do společného jmění žalobcům, jeho ideální 1/4 J. S. a ideální 1/4 B. S. Dále vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 11. 6. 2001 prodali manželé J. a B. S. kupujícímu F. K. (1. žalovanému) rekreační domek č.p. 13 postavený na stavební ploše parc. č. 38, a pozemek parc. č. 38, vše v k.ú. N. V., a že darovací smlouvou z téhož dne převedli manželé S. na jmenovaného – každý z nich – ideální 1/4 předmětných nemovitostí (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 14. 6. 2001). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že 2. žalovaná a její zemřelý manžel tím, že převedli svoje spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech na 1. žalovaného, aniž by je předem nabídli zbývajícím spoluvlastníkům (žalobcům), porušili jejich předkupní právo vyplývající z ustanovení §140 obč. zák., a žalobci jsou proto oprávněni domáhat se relativní neplatnosti předmětné smlouvy dle §40a obč.zák. Vzhledem k tomu nejsou povinni prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Za situace, kdy se žalobci dovolali relativní neplatnosti Smlouvy žalobou podanou u soudu dne 11. 12. 2002, soud prvního stupně jí v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č.j. 8 Co 261/2006-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti předmětné smlouvy a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vyjádřil názor, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo i tam, kde se za její pomoci určuje pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Není však přípustná, pokud vede k rozmnožování sporů, případně pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce. V dané věci nemohou mít žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení již proto, že neplatnost předmětné smlouvy by byla řešena pouze jako předběžná otázka v případném řízení o existenci konkrétního právního vztahu, např. v rámci řízení o vypořádání spoluvlastnictví. Určení neplatnosti předmětné smlouvy by žalobcům neumožnilo bez dalšího uplatnit vlastní vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné Smlouvy. Odvolací soud neshledal důvodnou jejich námitku, že v dané věci se nejedná o klasickou určovací žalobu, a konstatoval, že relativní neplatnosti z důvodu podle §40a obč.zák. není třeba dovolávat se v samostatném soudním sporu, neboť ji lze řešit v soudním řízení jako otázku předběžnou. Dodal, že kromě toho nelze přehlédnout, že žalobci mohou uplatnit svůj nárok také podle ustanovení §603 odst. 3 obč.zák. Odvolací soud uzavřel, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a proto musela být jejich žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že neprokázali naléhavý právní zájem na určení relativní neplatnosti předmětné smlouvy, a namítají, že jeho existence je dána již tím, že žalovaní odmítají uznat porušení jejich předkupního práva a nadále trvají na platnosti Smlouvy. Poukazují rovněž na to, že přes uplatnění námitky relativní neplatnosti Smlouvy žalovaní odmítají uvést stav v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí do stavu před jejím uzavřením, čímž se postavení žalobců stává nejistým, s to i s přihlédnutím k tomu, že jeden z účastníků Smlouvy (J. S.) zemřel, a bez řízení v dané věci by jim ani nebyl znám nový nabyvatel jeho spoluvlastnického podílu, pokud by tento podíl nebyl předmětem dědického řízení (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Dovolatelé zdůrazňují legitimitu svého práva vědět, kdo je spoluvlastníkem zbývajících spoluvlastnických podílů, neboť při jakémkoliv výkonu svých spoluvlastnických práv potřebují znát, s kým mají jednat ohledně hospodaření se společnou věcí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že otázka určení neplatnosti Smlouvy má být řešena pouze jako předběžná otázka v řízení o existenci konkrétního právního vztahu (např. v řízení o vypořádání spoluvlastnictví) a namítají, že nemohou být nuceni takovéto řízení vyvolávat (vypořádávat spoluvlastnictví), že však nemohou vykonávat svoje spoluvlastnická práva, aniž by jim bylo známo, kdo je jejich partnerem (spoluvlastníkem); odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp.zn. 32 Odo 467/2003, který se týkal „zcela obdobné věci“, a na judikaturu v něm citovanou. Uvádějí dále, že s odvolacím soudem nelze souhlasit ani pokud uvedl, že mohou uplatnit svůj nárok podle §603 odst. 3 obč.zák., neboť pokud se již dovolali relativní neplatnosti Smlouvy, nelze podle uvedeného ustanovení postupovat; první žalovaný jim totiž nemůže nabídnout předmětné nemovitosti zpět ke koupi, neboť se platně nestal jejich vlastníkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp.zn. 22 Cdo 831/2000). Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil první žalovaný, který poukázal na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a uvedl, že žalobci nemají právní důvod pro podání určovací žaloby, neboť ani v případě, kdy by jí bylo vyhověno, neřešilo by to právní vztahy spoluvlastníků k předmětným nemovitostem, ale pouze by se oddálilo konečné řešení, jímž je vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci. Navrhl „potvrzení“ napadeného rozsudku.
Druhá žalovaná ve svém dovolacím vyjádření poukázala na svoje stanoviska učiněná v průběhu řízení a ztotožnila se s rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu.
O nesprávné právní posouzení věci (241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na právním závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, neboť otázka posouzení platnosti předmětné smlouvy může být řešena jako předběžná otázka v případném řízení o existenci konkrétního právního vztahu.
V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ o.s.ř.). Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Uvedený právní názor byl opakovaně formulovaný v jeho dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 3. 1996, sp.zn. II Odon 50/96, uveřejněný pod č. 120 v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, rozsudek ze dne 24. 4. 2002, sp.zn. 22 Cdo 2179/2001, a ze dne 11. 7. 2002, sp.zn. 22 Cdo 543/2001, rozsudek ze dne 19. 4. 2003, sp.zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 539/2003, a usnesení ze dne 24. 1. 2005, sp.zn. 22 Cdo 586/2004, a ze dne 30. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1554/2005).
Vycházeje z těchto judikatorních závěrů, Nejvyšší soud pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Posouzení platnosti Smlouvy je totiž jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda 1. žalovanému (resp. 2. žalované) svědčí (spolu)vlastnické právo k ideální 1/2 předmětných nemovitostí.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat z hlediska dalších dovolacích námitek (že žalovaní odmítají uvést stav v katastru nemovitostí od stavu před uzavřením předmětné smlouvy, že žalobci nemohou vykonávat svoje spoluvlastnická práva, neboť jim není známo, kdo je jejich partnerem /spoluvlastníkem/), neboť dovolatelé je vznesli až v dovolání, a proto na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Pokud jde o námitku ve vztahu k ustanovení §603 odst. 3 obč.zák., odvolací soud na jeho aplikaci právní posouzení věci nezaložil, ale toliko je okrajově zmínil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovaným dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které procesně úspěšnému 1. žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. c/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006). Vzhledem k tomu, že 2 žalované nevznikly ve vztahu k žalobcům (dle obsahu spisu) v této fázi řízení žádné náklady, bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. května 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.,
předsedkyně senátu