ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1251.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1251/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. P., zastoupenému advokátkou, o 172.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 16/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 39 Co 299/2006-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.234,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 13 C 16/2003-289, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 172.100,- Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný pro žalobkyni na základě smlouvy o dílo prováděl stavební práce v bytě, který má žalobkyně v nájmu, od smlouvy odstoupil a vzájemné nároky účastníků vzniklé z tohoto titulu byly posouzeny v (předchozím) řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 83/98; v tomto předchozím řízení byl vzájemný návrh žalobkyně na zaplacení žalované částky usnesením ze dne 28. 12. 2001 vyloučen k samostatnému projednání. Soud prvního stupně neprováděl další dokazování podle návrhů žalobkyně k otázce bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť dovodil, že tato otázka byla již komplexně řešena a vyřešena v rámci předcházejícího řízení (sp. zn. 13 C 83/98), v němž bylo přihlíženo i k námitkám vznášeným žalobkyní jako objednatelkou díla k nedostatkům provedených prací z hlediska odbornosti a kvality a těmito námitkami se zabýval i znalecký posudek (vypracovaný Ing. J. K.) pořízený v předchozím řízení. Soud prvního stupně neprováděl ani ohledání bytu s ohledem na časový odstup a na to, že v bytě byly v mezidobí prováděny další stavební práce jinou společností (částka 152.485,- Kč). Ohledně nárokované částky 19.615,- Kč za ztracené a poškozené věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly prokázány podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. a nesvědčila zde ani povinnost ve smyslu §747 a násl. obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 9. 5. 2007, č. j. 39 Co 299/2006-317, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a rovněž s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že soud prvního stupně důvodně vycházel z výsledků dokazování provedeného v předchozím sporu. Rozsah a kvalitu provedených prací posoudil znalec ustanovený soudem a v rámci řízení i při zpracování znaleckého posudku bylo přihlédnuto také k výhradám, které vznášela žalobkyně jako objednatelka díla k jakosti a množství provedených prací. Odvolací soud shledal, že provedení důkazu znaleckým posudkem předkládaným žalobkyní v tomto řízení za dané situace by bylo nadbytečné, stejně jako místní ohledání bytu, neboť by nemohlo přinést žádné pro rozhodnutí důležité poznatky s ohledem na časový odstup a na skutečnost, že v bytě byly prováděny další rekonstrukční práce poté, co jej žalovaný žalobkyni odevzdal. Uzavřel, že žalobkyně bezdůvodné obohacení žalovaného na její úkor neprokázala a neprokázala ani splnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která nesouhlasí s postupem soudu v tom smyslu, že vycházel pouze ze znaleckého posudku vypracovaného bez místního ohledání předmětného bytu a její návrhy na provedení místního ohledání zůstaly bez reakce. Namítá, že soud nevzal v úvahu zjištění obsažená ve znaleckém posudku znalce prof. Dr. T. V., DrSc., který svůj posudek zpracoval právě na základě místního ohledání bytu, a navrhuje provedení důkazu tímto posudkem. Dále dovolatelka nesouhlasí s postupem soudu, neboť podle jejího názoru věc neměla být vyloučena k samostatnému projednání a měla být rozhodnuta v rámci předchozího řízení (sp. zn. 13 C 83/98) nebo o ní v předchozím řízení nemělo být vůbec rozhodováno. Také polemizuje s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí dovolání, neboť ho považuje za nepřípustné. Uvádí, že v řízení byly prováděny důkazy standardním způsobem, právní závěry soudů obou stupňů odpovídají aktuální judikatuře a řízení nebylo postiženo žádnou procesní vadou. Dále obsáhle polemizuje s dovolacími námitkami žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 2 písmena a) tohoto ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzované věci jde o dva samostatné nároky na zaplacení částek 152.485,- Kč a 19.615,- Kč s příslušenstvím s odlišným skutkovým základem, u nichž je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9). Přípustnost dovolání u části výroku, kterým bylo rozhodnuto o částce 19.615,- Kč, je tak vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku vypracovaného Ing. Josefem Kurtzem) soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Pro úplnost dodáváme, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalobkyní, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov. např. R 8/1994 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006).
O spojení více věcí ke společnému řízení nebo o vyloučení věci k samostatnému řízení rozhoduje soud usnesením, které má povahu usnesení upravujícího vedení řízení. Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. a)], natož pak dovolání (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodně se však nedá říci, že by takovým postupem soud znemožnil žalobkyni její nároky řádně uplatnit, neboť tak mohla učinit v rámci řízení původního, kde se bránila žalobě na zaplacení částky 174.739,- Kč.
V ustanoveních §§236 – 239 o. s. ř., jež upravují přípustnost dovolání, není výslovně upravena otázka přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, jež si zachovává povahu usnesení i v případě, je-li součástí rozsudku, a proto ani v tomto případě nelze dovolání žalobkyně pokládat za přípustné.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží odměna z částky 172.100,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 9.140,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu