ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1705.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1705/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. L., 2) RNDr. V. L., a 3) Ing. arch. M. C., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 109.345,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 289/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č.j. 62 Co 38/2006-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.780,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (po změně žaloby připuštěné soudem) zaplacení částky 109.345,30 Kč s příslušenstvím jako finanční náhrady za nerovnoměrné užívání obytných prostor v domě ve spoluvlastnictví účastníků, a za to za období roku 2003.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, č.j. 11 C 289/2004-34, žalobě vyhověl a uložil žalovaným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 109.345,30 Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č.j. 62 Co 38/2006-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a změnil ho ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky budovy č.p. 1884, objektu bydlení, na parcele č. 891 v k.ú. D. (dále též „předmětný dům“, resp. „dům“), a to žalobce v rozsahu 1/2, první žalovaná v rozsahu 1/4, a druhý žalovaný a třetí žalovaná každý z nich v rozsahu 1/8, že dne 4. 12. 1998 byla mezi tehdejšími spoluvlastníky (žalobcem, jeho právním předchůdcem, 1. žalovanou, 2. žalovaným a právním předchůdcem 3. žalované) uzavřena dohoda o užívání a správě nemovitostí (dále „dohoda ze dne 4. 12. 1998“), v níž byl mimo jiné dohodnut rozsah užívání domu jednotlivými spoluvlastníky, způsob jejich platby za užívání větší plochy, než odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu, jakož i to, že tato dohoda může být změněna jen novou dohodou uzavřenou mezi spoluvlastníky nebo za situace, že se změní poměry, za nichž byla uzavřena, že dne 30. 7. 2003 uzavřeli účastníci dohodu
o finančním vyrovnání za nerovnoměrné užívání obytných ploch v předmětném domě (dále „dohoda ze dne 30. 7. 2003“ nebo „předmětná dohoda“), jejíž článek II. obsahuje ujednání, podle kterého bude každý rok do 15. ledna vypočteno (zde stanoveným způsobem) průměrné nájemné za 1 m2, jímž bude vynásoben rozdíl mezi plochou, užívanou žalobcem a plochou užívanou žalovanými, a že takto vypočtená částka bude převedena do 30. ledna daného roku na bankovní účet žalobce, že podle článku III. dohody bude finanční vyrovnání za nerovnoměrné užívání obytné plochy ze období 1999 až 2002 uskutečněno zpětně, že v článku IV. je uvedeno, že předmětná dohoda je dodatkem stávající smlouvy o užívání domu, že podle článku V. se vyrovnání v budoucích letech, počínaje vyrovnáním za rok 2003, řídí ustanovením článku II, a že předmětná dohoda neobsahuje ujednání, z jakého konkrétního účtu má být finanční vyrovnání žalobci uhrazeno. Dále vzal za prokázáno, že ke změně předmětné dohody nedošlo, neboť žalobce neakceptoval návrh žalovaných, aby do jejího článku II. byla vložena věta: „Tato částka bude hrazena ze společného účtu domu“, a že od této dohody žádný z jejích účastníků neodstoupil. Rovněž tak vzal za prokázáno, že dle dohody účastníků užívá žalobce v domě byt o velikosti 153,31 m2, 1. žalovaná a 2. žalovaný společně byt o velikosti 163,25 m2, a 3. žalovaná byt o velikosti 221,66 m2, že rozdíl mezi plochou užívanou žalobcem a plochou užívanou všemi žalovanými činí 231,60 m2, a že násobek tohoto rozdílu vypočteným průměrným nájemným ve výši 472,13 Kč za 1 m2 představuje sjednané finanční vyrovnání za rok 2003 v částce 109.345,30 Kč.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětná dohoda je dohodou ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč.zák., v níž si účastníci smluvně upravili finanční vyrovnání za nerovnoměrné užívání obytných ploch v předmětném domě, a jsou jí proto v souladu se zásadou „pacta sunt servanda“ vázáni; námitka žalovaných, že neodpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů na domě, je tudíž nepřípadná. Předmětná dohoda ve svém článku II. změnila a nově upravila způsob a výplatu finančního vypořádání mezi účastníky oproti dohodě ze dne 4. 12. 1998, a proto se žalovaní nemohou předchozí dohody dovolávat. Podle názoru odvolacího soudu z článku II. předmětné dohody v žádném případě nevyplývá, že by žalovaní měli poskytnout žalobci finanční vyrovnání ze společného účtu domu, a nelze to seznat ani z gramatického, ani z logického výkladu; takový závěr nelze dovodit ani z projevu vůle jejich účastníků. Podle názoru odvolacího soudu je předmětná dohoda koncipována zcela jednoznačně, přesně a srozumitelně a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo projevem vůle smluvních stran.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádějí, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam především z toho důvodu, že v něm došlo „k postavení dvou stěžejních zásad proti sobě“, a to zásady „pacta sunt servanda“, o kterou opřel odvolací soud (soud prvního stupně) svoje rozhodnutí a zásady „iura novit curia“, z níž vyplývá, že soud je povinen zkoumat absolutní neplatnost právního úkonu z úřední povinnosti, aniž by musel vyčkávat procesní iniciativu účastníků vyplývající pro ně z §120 odst. 1 a 3 o.s.ř. Dovolatelé připouštějí, že v provedeném řízení výslovně nevznesli námitku absolutní neplatnosti předmětné dohody, avšak soudy obou stupňů ji nezkoumaly, ačkoliv rozhodné skutečnosti vyšly v řízení najevo a měly ji proto dovodit i bez návrhu; v této souvislosti citují z rozhodnutí uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 2/1999 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 752/99. Dovolatelé mají za to, že „v praxi vyvstává potřeba upřesnění stanoviska k výkladu pojmů (zdůrazněných v uvedených citacích judikátů) „pokud soud sám dovodí“ a „vyjdou-li skutečnosti najevo“. Odvolacímu soudu vytýkají, že svoje rozhodnutí opřel o zásadu „pacta sunt servanda“, aniž by vzal v úvahu kontext předmětné dohody s jinými smluvními ujednáními a posoudil ji dle kriterií absolutní neplatnosti, ačkoli v řízení vyšly najevo skutečnosti, tuto neplatnost způsobující. Vyjadřují nesouhlas s jeho závěrem, že předmětná dohoda je koncipována zcela jednoznačně, přesně a srozumitelně a že nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo projevem vůle smluvních stran. Namítají její neurčitost (ačkoliv je označena jako dodatek dohody z 4. 12. 1998, nebyla uzavřena účastníky této dohody, ale žalobcem na straně jedné a žalovanými na straně druhé) a nesrozumitelnost (co do způsobu platby žalobci, resp. podílu žalovaných na ní). Žalovaní byli „vmanipulováni“ do role solidárních dlužníků za 3. žalovanou, která jediná užívá větší prostor, než odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu; takovou vůli ale žádný ze žalovaných při uzavírání předmětné dohody neprojevil, jejich vůlí bylo umožnit žalobci výplatu odpovídající náhrady z účtu správy domu. Dovolatelé dále namítají, že byli žalobcem uvedeni v omyl, že využil jejich nezkušenosti, že jednali v rozrušení pod jeho dlouhodobým psychologickým nátlakem, že předmětná dohoda je lichevní smlouvou a jako taková je absolutně neplatná. Mají rovněž za to, že je neplatná podle §39 obč.zák., neboť není v souladu s ustanovením §137 odst. 1 obč.zák., když řeší toliko „problém“ žalobce a nerespektuje, že i jiní spoluvlastníci užívají menší část domu, než odpovídá jejich spoluvlastnickým podílům. Uvádějí dále, že předmětná dohoda obchází zákon, a to vzhledem k okolnostem, za nichž k jejímu uzavření došlo a jak je její znění interpretováno. Vyjadřují názor, že je nutno ji posuzovat „citlivě a z hlediska závazných výkladových pravidel a v kontextu ostatních smluvních ujednání dříve uzavřených“, nikoliv na úkor dovolatelů, když v ní není konkretizováno, ze kterého účtu mají být žalobci finanční prostředky poukázány. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření především namítl, že dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., obsáhle vyvracel jednotlivé dovolací námitky, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozován z toho, že v něm došlo „k postavení dvou stěžejních zásad proti sobě“, a to zásady „pacta sunt servanda“, o kterou opřel odvolací soud (soud prvního stupně) svoje rozhodnutí a zásady „iura novit curia“.
Na řešení označené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, a proto s ní nelze spojovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelé (s odkazem na uváděná soudní rozhodnutí) odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval posouzením absolutní neplatnosti předmětné dohody, je jejich námitka nepřípadná, neboť ve věcech, v nichž byla tato rozhodnutí vydána, šlo o skutkově
(a tím i právně) odlišnou situaci. V obou věcech byla absolutní neplatnost právního úkonu tvrzena a toto tvrzení bylo předmětem dokazování v nalézacím řízení (ve věci sp.zn. 22 Cdo 752/99 bylo dokonce žalováno na určení neplatnosti smlouvy); právní názor v nich vyjádřený se pak vztahoval k dalším, v nalézacím řízení neuváděným (nevyšlým najevo) skutečnostem (důvodům neplatnosti). O takový případ se však v souzené věci – kdy žalovaní vystoupili s námitkou absolutní neplatnosti předmětné dohody a s tvrzeními, z nichž ji dovozují až v řízení dovolacím – nejedná.
Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelé dovozují absolutní neplatnost předmětné dohody z její neurčitosti, nesrozumitelnosti, resp. z jejího nesprávného výkladu, nemohou tyto námitky (jež jsou svou povahou námitkami skutkovými, směřujícími proti /dle názoru dovolatelů nesprávným/ skutkovým zjištěním odvolacího soudu) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obdobně to platí pro námitku, že předmětnou dohodu uzavřeli v rozrušení a v tísni, že jde o smlouvu lichevní, příčící se dobrým mravům, a obcházející zákon. Právní závěry, které by bylo lze na základě těchto okolností případně učinit, totiž nutně předpokládají potřebná skutková zjištění. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.480,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu