ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1175.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1175/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. C. R., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované B., s. r. o., o provedení soupisu movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 E 29/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 10 Co 853/2005-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 3. 2005, č. j. 50 E 29/2005-66, vyhověl žádosti navrhovatelky na provedení soupisu věcí, zadržených navrhovatelem A. C. r., a. s., Slavíčkova 1a, 638 00 B., v nebytových prostorách, označených jako A9c, o výměře 20 m2, nacházejících se v hypermarketu H. – Ú. n. L., blíže popsaných v usnesení soudu prvního stupně. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná jako podnájemkyně na základě podnájemní smlouvy uzavřené dne 13. 7. 2001 s žalobkyní jako nájemkyní dluží žalobkyni podnájemné, servisní poplatky a platby za spotřebu médií a služeb v pronajatých nebytových prostorách v celkové částce 137.755,58 Kč. Vyslovil, že žalobkyně osvědčila naléhavou potřebu provedení soupisu, jelikož za dané situace je důvodná obava, že se žalovaná v nejbližších dnech odstěhuje nebo jiným způsobem odstraní movité věci, které se nacházejí v předmětných nebytových prostorách. Dospěl k závěru, že v daném případě tedy byly splněny podmínky ve smyslu ustanovení §672 odst. 2 o. z.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 12. 2005, č. j. 10 Co 853/2005-104, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh navrhovatelky na provedení soupisu věcí umístěných v předmětných nebytových prostorách. Zaujal názor, že institut soupisu movitých věcí v rámci realizace zákonného zástavního práva k movitým věcem ve smyslu ustanovení §672 odst. 1, 2 o. z. lze aplikovat výhradně v případě nájemního vztahu pro zajištění nájemného, nikoli též i v případě podnájmu (v dané věci nebytových prostor) pro zajištění podnájemného. Podle odvolacího soudu pokud soud prvního stupně povolil s odkazem na ustanovení §672 odst. 2 o. z. provedení soupisu movitých věcí podnájemkyně pro zajištění podnájemného nájemkyně, pochybil tím, že si nesprávně vyložil výše uvedené zákonné ustanovení a zmíněné pravidlo chování v daném případě nesprávně aplikoval.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovozovala existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatky odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §672 odst. 1, 2 o. z. Vytýkala odvolacímu soudu, že v souladu s ustanovením §853 o. z. v daném případě neaplikoval ustanovení §663 a násl. o. z., a to včetně ustanovení §672 o. z. Tvrdila, že nájem a podnájem jsou téměř totožnými právními vztahy s obdobným obsahem práv a povinností, proto je nutné v dané věci přiměřeně aplikovat ustanovení upravující smlouvu o nájmu. V této souvislosti poukazovala na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 10 Co 723/2004 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 15 Nc 52/2006. Navrhla proto zrušení usnesení odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání s odůvodněním, že dovolání je nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda institut soupisu movitých věcí v rámci realizace zástavního práva k movitým věcem ve smyslu ustanovení §672 odst. 1, 2 o. z. lze aplikovat též v případě podnájemního vztahu pro zajištění podnájemného či nikoliv.
Dle §672 odst. 1 o. z. má na zajištění nájemného pronajímatel nemovitosti zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí. Dle odstavce druhého citovaného ustanovení zástavní právo zanikne, jsou-li věci odstraněny dříve, než byly sepsány soudním vykonavatelem, ledaže by byly odstraněny na úřední příkaz a pronajímatel ohlásí svá práva u soudu do 8 dnů po výkonu. Stěhuje-li se nájemce nebo jsou-li odstraňovány věci, přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno, může pronajímatel zadržet věci na vlastní nebezpečí, do 8 dnů však musí žádat o soupis soudním vykonavatelem nebo musí věc vydat.
Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 311/2006 s tím, že ustanovení §672 odst. 1 o. z., stejně jako ustanovení odstavce druhého téhož zákonného ustanovení používá v tomto směru jednoznačné pojmy účastníků nájemního vztahu, totiž pronajímatel a nájemce. Z tohoto znění nelze žádným způsobem dovodit rozšíření této formy zajištění pohledávky pronajímatele z titulu nájemného na osobu nájemce, který byl oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu ve smyslu §666 odst. 1 obč. zák. Naopak konstrukce právních vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem z titulu nájemní smlouvy a mezi nájemcem a podnájemcem, je zřetelně odlišná, zejména s rozdílnými podmínkami vzniku a oprávněními pronajímatele k odstoupení od nájemní smlouvy, pakliže nájemce uzavře podnájemní smlouvu bez souhlasu pronajímatele (srov. k tomu ustanovení §666 odst. 2 o. z.).
Ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zaujal názor, že z hlediska obsahového se sice práva a povinnosti pronajímatele a nájemce kryjí v hlavních rysech s právy a povinnostmi vznikajícími na základě podnájemní smlouvy mezi nájemcem a podnájemcem, avšak nejde o totožnost těchto dvou závazkových vztahů, už pro zásadní odlišnost podnájemního vztahu, jako vztahu závislého na existenci základního vztahu z nájemní smlouvy mezi pronajímatelem a nájemcem. Ani z hlediska systematického výkladu a účelu obou těchto institutů není proto žádného rozumného důvodu pro posílení postavení nájemce jako oprávněného ve vztahu k podnájemci do té míry, aby účinky vzniku zástavního práva uvedeného v ustanovení §672 odst. 1, 2 o. z. byly vztaženy rovněž na osobu nájemce z titulu smlouvy o podnájmu. Tvrzením dovolatelky o možnosti hodnocení těchto vztahů zcela shodně za použití analogie tak nelze přisvědčit.
Na podporu tohoto závěru považuje dovolací soud za potřebné zdůraznit už zmíněnou povahu zástavního práva jako práva k cizí věci, což obsahově znamená omezení vlastnického práva (v této věci) podnájemce. Dovolací argument dovolatelky poukazující na totožnost právních vztahů nájmu a podnájmu s obdobným obsahem práv a povinností hodnotí tak dovolací soud jako nepřiléhavý.
V projednávaném případě tedy nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž dovolací soud vyslovil, že zástavní právo k movitým věcem podle ustanovení §672 o. z. nevzniká k zajištění nájemného ze smlouvy o podnájmu. Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelky na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 10 Co 723/2004 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 15 Nc 52/2006, je v dané věci nepřípadný.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu