ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1665.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1665/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) V. M., a b) J. S., zastoupených advokátem, proti žalova¬nému M. M., zastoupenému advokátem, o určení pohledávky do dědictví a o zaplacení částky 192.972,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 176/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2006, č. j. 17 Co 305/2005-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 5.869,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou podanou u soudu dne 29.9.2004 domáhali, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit každému z nich částku 99.486,- Kč s příslušenstvím a aby soud určil, že pohledávka matky všech účastníků M. M., zemřelé dne 16.8.2003, za žalovaným ve výši 192.973,- Kč, náleží do aktiv dědictví. Podle žaloby byli žalobci spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny zemědělské usedlosti č.p. 33 v U., okres H., a jejich matka byla spoluvlastnicí zbývající poloviny usedlosti. Počátkem 90. let byla žalobcům a jejich matce vyplacena náhrada za živý a mrtvý inventář, který vnesli do zemědělského družstva při vstupu v roce 1958. Po převzetí inventáře a usedlosti začal žalobce s žalovaným na usedlosti hospodařit. V roce 1994 žalobce zemědělskou činnost přerušil a se žalovaným uzavřel dne 30.6.1994 dohodu o pronájmu svého podílu na živém a mrtvém inventáři s tím, že žalovaný bude obhospodařovat zemědělskou usedlost s péčí řádného hospodáře a dbát na správu převzatého majetku tak, aby byla zachována jeho hodnota. Protože žalovaný celé stádo rozprodal, mrtvý inventář poškodil tak, že některé jeho součásti nejsou provozuschopné, a v zemědělské usedlosti provozuje bez souhlasu žalobců a potřebných oprávnění pásovou pilu, vypověděl žalobce dne 22.9.2001 dohodu. Žalovaný výpověď převzal dne 2.10.2001, výpovědní lhůta uplynula 2.10.2002. Žalobci se domáhali svého podílu (každý jedné čtvrtiny) na náhradě škody způsobené jim žalovaným tím, že v rozporu s dohodou ze dne 30.6.1994 rozprodal živý inventář a znehodnotil inventář mrtvý, a dále toho, aby pohledávka jejich zemřelé matky na poloviční podíl z náhrady škody byla zahrnuta do aktiv dědictví, když v řízení o dědictví žalovaný pohledávku popřel.
Žalovaný namítal, že skutková i právní tvrzení v žalobě jsou nejasná a dále namítl promlčení nároku žalobců.
Na jednání soudu prvního stupně žalobce k dotazu soudu, čeho se týká žalovaným podepsaná listina ze dne 30.10.2000, nazvaná „Návrh na vypořádání mrtvého a živého inventáře“, uvedl, že je důsledkem jednání se žalovaným poté, co „bylo zjištěno, že část majetku, pokud jde o zvířata, chybí, část byla nesprávně používána. V té době už chyběl živý inventář, stroje byly zčásti ve stavu, ve kterém byly poškozeny. Tedy živý i mrtvý inventář tak vykazoval škody, které dnes uplatňujeme žalobou.“ Žalobci později tvrdili, že žalovaný dluh uznal, a předložili listinu ze dne 21.10.2004, podepsanou žalovaným, kde potvrzuje, že dluží dle dohody ze dne 30.6.1994 řádné vyrovnání a že vzniklé rozdíly v hodnotě převzatého majetku se žalobci řádně vyrovná.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22.3.2005, č.j. 8 C 176/2004-76, žalobu zamítl s tím, že nárok žalobců je promlčen. Podle soudu prvního stupně žalobci sami tvrdili, že již v roce 2000 měli vědomost o škodě, jejíž náhrady se domáhali, což potvrzuje i listina ze dne 30.11.2000, která měla být nabídkou žalovaného na kompenzaci. Žalobcům tak již před podáním žaloby dne 29.9.2004 uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. Listina ze dne 21.10.2004 nemůže být platným uznáním dluhu podle §558 obč. zák., neboť v ní chybí výše dluhu, který měl žalovaný uznat.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.1.2006, č.j. 17 Co 305/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice přehlédl, že ve sporném řízení nemůže soud rozhodovat, zda určitá pohledávka náleží do aktiv dědictví, nýbrž pouze o určení existence pohledávky ke dni úmrtí zůstavitele, což by však stejně vedlo k zamítnutí žaloby v uvedené části. Podle odvolacího soudu žalovaný odpovídal za ztrátu, zničení nebo poškození věcí svěřených mu dohodou ze dne 30.6.1994 podle §421 obč. zák. V ostatním se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vzal za prokázané, že žalobci již před 30.10.2000 věděli o škodě, jejíž výši mohli stanovit odhadem, jakož i o tom, že za ni odpovídá žalovaný. Rovněž se ztotožnil se závěrem, že listina ze dne 21.10.2004 není platným uznáním dluhu.
B. Dovolání
Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 98.486,- Kč každému ze žalobců, podali žalobci dovolání odůvodněné vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Zejména namítali, že
se o vzniklé škodě dozvěděli nejdříve dne 2.10.2002, kdy jim po skončení smluvního vztahu žalovaný živý inventář nevrátil. Soudy obou stupňů nevzaly podle žalobců v úvahu, že po prodeji základního stáda žalovaný rozšířil chov prasat a rovněž pěstoval hovězí dobytek na žír, čímž dával žalobcům najevo, že chybějící živý inventář nahradí. Listinu ze dne 30.10.2000, kde je uvedeno „rok 2002: krávy 5,33 ks, žír 6 ks, telata 200 kg“, lze považovat za uznání dluhu v rozsahu konkrétního živého inventáře,
znehodnocení mrtvého inventáře mohli zjistit nejdříve 2.10.2002, spíše však při provedení inventury dne 10.5.2003. Rozsudky soudů obou stupňů přitom podle žalobců neobsahovaly důvody, proč byl nárok na náhradu škody za mrtvý inventář posouzen jako promlčený, a uvedené rozsudky jsou proto nepřezkoumatelné.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobců nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu. Podle názoru žalovaného soudy obou stupňů pečlivě vyhodnotily skutková tvrzení žalobců, a protože v napadeném rozsudku neshledává žádnou otázku zásadního právního významu, navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
C. Přípustnost
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2007, sp. zn. 25 Cdo 2144/2006, nebo ze dne 26.10.2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004).
Na jednání soudu prvního stupně dne 27.1.2005 (č.l. 47 spisu) žalobce uvedl, že v době před odesláním listiny „Návrh na vypořádání mrtvého a živého inventáře“ ze dne 30.10.2000 „bylo zjištěno, že část majetku, pokud jde o zvířata, chybí, část byla nesprávně používána. V té době už chyběl živý inventář, stroje byly zčásti ve stavu, ve kterém byly poškozeny. Tedy živý inventář i mrtvý inventář tak vykazoval škody, které dnes uplatňujeme žalobou.“ Jestliže soudy obou stupňů vzaly z uvedeného tvrzení samotného žalobce za prokázané, že žalobci již v době odeslání listiny věděli, že jim vzniká škoda a kdo za ni odpovídá, a znali skutečnosti potřebné pro odhad její výše, posoudily věc zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Z „Dohody o užívání movitého a nemovitého majetku“ ze dne 30.6.1994 ani z právních předpisů neplyne, že by žalobci mohli uplatňovat náhradu škody na inventáři až po jejím vypovězení. Uvedenou dohodou naopak vznikla žalovanému povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tak, aby hodnota převzatého majetku byla zachována. Pokud žalovaný povinnost neplnil a žalobcům tím vznikla škoda, mohli se i před výpovědí uvedené dohody domáhat její náhrady.
Nepřípadná je rovněž námitka žalobců, podle níž se odvolací soud nevypořádal s jejich tvrzením, že žalovaný po prodeji základního stáda rozšířil chov prasat a pěstoval dobytek na žír, a tím dával žalobcům najevo, že chybějící živý inventář nahradí, neboť uvedená tvrzení byla žalobci poprvé uplatněna až v jejich odvolání, ačkoli na jednání soudu prvního stupně dne 22.3.2005 (č.l. 73 spisu) byli řádně poučeni, že skutečnosti a důkazy uplatněné po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně jsou odvolacím důvodem jen podle §205a o.s.ř.
Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že promlčen je jak nárok žalobců na náhradu škody za rozprodej živého inventáře, tak i na náhradu škody vniklé poškozením inventáře mrtvého, neboť výše citované tvrzení žalobce na jednání soudu prvního stupně dne 27.1.2005 (č.l. 47 spisu) se týkalo obou uvedených nároků.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v ustanovení §558 ObčZ (tj. důsledky v podobě přetržení promlčení), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, nebo rozsudek NS ze dne 23.1.2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002). V projednávané věci tak platným uznáním dluhu není ani listina ze dne 21.10.2004, neboť z ní nijak nelze dovodit výši dluhu, ani listina ze dne 30.10.2000, neboť z ní nelze dovodit důvod dluhu ani prohlášení žalovaného, že dluh uznává.
Za této situace nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, ani že by zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žádná z dovolacích námitek neumožňuje závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.857,50 Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1.9.2006 – čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1.9.2006 – čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a 19 % DPH ve výši 937,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu