ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1226.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1226/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. z. p. ČR, zastoupené advokátem, proti žalované S. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 87.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 115/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2007, č. j. 15 Co 241/2007-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.938,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, č. j. 19 C 115/2006–41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39.977,23 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 87.150,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z částky 87.150,- Kč, která představuje náklady řízení o výkon rozhodnutí, vymožené v rámci výkonu rozhodnutí podle posléze zrušeného exekučního titulu, a dále z částky 39.977,23 Kč představující rozdíl mezi žalobkyní vypočteným kapitalizovaným úrokem z prodlení z dlužné částky a částkou, kterou z tohoto titulu (nesprávně) strhla banka v rámci výkonu rozhodnutí. Soud vyšel ze zjištění, že na základě exekučních titulů, jimiž byla žalované vůči žalobkyni přisouzena částka 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, byl v říjnu 2001 nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky
a dne 2. 12. 2002 byla tímto způsobem na žalobkyni (jako povinné) vymožena částka 5.917.592,33 Kč. Exekuční titul vydaný odvolacím soudem však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2002 a v následném řízení byl zrušen i rozsudek prvoinstanční. Žalovaná si vymoženou částku ponechala. V pokračujícím řízení nalézací soud o jistině pohledávky rozhodl stejně (přisoudil ji žalované) a dále žalované přiznal 12 % úrok z prodlení z částky 2.500.000,- Kč od 23. 9. 1993 do 2. 12. 2002 a na nákladech řízení částky 674.273,- Kč a 900,- Kč. Tato rozhodnutí již nabyla právní moci. Žalobkyně dopisem ze dne 25. 5. 2005 oznámila žalované, že započítává svou pohledávku ve výši 5.917.592,33 Kč vůči pohledávce přisouzené žalované. Na základě výzvy žalované zaplatila žalobkyně k úplnému vyrovnání pohledávky ještě 143.064,- Kč s tím, že z toho 127.127,23 Kč považuje za bezdůvodné obohacení žalované, které bude soudně vymáhat. Soud výpočtem kapitalizovaného příslušenství pohledávky dospěl k závěru, že na příslušenství přisouzené pohledávky bylo žalované z účtu žalobkyně vyplaceno o 39.977,23 Kč více a žalobě v tomto rozsahu vyhověl, neboť tato částka představovala bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Ohledně zbývající částky (87.150,- Kč) dovodil, že se o bezdůvodné obohacení nejedná, neboť i přes následné zrušení exekučního titulu právní moc a vykonatelnost usnesení o výkonu rozhodnutí nijak dotčena nebyla. O nákladech uvedeného vykonávacího řízení nebylo rozhodnuto v rámci rozhodnutí o zastavení řízení a neboť takovéto rozhodnutí není, účastníci jsou nákladovými výroky rozhodnutí vykonávacího soudu vázáni.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 15 Co 241/2007-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žádný z odvolatelů nenamítal nesprávnost skutkového stavu, zabýval se odvolací soud pouze právním posouzením věci, v němž se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že částka 87.150,- Kč, představující náklady exekučního řízení, není bezdůvodným obohacením na straně žalované. Tvrdí, že po odpadnutí exekučního titulu, jako nezbytného předpokladu pro zahájení exekučního řízení a provedení výkonu rozhodnutí-exekuce, byl výkon rozhodnutí (exekuce) proveden neoprávněně a jakékoliv takto vymožené plnění na žalobkyni je bezdůvodným obohacením na straně žalované, a to včetně přiznaných nákladů exekučního řízení. Toto bezdůvodné obohacení tvoří jedinou pohledávku žalobkyně za žalovanou, která se pouze skládá z více částí, a není možné, aby každá z těchto částí sdílela jiný právní osud. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami a „rezignoval“ na vysvětlení nejasností obsažených v rozsudku soudu prvního stupně, které namítala v odvolání, a s odkazem na §157 odst. 2 o. s. ř. tvrdí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku chybně neuvedl, jak věc posoudil po právní stránce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (popř. soudů obou stupňů) zrušil a věc mu (popř. soudu prvního stupně) vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání s poukazem na to, že žalobkyně nevymezila otázku zásadního právního významu. Právní závěry soudů obou stupňů považuje za správné a zdůrazňuje, že náhrada nákladů vykonávacího řízení jí byla přiznána na základě pravomocných a vykonatelných usnesení soudu, která nebyla zmíněným rozhodnutím dovolacího soudu dotčena. Výkon rozhodnutí navrhla zcela oprávněně, když výzva žalobkyni, aby dobrovolně uhradila svůj závazek, se minula účinkem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje
v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Pokud dovolatel v rámci lhůty k podání dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neuvede žádnou právní otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, ač mu v tom nic nebránilo, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, publikované v Soudních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 2007); o tento případ se jedná i v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyla vymezena žádná právní otázka, která by měla činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout. Námitky proti právnímu posouzení věci uvedené v dovolání nelze za takovou otázku považovat.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani případné vady řízení (nevypořádání se s odvolacími námitkami, nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení), jak se podává z §242 odst 3 o. s. ř.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání žalobkyně směřovalo i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, není dovolání v této části přípustné ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. s ohledem na absenci subjektivní legitimace žalobkyně k takovému podání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což jí náleží odměna z částky 87.150,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 5.530,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu